Buch to všechno vidí - jak očima dítěte, tak očima štětky

Ivana Gibová, Tomáš Weiss

Jak říká sama autorka, slovenská spisovatelka Ivana Gibová: když chceš vidět věci, jak doopravdy jsou a správně je pojmenovat, tak je přežeň, zhyperbolizuj. Možná proto naložila na hrdinku své třetí knihy (v češtině první) takový shluk ničivých situací. Barbora, buch a katarze je kniha energická a jazykově expresivní. Barbora v ní má minimálně dvě já, těžkostem není konec a buch je všemohoucím pozorovatelem a vypravěčem.

 

kapitola FOIE GRAS

ukázka

Sylvie leží na trávě, v hlavě se jí vynořuje nějaká punková odrhovačka a zírá na mraky. Byly časy, kdy záměrně chtěla zhloupnout, ale nedařilo se to. Přesto je nyní schopná dívat se do nebe a v duchu s buchem mluvit stylem „no v které řiti jsi?!“ a nepovažovat to za rouhání, považovat to za normální, avšak vtipnou otázku, neboť ví, že žádný buch není ani v ní, ani na nebesích, ani nikde, Sylvie si jen dělá prču z Barbory, bucha v životě nehledala. Po většinu času měla mnohem důležitější problémy – nestejné kozy, ženaté milence, emoční labilitu…

Sylvie se již několik let živí psaním. Celá její práce spočívá v tom, že si občas, velmi občas sedne a píše. Má ráda alkohol, někdy pije ve společnosti Vavra nebo Martina a Viktora, ale v zásadě je jí to jedno, ráda se socializuje, působí extrovertně a obléká se tak, aby ji bylo vidět. Dvakrát až třikrát týdně má sex s Milanem a tehdy pije také. Milan Borgula je dvacet let šťastně ženatý a Sylvie pokládá příjmení Borgula za nejhnusnější na světě. Někdy si během šukání s ním ze srandy představuje jeho ženu, kterou sice v životě neviděla, ale o to víc ji vzrušuje si ji představovat. Sylvie neví, co si představuje Milan, ale paní Borgulová to asi není. Možná je to Lana Jade.

S Milanem hráli takovou hru, tedy Milan si myslel, že je to hra, že Sylvie se jakože jmenuje Barbora a je to perverzní štětka, kterou Milan chodí píchat. Pokud jsou spolu na kávě, Sylvie je normálně Sylvie. Toto dělala Sylvie Barboře naschvál, z vědomé zvrácenosti. Ve skutečnosti Milan o Sylvii, o Barboře i o vesmíru všeobecně věděl prd. Sylvie vystupuje z autobusu, potká Vavra, pak s ním stojí u barového pultu v hnusné hospodě, Sylvie si objedná, topolčanské, jiné není, dvě deci a vodu. Vavro je v rozpacích, neví, jestli ještě abstinuje. Jedenáctý den. Už je mu to dlouhé. Sylvie mu říká, aby si dal „něco pořádného“ – tak to říkal Stano –, když už musí, ne toto, Vavro si také objedná dvě deci, zahledí se do sklenice, mlčí, nakonec ho exne a řekne: „Takový splín mě chytil. Topolčanský. Topolčanský zármutek.“

Sylvie nedokáže potlačit vzpomínku na Stana, strýce, kterého s Barborou kdysi ze srandy nazvaly nebohý Stanko, on taky nestandardně zemřel, oběsil se. V teplákách. Vavro si objedná ještě dvě deci, celý večer prokvákají, tedy více Sylvie, vypráví mu, jak pan Vrchovský táhl kufry a jak se Barbora kvůli tomu rozeřvala, Vavro na konci řekne svou oblíbenou větičku: „Jazyk ti jde jak kachně zadek.“

Sylvie má ráda, když to říká, taková volovina, ale líbí se jí to. Kolem půl jedné ráno vychází z baru, opilá, neboť do něj vcházela v deziluzivním stavu a předmenstruačním citovém rozpoložení, potřebovala společnost, ale takovou, v níž by se necítila divně, která by ji nerozčilovala, Vavro byl taková společnost.

