Kdy to bouchne?
Josef Rauvolf
Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany Když klec je pořád na spadnutí nejen že dává nahlédnout do jejich překladatelských kuchyní, zároveň zajímavě přibližuje především zákulisní kulturní dění šedesátých až osmdesátých let.
Díky editoru Jiřímu Opelíkovi jsme tak získali další možnost doplnit si mozaiku předlistopadové kulturní scény, a to hned na dvou frontách, brněnské a pražské, přičemž jak Antonín Přidal (1935-2017), tak Jan Zábrana (1931-1984)
byli oba jejich dostatečně zasvěcenými a přímými aktéry. Stáváme se svědky tehdejší vydavatelské politiky a praxe, všech těch leckdy marných snah o boj s byrokratickým, hlavně však bolševickým molochem. Korespondence je pro podobné seznamování více než ideálním prostředkem – je dostatečně informovaná, protože její pisatelé důvěrně znají vše, o čem zasvěceně píší, zároveň již z podstaty je intimní, neurčená dalším očím, a proto i otevřenější.
Ostatně, jak vidíme již z titulu, situace nebyla zrovna ideální ani pro Přidala, ani pro Zábranu – v jeho případě jsme samozřejmě informovanější, jeho fascinující deníky, vydané pod názvem Celý život, zde netřeba přibližovat, natolik jsou již součástí našeho literárního kánonu. Ovšem pokud jde o Antonína Přidala, brněnského překladatele, básníka, dramatika a moderátora, i přes jeho nezpochybnitelný vklad není stále tak znám, jak by si zasloužil.
V předkládaném svazku najdeme všech sto dvacet jedna dochovaných dopisů, které si Přidal se Zábranou v letech 1963 až 1984 (korespondence byla ukončena Zábranovým předčasným úmrtím), a je plná zajímavých úvah o překládání, o jeho tajích i nástrahách – to vše vždy v souvislosti s nějakým konkrétním dílem, na němž právě jeden či druhý pracoval –, úvah podnětných nejen pro překladatele, ale pro každého čtenáře. Krásně to můžeme vidět například na Zábranově popisu postupného pronikání do Přidalova překladu amerického básníka Roberta Lowella, jež můžeme vnímat i jako návod ke čtení poesie jako takové, ve větách, které jak Přidal, tak Zábrana píší – namátkou – o Ivanu Buninovi, Osipu Mandelštamovi či Isaaku Babelovi, ale i Josephu Conradovi, Ernestu Hemingwayovi či dalších amerických autorech. Píší také o mnoha tehdejších (skutečných) osobnostech naší kultury, Jiřím Kolářovi, Ludvíku Kunderovi, Janu Skácelovi, píší také o svých překladatelských kolezích, o nakladatelských redaktorech, kteří leckdy s velkým osobním nasazením prosazovali vydání kvalitních knih (a často také umožňovali práci zakazovaným překladatelům).
Píší také o kulturní mizérii té doby, o tehdy velice mocných lidech, kteří si snad ani nezaslouží jmenovat, někdy je z dopisů až hmatatelně cítit tíha, s níž musí oba bojovat – vždy se ale, jistě i díky oboustrannému přátelství a podpoře nějak vzchopili. Ovšem, kde stále brát sílu?
Pečlivě připravený svazek, a to včetně mnoha důležitých editorských poznámek a medailonků, přibližujících nejasnější místa, zároveň doplněný rozhovory jak se Zábranou, tak s Přidalem, tak Přidalovými texty o Zábranovi ideálně potěší jak odborníky, tak milovníky dobré literatury.
Josef Rauvolf, publicista a překladatel
13.6.2018