MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Po letní pauze opět pár knižních tipů od redaktora a kavárníka Zdenka Pavelky. Když jsem ho naposledy potkal živě, potvrdil jsem si, že jeho hyperaktivita je chronická. Dokonce prý leze na štafle v bačkorách, protože se ani nestíhá přezout. Tak na to bacha. Tady je scénář jeho pravidelného rozhlasového pořadu, který dává ČRo Vltava v sobotu v rámci Víkendové přílohy.
MeziŘádky 8. 9. 2018
V horkém létě jsem si ke čtení vybíral hlavně prózy a jednou z prvních byl český překlad knižní prvotiny irské spisovatelky Lisy McInerneyové Nádherná kacířství. A rovnou řeknu, že je to skvělý román, který napovídá, že Irsko je dlouhodobě – zdůrazňuji: dlouhodobě – nikoli ekonomickým, ale především literárním tygrem – v každé generaci se tam objeví autor, a často ne jeden, jehož dílo se rozletí do světa. A sami byste jistě k Joycovi a Beckettovi bez obtíží přiřadili nějaké další jméno. McInerneyové je letos sedmatřicet, je matkou dcery Róisín a pracovala podle jednoho z portrétů na internetu jako recepční. Než jí před třemi lety vyšla Nádherná kacířství, provozovala hojně čtený blog Arse End of Ireland, ale tam najdete poslední záznamy z roku 2016. McInerneyová nechala svou Sweary Lady Blogger umřít, jako bloggerka se odmlčela. Důležitou informací z jejího životopisu je, že jako nemanželské dítě vyrůstala u prarodičů. Takhle totiž Irové často řeší podobné situace a do dvou ženských postav tuhle irskou zvláštnost pocházející z katolické bigotnosti vepsala i do Nádherných kacířství.
O čem ta kniha vypráví. Je to příběh dospívajícího Ryana, chytrého kluka z chudých poměrů, který už ve čtrnácti dealuje drogy, aniž by mu pochopitelně v tom věku došlo, že ho tenhle začátek nasměruje na dráhu, z níž se těžko odpoutá. Je to pohled do nižšího patra současného Irska v době poslední krize, tedy zhruba před deseti lety. Ale není to tak, že by takhle vypadalo celé Irsko – je to výsek a literární fikce. Autorka sama při návštěvě Prahy letos na jaře řekla v rozhovoru pro web iliteratura, že postavy jejího románu nejsou barometrem každodenní reality druhého největšího irského města Corku. Jen nejsou schopné vést stejný společenský, pracovní a duchovní život, jaký bez obtíží vedou ostatní lidé.
Co je ale na románu opravdu pozoruhodné, to je bravura, s jakou Lisa McInerneyová ten příběh vypráví. Je to spletitý propletenec vztahů, přitom stále přehledný, a zároveň trochu detektivka, v níž se postupně odhalují příčiny těch či oněch důsledků. Ryan vzbuzuje sympatie, ale už ne lítost, to když jeho vztah s životní láskou kolabuje a míří někam mezi Romea a Julii a happy end. Jenom míří proto, že Nádherná kacířství jsou první částí zamýšlené trilogie.
A ještě druhou výraznou kvalitu románu musím připomenout: jazyk a styl. Dialogy tu sviští někdy jak práskání bičem, jindy charakterizují postavy a jejich obzor i emoce. I když má román v české verzi 360 stran, není ukecaný, přitom si můžete užít i smyslu pro humor, jistěže hlavně ten černý. Například úvodní ironická věta 22. kapitoly zní: Žhářství se přijde na chuť snáz než vraždě.
Román Lisy McInerneyové Nádherná kacířství vydalo nakladatelství Argo ve výtečném překladu Terezy Markové Vláškové.
Druhá báječná kniha se jmenuje Můj tank a byla pro mě nečekaným pandánem vehementně připomínaného padesátého výročí srpnové bratrské okupace. Román Můj tank ale napsal Maďar, spisovatel Viktor Horváth, kterému bylo v roce 1968 šest let. Tedy žádný pamětník a dokonce není ani jako vysokoškolský učitel specialista na soudobé dějiny – věnuje se středověké poezii.
Možná také z mnohem hlubší minulosti pochází inspirace k hlavní postavě, k vypravěči. Na záložce se o ní sice praví, že je to Forrest Gump východního bloku, ale humor téhle knížky je mnohem burácivější, připomíná mi spíš Rabelaisovo nesmrtelné renesanční dílo, jeho Gargantuu a Pantagruela. Horváthův idiotský hrdina se těm dvěma obrům vyrovná přímočarostí vidění světa. Je to mladý nadporučík Maďarské lidové armády. Slouží u tankového vojska, ale protože díky svému česko-slovensko-maďarskému původu umí všechny tři jazyky a navíc rusky, je povoláván tlumočit Jánosi Kádárovi. To je mistrovská škola ptydepe, umocněná tím, že nadporučík věří všem propagandistickým frázím a přebírá je za své. Tenhle vypravěč pak komentuje, co se děje v roce 1968 v Československu, tlumočí i nám, čtenářům, rozhovory tehdejších politiků. Pochopitelně vždy pod zorným úhlem tehdejší moskevské doktríny a s převzatým názorem, že je třeba československým soudruhům přispěchat na pomoc a zachránit je před kontrarevolucí. Co mne přitom překvapilo i pobavilo zároveň, je ohromující Horváthova schopnost: rekonstruuje dialogy i chování tehdejších vysokých funkcionářů, jejich názory i vztahy, velmi věrohodně. Líčení jednání v Čierné nad Tisou je mistrovská fraška a rozhovory Biľaka s členem sovětského byra Petrem Šelestem na záchodě jsou parádní groteskou. Ve finále pak nadporučík líčí obsazení Levic svým plukem.