Když má Sylvie deziluzivní období, celé dny nic nejí, je nervózní, pak vyjde ven, většinou sama nebo s někým, kdo až tak nevadí, a rychle se připije, domů jde pěšky, protože si pokaždé myslí, že cestou vystřízliví, ale nevystřízliví nikdy. Jednou v noci procházela kolem nonstop večerky, koupila si ten nejodpornější chleba ve vajíčku, vyšla před obchod a plynule vykročila na cestu, zakousla se do chleba, kráčela přes přechod, za kterým blikal oranžový panáček, neohlédla se, jedno auto ji skoro přejelo, mohlo. Když se courá ulicemi takhle v noci, připitá nebo úplně ožralá, s jakýmisi chleby a kebaby v ruce, ztrácí zábrany, když to přežene s chlastem, sere na celou bio eko vegetariánskou zdravou stravu, na které si v lepších obdobích tak zakládá. V několika smutných případech už skončila uprostřed noci v mekáči. Smála se sama sobě a objednávala si burgr. Burgr z mekáče, který ve společnosti vždycky ostentativně bojkotovala a tvářila se, co to je za fuj a jak je to hrozné a bla bla. Takové to hospodské mudrování a hry na „stravuji se na úrovni“. Jednou dokonce byla taková kunda, že když vstoupila do mekáče a uviděla, že v řadě stojí Matouš, takový jeden známý, se kterým se také nesetkávala, schválně se tvářila, že ho jen uviděla přes výklad, a proto vešla dovnitř, jakože ho pozdravit, rozhovor začala výsměšným tónem se slovy: „Ahoj, Matouši... ty chodíš do mekáče?!“ a v duchu se ještě radovala, jak s tím vším pěkně vydrbala. Matouš se cítil trapně a Sylvie vůbec, až potom, když Barbora ráno vystřízlivěla a uvědomila si, jaká je kráva.

Sylvie měla celý život problémy se svou bestialitou. Většinou ji směřovala proti Barboře. Kromě ní však nikomu zákeřně neublížila, alespoň ne vědomě, ale někdy se jí chtělo! Obvykle to skončilo neškodným rýpáním jako v případě Matouše, ale vůči Barboře to tak jednoduché nebylo. Téměř vždycky jí opravdu něco udělala, rozřízla jí břicho, žiletkou například, nebo ji duševně bičovala představami... Často se jí snažila vsugerovat, že by měla skočit z okna. Nebo jednou, když vypnuli proud, posadila ji do vany, do ruky jí vložila fén a nutila ji čekat, než proud naskočí. Jenže pak ji to přestalo bavit, vykašlala se na to a odešla.

Den po setkání s Vavrem a panem Vrchovským Sylvie střízliví, vstupuje do sprchy a pak se obléká do krajkového overalu s dírou v rozkroku. Sylvie vůbec většinou Milana čekala v drze provokativní póze, věděla, že toto na něj zabírá, takové sofistikované kurevství, alespoň ona si to tak pojmenovávala, netušíc, že na tom není nic sofistikovaného, že to takhle dělá kdekdo, ráda si o sobě myslela, že je výjimečná alespoň v něčem. K tomuto přesvědčení scestně došla na základě občasného sledování nudného porna na netu, to bylo, pravda, už dávno, tehdy se teprve hledala.

Čekala v té vyzývavé poloze a připadala si strašně sexy, zároveň však byla nejistá jako vždy, na to si už zvykla, že se navzdory všemu nikdy nebude cítit opravdu přitažlivě, protože jí do toho leckdy vstoupila Barbora, leckdy leccos zpochybnila, Sylviinu vzrušující živočišnost nevyjímajíc.

