Zemřel Pavel Řezníček, hvězda kvelbu
Tomáš Weiss
Po těžké nemoci zemřel 19. září v Praze v 76 letech básník, prozaik a publicista Pavel Řezníček – surrealista a autor legendárního románu o brněnské bohémě Hvězdy kvelbu. Pod mírně zkreslenými jmény zde vystupují vedle Arnošta Goldflama a Miloše Štědroně také básníci Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a Zeno Kaprál, režisér Karel Fuksa, ale také legendární silák Franta Kocourek a mnozí další.
Jeden z mála skutečných českých surrealistů, básník a prozaik Pavel Řezníček se narodil 30. ledna 1942 v Blansku. Po otci zdědil zášť ke komunistickému zřízení, zásadní vliv na jeho umělecký vývoj a zájem o literaturu měla Nezvalova kniha Moderní básnické směry.
Do literárního světa vstoupil v roce 1965, když v brněnském divadélku Konvence uvedl své surrealistické pásmo Ďáblův ocas je bicykl, složené z básní André Bretona, Benjamina Péreta, Salvadora Dalího a Tristana Tzary.
Od té doby se drží surrealistické víry jako víry helvétské. V roce1974 poprvé sestavil a dodnes s kamarády vydává nejstarší český samizdatový sborník Doutník. Do roku 1989 publikoval v Čechách Řezníček výhradně samizdatově,v zahraničí však vydal řadu knih, z nichž nejznámější jsou nejspíš Hvězdy kvelbu a Strop (francouzsky 1983 v nakladatelství Gallimard s předmluvou Milana Kundery, což mu bylo surrealisty vytýkáno). Jeho bibliografie čítá bezmála dvě desítky vydaných titulů. Napsal mimo jiné sbírky Zrcadlový pes, Vedro a Alexandr v tramvaji, podílel se na sestavování antologie současné surrealistické poesie Letenka do noci, brněnské bohémě se věnuje ve zmíněných Hvězdách kvelbu, na něž volně navazuje Natrhneš nehtem hlavy jejich. Dosud posledním dílem je v říjnu roku 2006 vydaná, temně lyrická sbírka Kakodémonický kartáč. Jeho tvorba končí autobiografickou knihou Vrstva chleba, vrstva vápna, královna z roku 2013.
z medailonu na pwf.cz
Ukázka z rozhovoru pro časopis Host v roce 2007:
Jistý spisovatel kdysi napsal, že surrealismus je jako puberta, že si tím člověk musí projít a pak z toho vyroste...
Jéžišmarja, pane Balaštíku, to sem od vás nečekal, vy citujete toho Miloše Urbana. Je to asi tři roky, kdy v Lidových novinách doporučoval jako celebrita televizní pořady a říkal, že se večer podívá na film o manželích Švankmajerových, že ho hrozně zajímá, jak může být někdo surrealistou v šedesáti letech, že on byl surrealistou v šestnácti a už ho to pustilo. Já jsem mu tehdy odpovídal, jako odpovídám teď vám: že surrealismus je věda, je to, jako byste říkal, že v šestnácti jste byl matematikem a už to máte za sebou a považujete matematiku za hovadinu. Jak může nějaký Urban, přeceňovaný spisovatel, který nic neví, říkat, že byl v šestnácti surrealistou a pak ho to přešlo!
MB: Surrealismus není umění, ale věda?
Základní surrealistická teze přece je, že to není umění! Věda - to je myšleno přirozeně trochu obrazně, ale já nejsem teoretik, a když chcete o tom něco vědět, tak si to přečtěte v knize Františka Dyjeho Surrealismus není umění. To jsou pořád ty vaše školní představy, že tady budu skákat po stolech a vyhrožovat lidem. To už před šedesáti lety skončilo. Po druhé světové válce se surrealismus absolutně změnil. Takové to vzývání utopie, revoluce, osudové ženy, to už dávno není. Dnešní český surrealismus, a v tom je i jeho originalita, je plebejský, sestoupil do ulic, zcivilněl.
Většina surrealistických skupin po světě ovšem pokračuje v těch předválečných kolejích, a možná proto někdo říká, že už je surrealismus mrtvý. Ale Vratislav Effenberger našel novou cestu: už žádné fantastické, tajemné bytosti, fatální ženy, ale sládkové, ševcové, řezníci. Jak říká Breton: nadrealita je obsažena především v realitě! A taky žádná utopie nebo revoluce, ale černý humor. Samozřejmě imaginace je klíčová stále, tou jsem byl uhranut, když jsem četl první surrealistickou báseň, jako „muž zasažen bleskem na úpatí sfingy", jak píše kdesi Hrabal. Dokonce mě to ohromilo tak, že jsem si myslel, že to nikdy nemůžu umět. Proto jsem nejdřív ani nepsal, jen jsem překládal, až pak jsem zkoušel automatické texty a dřel jsem a dřel jsem a trvalo to léta, než jsem napsal kloudnou báseň. Já nejsem zázračný talent, skutečně jsem si to vydřel.
MB: Jak se dá automatický text vydřít? To by snad mělo být psáno bez kontroly vědomí, ne?
Samozřejmě to nebylo tak, že bych něco napsal a pak to jako dopilovával nebo vylepšoval. Jen jsem pořád psal nové a nové texty. Dokonce jsem byl léta hrdej na to, že po sobě neměním ani čárku, až teď na stáří se mi stává, že sem tam něco opravím.
26.9.2018
