S ruským větrem v zádech

Igor Lukeš

Luke Harding napsal knihu, kterou by měl znát každý, kdo si chce utvořit seriózní názor na ruské vlivové operace během posledních prezidentských voleb ve Spojených státech. Důkazy, které čtenáři předkládá, jsou tak závažné, že by snad bylo lépe, kdyby Tajnou dohodu jako fiktivní román napsal John le Carré. .

Ukázka z předmluvy:

Kniha, kterou držíte v ruce, vysvětluje dosud nejdůležitější hádanku tohoto století: jak se stalo, že z bohatého pole kandidátů na úřad prezidenta Spojených států v roce 2016 vyhrál ten nejméně připravený a zcela nekvalifikovaný. Autor Luke Harding pomocí faktů ukazuje, že Donald Trump zvítězil v závodech o Bílý dům díky utajené a nelegální pomoci z Ruska.

Životním vzorem George Washingtona a dalších zakladatelů Spojených států byl římský konzul Lucius Cincinnatus. Podle legendy Cincinnatus zrovna pracoval na poli, když za ním přišla delegace Římanů s prosbou, aby převzal velení legií a zachránil jejich nepřítelem obklíčené město. Cincinnatus prý nechal pluh stát uprostřed brázdy, přijal úlohu diktátora a nepřítele porazil. Hned po vítězství se vzdal všech privilegií a vrátil se na svou farmu, kde žil v soukromí až do smrti jako prostý občan.

Washington svého římského hrdinu obdivoval pro jeho ochotu vstoupit do veřejného života, vykonat, co je třeba, a odejít ze scény. On a další zakládající otcové Spojených států Cincinnatův příklad následovali. Politické role nevyhledávali, ale přijali je jako formu osobní oběti pro blaho státu. Dobře to shrnul John Adams, když své manželce v roce 1780 napsal z Evropy: „Musím studovat politiku a válečnictví, aby naši synové mohli studovat matematiku a  filozofii ... a jejich děti se mohly věnovat malířství, poezii, hudbě a architektuře.“ Zakladatelé Ameriky byli vesměs vzdělaní lidé. Thomas Jefferson, Alexander Hamilton a James Madison běžně četli latinské a řecké texty v originále. Washington, voják tělem i duší, ve svých dopisech citoval Shakespeara.

Neuplynulo ani dvě stě padesát let a v Bílém domě máme místo amerických následovníků Cincinnata vulgární burlesku, kterou tam světu denně předvádí současný prezident. Donald Trump spadl do veřejného života nečekaně, bez morálního ukotvení, bez vzdělání v oblasti mezinárodních vztahů a s  nulovými zkušenostmi v politice.

Navíc tam vstoupil tím nejméně čestným způsobem: stal se šiřitelem tisíckrát vyvrácené a rasismem nasáklé lži, že prezident Barrack Obama se narodil v Africe a je – tajně – muslimské víry. George Washington stál od počátku amerického boje za nezávislost v jeho čele jako vrchní velitel. Trump se naopak vojenské službě systematicky vyhýbal. Čtyřikrát si nechal povolávací rozkaz odložit, protože studoval. Chvíle pravdy nastala po promoci v roce 1968, tedy v době, kdy vrcholila vietnamská válka. Trump si požádal o modrou knížku, kterou vzápětí dostal, protože prý měl – byť byl ve škole obdivovaným atletem – kostní ostruhy.

Cincinnata Římané prosili, aby veřejnou úlohu přijal. Trump se o ni ucházel s plným vědomím, že s politickými profesionály prohraje už v republikánských primárkách. Dobře věděl, že s vítězstvím nemůže počítat. Kalkuloval ale, že i prohraná volební kampaň zvýší tržní hodnotu jeho jména, které se skví na mnoha budovách ve velkých a vždy zářivě svítících písmenech. (Budovy samotné mu většinou nepatří, ale jméno TRUMP z nich dělá v očích některých zákazníků, zejména z postsovětského prostoru a Asie, kultovní komoditu.)

Ani po překvapivém vítězství v republikánských primárkách Trump nedoufal, že by v souboji s demokratickou kandidátkou Hillary Clintonovou mohl zvítězit. Přesto s ní o prezidentský úřad tvrdě zápasil. Jednak proto, že mu lichotila pozornost médií, a jednak proto, že si během volební kampaně dělal reklamu na své finančně vachrlaté podniky. Věřil, že po předpokládané porážce svou účast v boji o Bílý dům materiálně zúročí. Vždyť který bankéř by odmítl úvěr bývalému kandidátu na úřad amerického prezidenta?

Očití svědci stvrzují, že když se Trump o svém vítězství v den voleb dozvěděl, byl tak šokován, že dočasně ztratil řeč. Melania, jeho manželka, která jistě věděla, jak je její manžel na úřad nepřipravený, se rovnou rozplakala. Dadaistické okolnosti Trumpovy cesty do Bílého domu nejlépe zachytil nevidomý hudebník Stevie Wonder. Jeho voličů se s širokým úsměvem na tváři zeptal: „Kdybyste se ocitli v ohrožení života, chtěli byste, abych vás do nemocnice zavezl já?“

Václav Klaus st. a další údajní odborníci na americké zájmy tvrdí, že Trumpovo volební vítězství bylo darem z nebe pro Spojené státy a celou transatlantickou alianci. Jeho kritici jsou podle nich jen známé firmy z „pokrokářsko-liberálního“ prostředí amerických kaváren a neomarxisté z univerzit na východním a západním pobřeží. Jak ale potom vysvětlit, že libertariánský senátor Rand Paul označil Trumpa za „narcistu, který nežije v reálném světě“, konzervativní jestřáb a republikánský senátor Lindsey Graham řekl, že je to „cvok a blázen“, generál H. R. McMaster, Trumpův bývalý poradce, řekl, že prezident je „idiot“, a  Rex Tillerson, bývalý šéf firmy Exxon a Trumpův ministr zahraničních věcí, řekl při schůzi v Pentagonu před mnoha svědky, že prezident je „totální debil“? Čím to je, že se právě Trump stal následovníkem George Washingtona, Abrahama Lincolna, Theodora Roosevelta, Franklina D. Roosevelta a Ronalda Reagana?

