Komunisté, maoisté a další pracující francouzská inteligence po 2. světové válce
Josef Rauvolf
Uznávanému britskému historikovi Tonymu Judtovi u nás vyšlo již několik prací, nejnovější Falešné ideje, cizí krev s podtitulem Francouzská inteligence 1944–1956 se zabývají rolí, jakou francouzští myslitelé sehráli ve formování obecného pohledu na svět, na komunismus a na jeho zločiny. Rolí, jež je podle Judta velice nehezká.
Pokud máte v oblibě například Jeana-Paula Sartra či jeho družku Simone de Beauvoir, Louise Aragona nebo Paula Eluarda, ale i jiné francouzské poválečné autory, a nemusí být zrovna levicově zaměření, jako třeba Paula Claudela, Judtovu knihu možná raději nečtěte. A vlastně raději nečtěte ani tento text. Britský historik Tony Judt jim totiž ve své obsáhlé studii nastavil takové zrcadlo, že místy nejen že nevěřícně kroutíte hlavou…
Vlastně to ale ani není zrcadlo, ale spíše účet, vystavený na základě výroků, textů, postojů. Možná ale úvodem jeden citát, autorem je Albert Camus, sloužící Judtovi zároveň jako motto celé knihy: „Každá lživá myšlenka vždycky končí v krvi, ale pokaždé je to krev druhých lidí. To je důvod, proč jsou někteří naši myslitelé ochotni bez rozpaků tvrdit cokoli.“
Výkvět cynismu
A pod oním „cokoli“ si lze představit – a Judt to dokládá nespočetnými citacemi – skutečně jakoukoli nehoráznost, vyloženou pitomost, pokrytectví i obyčejnou zbabělost, alibismus, cynismus. Ovšem s tím důležitým dodatkem, že autorem těchto „cokoli“ byl tehdejší výkvět francouzských intelektuálů. Ano, výkvět, přinejmenším v jejich očích.
Možná místo dlouhých řečí poslouží pár citátů. Zatímco vyhlášený básník Paul Eluard a prozaička Elsa Trioletová (po válce komunističtí hrdinové) „bez sebemenších zábran vydávali v nakladatelstvích, jejichž ediční plány byly poskvrněny přítomností kolaborujících autorů“, Simone de Beauvoirová tvrdila, že pro jejího druha Jeana-Paula Sartra sepsání a inscenování dramatu Mouchy „představovalo jedinou formu odporu, která mu byla dostupná…“ Co si o tom asi myslel například básník René Char, příslušník odbojového hnutí maquistů?
Takto shovívavě komentoval vlivný katolický publicista a myslitel Emmanuel Mounier ve vlivném časopise Esprit bolševický puč v Československu v roce 1948: „… není pokroku, který by nezahájila odvážná menšina navzdory instinktivní lenosti ohromné většiny.“
A když komunisté v rámci procesu s Miladou Horákovou odsoudili k smrti i historika Záviše Kalandru, vyzval surrealista André Breton básníka Paula Eluarda, Kalandrova předválečného přítele, aby proti ortelu protestoval. A co mu i u nás vydávaný poeta odpověděl? „Jsem příliš zaměstnán nevinnými, kteří vyhlašují svou nevinu, než abych se staral o vinné, kteří vyhlašují svou vinu.“ A basta!
Ozvěny bolševických prokurátorů
Ruku v ruce s těmito nehoráznostmi pařížští intelektuálové (a to nejen levicoví!) opěvovali Sovětský svaz jakožto záštitu míru a spravedlnosti, obhajovali komunistická zvěrstva, každého, kdo by se odvážil kritizovat věc komunismu, okamžitě denuncovali a napadali.
A nedej bože, aby pochválil Ameriku! Ostatně proti Marshallovu plánu, který, jak jinak, zubožené Francii náležitě pomohl na nohy, vedli nenávistnou kampaň, Američané je prý touto pomocí okupovali.
A možná ještě jednou připomeneme Sartra, a to v jeho maoistickém období, kdy v roce 1974 (!) řekl: „Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu jednotlivců, kteří jej ohrožují, a nevidím zde jiný prostředek než smrt. Z vězení se dá vždycky dostat.“ Jako bychom slyšeli bolševické prokurátory. Ostatně, Sartre již počátkem padesátých let psal o komunistickém násilí jako o chvályhodné „porodní bábě dějin“.
Tony Judt se zároveň zabývá příčinami těchto morálních selhání – po letech trapně a hloupě omlouvaných, pokud tedy vůbec –, rozebírá, odkud se vzalo přesvědčení o (nejen) morální nadřazenosti francouzských intelektuálů. Bylo by ale nespravedlivé házet všechny do jednoho pytle, a Judt to nedělá: například úvodem citovaný Albert Camus vychází z dějin se ctí, podobně jako třeba filozof Raymond Aron.
Kniha Falešné ideje, cizí krev je velice přínosná, zvláště v dnešní době, kdy si opět každý vykládá, co mu slina přinese na jazyk, pro příklady nemusíme chodit daleko. A v souvislosti s tím je nutné zdůraznit další klad této mimořádné práce – je neuvěřitelně nabitá citacemi, Judt má vše podloženo – jistě, měla by to být samozřejmost, ale…
Jinými slovy, Judt neplácá, nedělá si z úst žumpu jako (naši) politici, ale vše dokladuje. Takže, chytrému napověz…
Josef Rauvolf, psáno pro kulturu webu ČT 24
9.7.2018