Burlesku Viktora Horvátha Můj tank vydalo nakladatelství Větrné mlýny v překladu Simony Kolmanové.
Třetí hvězdnou knihou nejen proto, že pěticípý symbol je součástí výmluvně expresivní obálky, je novela Ladislava Pecháčka Žranice. Autorovo jméno jistě znáte. Pecháček je autorem novely Amatéři z roku 1980, která se stala základem filmu Jak svět přichází o básníky a dalších čtyř úspěšných komedií, na nichž se Pecháček s režisérem Dušanem Kleinem podílel jako scenárista, stejně jako na filmech Dobří holubi se vracejí a Vážení přátelé, ano. Z dalších Pecháčkových knih si nejvíc cením románu Osvobozené kino Mír, který považuji za jeden z nejpovedenějších literárních obrazů druhé poloviny českého 20. století. Ten sice vyšel v roce 2002 a je dávno vyprodaný, ale jako e-knihu ke stažení zdarma ho najdete na portálu Městské knihovny v Praze.
Novela Žranice je tematicky, stylem a vlídným sarkasmem zmíněnému románu blízká. Je ale mnohem autobiografičtější a připomíná, co nastalo po zmíněné srpnové okupaci v roce 1968. Pecháček vystudoval vojenskou lékařskou fakultu a šedesátý osmý rok ho zastihl jako posádkového lékaře v Chomutově. Jenže si nenechával své politické názory pro sebe a tak ho v roce 1971 z armády vyhodili a já ho pak v osmdesátých letech poznal jako závodního lékaře prachovické cementárny a jako autora nejen zmíněných Amatérů, ale také půvabných Sladkokyselých povídek, které mne tehdy svým chytrým humorem doslova okouzlily.
Smysl pro humor Pecháčka neopustil ani ve Žranici. Její ústřední postavou je lékař Josef, kterého si povolá náčelník štábu útvaru, kde Josef jako armádní doktor slouží. Náčelník mu přečte dopis z ministerstva obrany, kde stojí pro doslova statisíce tehdy podobně postižených lidí osudová slova, která jim změnila život: …a protože z chyb, kterých se dopustil v roce šedesát osm, nebyl schopen vyvodit odpovídající závěry a správně se zorientovat v politické situaci… Zkrátka kapitán Československé lidové armády dostal padáka dokonce s tím, že v civilu ještě navíc nesmí nikoho vychovávat a nesmí mít žádné podřízené s výjimkou zdravotní sestry. Josefovi tento rozkaz určí konec pracovního poměru na konec roku, do té doby bude dostávat poloviční plat.
Jenže dějiny mají smysl pro ironii a tak je Josef degradovaný na vojína spolu s podobně postiženým posádkovým kuchařem Gruberem ještě povolán na velké cvičení Varšavské smlouvy, kde mají zajišťovat kuchyni pro generalitu včetně sovětských maršálů Grečka a Jakubovského. Jak ta chystaná žranice dopadla, nebudu prozrazovat, ale jsou to scény také jako z renesančních spisů slavného Rabelaise, jen haškovsky ironičtější.
Hořce komediální novelu Ladislava Pecháčka Žranice vydala Euromedia Group pod značkou Knižní klub.
Z literatury faktu mám pro vás dnes alespoň jedno doporučení. V nakladatelství Academia vyšla velká monografie Staré cesty v krajině středních Čech. Napsali ji a bohatou obrazovou dokumentací doprovodili Pavel Bolina, Tomáš Klimek a Václav Cílek. Jejich kniha je úžasným dokumentem české kulturní a technické paměti. Sami jste jistě někdy někde narazili na nějaký nepochopitelný zarostlý úvoz odnikud nikam. Česká krajina je jimi doslova protkána a publikace Staré cesty v krajině středních Čech je alespoň v geografickém jádru země mapuje podrobně a odhaluje tak část české historie v předindustriální době. Je nabídkou, jak porozumět krajině čím dál více mizející pod asfalto-betonovou sítí a k ní přidruženými průmyslovými a skladovými zónami. Podzim hlavně v lesích staré cesty zvýrazní – a kniha vám řekne, kde je hledat třeba u vás za městem.
8.10.2018