Hardingova kniha Tajná dohoda je o tom, jak Moskva pomohla Trumpovi proti všem předpokladům vyhrát v prezidentských volbách roku 2016 a získat tak klíče od Bílého domu. Nabízí odpovědi na existenčně závažné otázky, z nichž ta nejdůležitější je, zda volby provázela zakonspirovaná a nelegální spolupráce mezi Ruskem a volebním týmem Donalda Trumpa. Pak je tu celá řada návazných problémů:  Je Trump Moskvou vydíratelný? Má na něj Kreml kompromitující materiál? Je pravda, že po sedmi bankrotech v devadesátých letech jeho firmy zázračně povstaly z popela díky podezřelým půjčkám od finančních institucí, v nichž měly skrytý podíl ruské státní zdroje (např. Vněštorgbank), a profitům, které Trumpovi na stříbrném podnosu přinesli oligarchové z bývalého Sovětského svazu (např. Dmitrij Rybolovlev)? A konečně: pokusil se současný domácí pán Bílého domu mařit výkon spravedlnosti?

Trump od samého počátku popírá, že by on nebo kdokoli z jeho týmu během volebního boje přijal materiální či jinou pomoc z Kremlu nebo od osob z postsovětských zemí. Dokonce ještě v létě roku 2018 – a stál přitom na pódiu vedle Vladimira Putina – Trump veřejně pochyboval, že se Kreml pokusil ovlivnit výsledek voleb, v nichž tak nečekaně zvítězil. Veškeré pokusy vyšetřit ruské manipulace v jeho prospěch jsou podle Trumpa absurdní a nesmyslné, asi jako „hon na čarodějnice“. Tvrzení o údajné ruské manipulaci amerického veřejného mínění s cílem Trumpova vítězství jednoznačně odmítá též Putin. Několikrát to měl prohlásit v soukromých rozhovorech s Trumpem, ale tvrdí to také na veřejnosti. Naposledy v červenci roku 2018 v Helsinkách. Stejný postoj přirozeně zastává ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov. Ten na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2018 nejprve řekl, že aféru okolo údajného ruského vměšování nemá cenu komentovat. Pak ale dodal: „Dokud neuvidíme fakta, všechno jsou jen kecy, a promiňte ten nepříliš diplomatický výraz.“ (Ve stejném duchu a s podezřele podobnými výrazy v Praze „argumentují“ Klaus a další s ním spojení přátelé Kremlu.)

Je dobře, že Lavrov žádá fakta, a zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller mu je už dvakrát předložil. V únoru 2018 Mueller jmenovitě obžaloval 13 ruských občanů za „informační válku“ proti americké veřejnosti v posledních volbách. V červenci pak obžaloval 12 důstojníků ruské vojenské rozvědky za kybernetické útoky proti počítačovým sítím americké Demokratické strany. Trump, Putin a jejich příznivci existenci ruských machinací během posledních voleb popírají. Naproti tomu James Clapper, bývalý ředitel amerického Národního zpravodajství (DNI), a bývalí ředitelé CIA a Národní bezpečnostní agentury (NSA) John Brennan, Michael Hayden a Michael Rogers o nich nepochybují. Na otázku amerického kongresmana, zda si je americká zpravodajská komunita stoprocentně jistá, že Rusko manipulovalo poslední prezidentské volby, odpověděl za všechny Clapper: „Absolutně

ano.“ A  dodal: 1/ Putin osobně nařídil zpravodajskou akci, jejímž cílem bylo zpochybnit integritu amerických voleb a  snížit důvěru Američanů v jejich demokratický systém;

2/ Putin tak učinil, aby znevýhodnil Hillary Clintonovou;

3/ Putin akci podnikl ve snaze zvýhodnit Donalda Trumpa.

Tady je třeba dodat, že šéfové CIA, NSA, FBI a dalších podobných organizací bývali v minulosti velmi zdrženliví. Na veřejnosti se téměř neukazovali, a pokud ano, pak většinou mlčeli. Když už promluvit museli, vážili každé slovo s největší opatrností. Na penzi se věnovali psaní neutrálně formulovaných pamětí. Tahle tradice teď leží zapomenuta v prachu: prezident Trump nemá ostřejší kritiky než bývalé velitele amerického zpravodajství. Proč asi Clapper, Brennan, Hayden a Rogers, kromě jiných, vytáhli do boje? A hlavně: kdo má pravdu? Trump a Putin, kteří tvrzení o tajné spolupráci striktně odmítají, nebo americké zpravodajské služby, které bijí na varovné tamtamy, že v Bílém domě sedí člověk, jemuž tam nekalým způsobem pomohly ruské zpravodajské operace?

.....

ukázka z předmluvy prof Igora Lukeše, srpen 2018, Boston University

24.9.2018