Bestseller, částečně napsaný také v Praze - Nestvůra z Essexu

Sarah Perryová, Tomáš Weiss

Sarah Perryová se narodila v r. 1979 v anglickém hrabství Essex. První román After Me Comes the Flood (české vydání chystá rovněž nakladatelství Argo) jí vyšel v roce 2014 a získal si jak nominace na několik literárních cen, tak mezinárodní uznání. Tento úspěch byl ještě umocněn dalším románem Nestvůra z Essexu (2016), na kterém autorka pracovala i v české metropoli, kde strávila počátkem roku 2016 dva měsíce jako rezidentka projektu Praha, město literatury.

Nestvůra z Essexu je román o svobodě, poznání, přátelství a lásce, o ideálech a vysokých cílech i o protikladech, které se přitahují. Vychází zároveň i jako audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetla Kateřina Mendlová Horáčková.

Londýn 1893. Když mladá Cora Seaborneová ovdoví, je to pro ni spíš úleva než rána. Nešťastné manželství i život ve městě ji ubíjely (někdy až příliš doslovně), a tak pro ni pobyt na venkově v Essexu, uprostřed přírody, o niž se odjakživa zajímala, představují novou naději na světlejší zítřky. A opravdu, pobřežní vesnici Aldwinter si hned zamiluje a najde přátele v místním pastorovi Williamu Ransomovi a jeho rodině. Idylku však naruší zvěsti o návratu legendární nestvůry, obřího hada, jenž přichází z moře a požírá vesničany. Zatímco Cora doufá, že nalezne nový živočišný druh a vyslouží si cedulku v muzeu, pastor Ransome vidí v těchto zvěstech bludařství a odklon on pravé víry, proti nimž je třeba bojovat.

„Kdyby se Charles Dickens s Bramem Stokerem spojili, aby napsali velký viktoriánský román, těžko říct, jestli by Nestvůru z Essexu předčili. Nikdy se to nedozvíme, ale svou teprve druhou knihou se Sarah Perryová etablovala jako jedna z nejlepších anglických prozaiků současnosti“, tvrdí skotský básník John Burnside, píšící pro The Guardian.

Ukázka:

William Ransome kráčel bez kabátu po návsi, když tu uviděl, že se k němu blíží Cora. Už z dálky okamžitě poznal, že je to ona: měla chlapecký krok, v jednom kuse se zastavovala a zkoumala něco v trávě nebo si něco strčila do kapsy. Nízké slunce jí osvětlovalo rozpuštěné dlouhé vlasy. Když ho uviděla, usmála se a zamávala mu na pozdrav.

„Dobré odpoledne, paní Seaborneová,“ pozdravil ji. William Ransome kráčel bez kabátu po návsi, když tu uviděl, že se k němu blíží Cora. Už z dálky okamžitě poznal, že je to ona: měla chlapecký krok, v jednom kuse se zastavovala a zkoumala něco v trávě nebo si něco strčila do kapsy. Nízké slunce jí osvětlovalo rozpuštěné dlouhé vlasy. Když ho uviděla, usmála se a zamávala mu na pozdrav.

„Dobré odpoledne, paní Seaborneová,“ pozdravil ji.

„Dobré odpoledne, reverende,“ odvětila Cora. Odmlčeli se a usmáli se na sebe, pozdravy nebrali vážně, jako by od jejich prvního setkání už uplynuly dlouhé roky a takovéto zdvořilosti působily nepatřičně.

„Odkud jdete?“ zeptal se, neboť viděl, že musela ujít pěkný kus cesty: kabát měla rozepnutý, košili u krku mokrou a posetou kousky mechu a v ruce držela stéblo kerblíku.

„Ani nevím. Už dva týdny jsem obyvatelkou Aldwinteru, ale pořád je pro mě záhadou! Šla jsem na západ, to vím. Koupila jsem si tam mléko, nejlepší, jaké jsem kdy pila; vkročila jsem na pozemek nějakého nóbl domu a vyplašila bažanty. Spálila jsem si nos – podívejte! – a zakopla jsem o nějaký plůtek a rozbila si koleno.“

„To byl nejspíš Conyngford Hall“ – k jejím zraněním se nevyjádřil. „Byl to dům s věžičkami a smutným pávem v kleci? Máte štěstí, že vás nezastřelili v domnění, že jde o pytláka.“

„Takže nějaký zlý statkář? Měla jsem toho páva pustit na svobodu.“ Tiše si ho prohlížela. Faráře nepřipomínal ani zdaleka: košile vytažená z kalhot a na manžetách odrbaná, za nehty měl špínu. Jeho hladká nedělní tvář ustoupila krátkému vousu a na místech, kde mu po ovčím kopytu zbyla zakroucená jizva, mu vousy nerostly vůbec.

„Nejhorší ze všech! Zkuste si na jeho panství chytit zajíce a do snídaně už vás bude mít ve svých spárech.“

Brzy zjistili, že mají stejné tempo, a dokonce i stejný krok. Napadlo ho, že mají nejspíš stejně dlouhé nohy, stejnou výšku a snad i rozpětí paží. V líném větru poletovaly třešňové květy. Cora cítila, jak přetéká věcmi, o které by se s ním chtěla podělit, a nemohla se tomu ubránit: „Těsně předtím, než jsem vás uviděla, se na pěšině objevil zajíc a podíval se na mě. Dočista jsem zapomněla, že mají kožich barvy čerstvě vyloupaných mandlí – a ty silné zadní běhy, jak jsou vysoké, když peláší pryč přes pole, zničehonic, jako by si vzpomněli, že mají něco na práci!“ Pohlédla na něj – jako venkovan bude nejspíš její radost považovat za dětinskou? – ale ne: usmál se a naklonil hlavu. „Viděla jsem pěnkavu,“ pokračovala, „a pak záblesk něčeho žlutého, možná to byl čížek – vyznáte se trochu v ptácích? Já ne. Všude leží žaludy, které pukají a vysílají kořínek a stonek: bílou věcičku, co se zavrtá do půdy poseté tlející listím z loňska a zelený lísteček, co se začne rozvíjet! Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla? Kéž bych vám to mohla ukázat.“

S pobavením se podíval na prázdnou dlaň, kterou před ním roztáhla. Jak zvláštní, že si všímá takových věcí, a ještě ji napadne je s ním sdílet; příliš to nepasovalo k ženě, jejíž pánský kabát nedokázal zcela skrýt jemné hedvábí košile, kterou měla pod ním, perlové spony či diamant na ruce. „Ptáky znám mnohem méně, než bych si přál,“ svěřil se jí, „i když vám můžu říct, že sýkorka modřinka nosí masku zbojníka a sýkora koňadra zas černou čapku soudce, který ho pověsí!“ Zasmála se a on jí nesměle nabídl: „Říkejte mi, prosím, jménem. Mohla byste? Pan Ransome pro mě vždycky bude můj otec.“

„Jak chcete,“ odvětila. „Williame. Wille.“

„A zaslechla jste datly? Vždycky poslouchám, jestli je neuslyším. A už jste objevila essexskou nestvůru – abyste nás vyvedla z tenat strachu?“

„Nikde po ní ani vidu, ani slechu!“ postěžovala si Cora. „Dokonce i Cracknell vypadá vesele, když ji zmíním. Mám dojem, že jste tu bídnou příšeru informoval o mém příjezdu, a tak se raději se staženým ocasem odebrala do Suffolku.“

přeložila Michaela Konárková

20.6.2018