Křesťanství není ahistorické, ale dobově podmíněné
Vít Luštinec
Tomáš Petráček je historik, ale také zároveň římsko-katolický kněz. Na cirkevní dějiny je dokonce vystudovaným specialistou. Ve své zatm poslední knize se vrací do 60. let minulého století. Tehdy se lidem ve vedení církve podařilo "vyvětrat", jinak řečeno ukázat lidštější tvář instituce, která se často neumí rozhodnout, jestli má sloužit nebo, s božím jménem na rtech, poroučet.
Stalo se něco na 2. vatikánském koncilu, něco co by nás mělo zajímat?
Samozřejmě. Kde se nic nezmění, tam se vlastně nic neděje. Tam pak ale nemá cenu dělat jakékoliv koncily, jakékoliv změny v církvi. Takové pojetí dějin jako „kontinuity“ by stavělo církev a křesťanství mimo historii a mimo reálný svět, jak jej zkušenostně prožíváme. To by bylo popření celých církevních dějin, ze kterých by se stala pouhá sbírka příběhů a anekdot. Na 2. vatikánském koncilu se samozřejmě stala řada zásadních věcí a jejich skutečný dosah začínáme teprve odhalovat a odkrývat. Historicky lze doložit, že v případě koncilu se jedná o přelom, který byl nejen možný, ale dokonce naprosto nutný. Celý potenciál koncilu ještě není vůbec vyčerpán. Záleží to i na tom, jak se uchopí do budoucna.
Ve své knize ale nezačínáte 2. vatikánským koncilem, ale věnujete se paradigmatickým změnám v dějinách církve, tématem kontinuity a diskontinuity. Proč?
Druhý vatikánský koncil není možné pochopit bez začlenění do celého vývoje katolické církve. Význam a dosah koncilu je nutné vnímat jako jednu z paradigmatických změn, kterých v dějinách církve proběhlo už několik.
Když se tu bavíme o pojmech dějiny, kontinuita, diskontinuita, co přesně znamenají?
V knize je tomu věnována jedna speciální kapitola, ale celá kniha se okolo této otázky točí. Stručně se to dá vyjádřit jako vyrovnání se základní dimenzí života jakéhokoliv společenství a jednotlivce, kterou je dějinnost. Vnímání, vědomé prožívání dějinnosti, bylo kdysi silnou stránkou křesťanství, které vzniklo jako dějinné náboženství. Pracuje s pojmy jako dějiny spásy, Ježíš je hlasatel a milovník diskontinuity, hlásá radikální obrácení, změnu života. Ve svých dějinách ale také církev často podléhá trvalému lidskému pokušení statičnosti, úniku z dějin, jejich popření a ignorování. Zvláště ve chvílích, kdy dějiny na první pohled nepotvrzují nárok církve na úspěch a pravdivost. Církev, stejně jako jiné instituce, hnutí či náboženství má v tu chvíli tendenci dějinnost popřít a utíkat se do mýtické bezdějinnosti, čímž ale všechny své problémy zásadně zhoršuje a působí si další.
A nehrozí splynutí s dobou, s tím, že církev pak není možné odlišit od světské společnosti?
To je napětí, se kterým se církev musí vyrovnávat neustále, tvoří trvalou součást její existence. Napětí mezi tím udržet eschatologický rozměr, oči upřené do věčnosti, předávat věčné evangelium Našeho Pána, ale zároveň systematicky přetvářet svět a reagovat na historické proměny. Církev nemůže ignorovat změny a proměny své doby, protože její vlastní finalitou je zprostředkování spásy a hlásání evangelia své generaci, konkrétní současné generaci, a to nelze dělat s nástroji, které pocházejí z minulé doby. Splynutí hrozí pouze v případě, že církev přestane realizovat své poslání, přestane předávat evangelium a přijme pouze hodnoty ostatní společnosti. Stalo se to například tzv. kulturnímu protestantismu 19. století, který v Harnackově podání redukoval křesťanství na abstraktní víru v Boha a soubor morálních předpisů. Stejně špatný, v jistém smyslu možná ještě horší, je druhý extrém – ignorovat dějiny.
Takže zásadní pro církev je hlásat evangelium a tomu přizpůsobit vše ostatní?
Existuje základní poselství Krista, evangelium, ke kterému se dostáváme skrze stránky především novozákonních textů, které je neměnné a věčné. Poselství o milosrdném Bohu, o údělu a povolání člověka, to jediné je skutečně neměnné, jakkoliv neustále dorůstáme k hlubšímu porozumění. Posláním církve je, aby tohle poselství dostala k lidem vždy nové generace, v nových kulturních podmínkách. To musí dělat jazykem, který je vlastní konkrétní době, ve které církev žije.
Neexistuje žádné ahistorické křesťanství samo o sobě, křesťanství je realizováno vždy v konkrétní době, nedá se říct, že by 13. století, nebo tridentská reforma, ztělesňovaly esenci křesťanství nebo esenci katolicismu. Byly to více či méně úspěšné realizace křesťanství ve své konkrétní době, ale jejich modely se nedají recyklovat v současnosti. Bylo by to naprosto naivní a není to možné. Lidé, kteří by se o to pokoušeli, žijí v tak rozdílné sociokulturní situaci, že by to byla parodie, hybrid. Člověk, který by si v době internetu a mobilních telefonů hrál na Ignáce z Loyoly by byl monstrum. Bohužel tyto pokusy existují a podle toho to dopadá.
V moderní době církev schopnost reagovat na dějiny ztrácí, tváří se, že se jí změny netýkají, proč se to stalo?
Povyšuje se nad dějiny, rozvíjí eklesiologii církve jako dokonalé společnosti, která se nejen nemusí, ale ani nesmí měnit, vyvíjet, která je perfektní. Příčina je v tom, že od 16. století ji dějiny ohrožují, najednou všechny pojmy, které souvisí s vývojem, změnou, reformou i samotné slovo moderní, začínají dostávat negativní nádech, protože dějiny se nevyvíjejí ve prospěch církve. Začíná to od reformace, pokračuje v 18. století, hlavně Francouzská revoluce potvrzuje tuto nedůvěru k dějinám, nedůvěru ke změně, protože každá změna je z pohledu církve k horšímu. Katolická církev ztratila od reformace velkou část Evropy, stala se mnohem více závislou na státu. Od revoluce utrpí další ztráty, ztrácí vliv na věřící, na společnost. Majoritní proud společnosti se vyvíjí už mimo rámec tradičního křesťanství.
ukázka z rozhvoru, který pro christnet.cz vedl s autorem Vít Luštinec
16.6.2016