Čekala a dívala se na dveře, vždycky je otevřela, když Milan zazvonil zdola, než vyšel do pátého, nainstalovala se a Milan pak už jen vešel. Téměř vždycky si představovala, že jednou, když budou ty dveře otevřené a ona bude polonahá s roztaženýma nohama, nebo nahá s nohama u sebe, nebo jen v podvazkovém pásu a tak dále, nevstoupí do bytu Milan, ale například soused, doručovatel z UPS, kdokoli, a takto ji tam najde a co by se dělo, protože ona se nikdy, ale opravdu nikdy, když ten zvonek zdola zazvonil, nezeptala, kdo je tam, neubezpečila se, že je to opravdu Milan, zkrátka jen shora otevřela bzučákem bránu a zároveň dveře bytu a umístila se a čekala.

Pokud Sylvie něco – kromě tmy – nesnášela, bylo to mluvení do sluchátka, ale není vůbec vyloučeno, že si jen navodila, že to nesnáší, že ve skutečnosti se jí líbilo představovat si, že vejde někdo jiný. Nebylo až tak nepravděpodobné, že to bude soused odvedle, ten soused, co zaručeně musel slyšet, jak Sylvie vříská, když je u ní Milan a píchá ji do zadku.

Sylvie souseda nikdy neviděla, pouze jeho ženu, vypadala strhaně a děsivě a chodila s neumytými vlasy, měli malé děti, které slyšela hulákat, z toho vyvodila, že soused zaručeně musí slyšet hulákat ji, když si to rozdává s Milanem, Sylvie si představovala, že soused má mizerný sexuální život, s tou svou mastnou ženou, že se například dívají na telku a najednou slyší její vřískání a tváří se, že neslyší, žena proto, aby s ním nemusela mít sex, a muž proto, aby si žena nemyslela, že chce přefiknout sousedku, přitom samozřejmě, že chce, představuje si, že vedle bydlí štětka s velkými kozami, která miluje anální sex a které se líbí, když ji muž tvrdě píchá. Částečně to byla i pravda, ale Sylvie by nechtěla, aby soused druhého dne ráno potkal Barboru, když jde v teplákách a ve zdevastovaném stavu do Tesca koupit chleba. Sylvie by nechtěla ani to, aby Barboru takto potkal Milan. V jeho očích byla dokonalá žena, která má vždy chuť na sex, vždycky umyté vlasy, vždycky oholené nohy, vždycky hladké paty a vždy víno v ledničce a nikdy nepere a nikdy nemyje nádobí a nikdy neuklízí, ale stále má pořádek a navařeno a čisto, nikdy nemenstruuje, a pokud náhodou ano, v ničem jí to nebrání, v ideálním případě to bere jako pěknou příležitost k análnímu sexu. Tak si to představuje Milan a tak si to podle Sylvie představoval i soused, tak si to ostatně podle ní představoval skoro každý, Sylvie už dávno ztratila iluze, neboť Sylvie zná muže. Jsou výjimky, jistě, ona za svůj život potkala asi tři, ale Barbora ani jednu. Výjimečnost výjimek spočívá v tom, že by to svým ženám nikdy neudělali, nepřefikli by žádnou permanentně nadrženou, co má, jak se říká, bílá játra, foie gras jako Sylvie, ale to ještě samozřejmě neznamená, že si to nepředstavují.

Jednou, když Sylvie čekala na Milana ve své póze, pustila takového zpěváka, co ho měla ráda, měla na něj náladu, i když Milan ho až tak nežral a v podstatě na něj žárlil, protože Sylvie se nejednou neprozřetelně zmínila, že ho miluje, ale také vysledovala, že při jeho hudbě se u Milana odbourávají i poslední zábrany, podvědomě to v něm vyvolávalo agresivitu. Když to hrálo, stáhl jí kalhotky, poskládal je a narval jí je tam, ne celé, konec držel a točil nimi v ní a dělal jí to krajkovými kalhotkami, Sylvie nevěděla, jestli se takový zvrácený nápad vůbec mohl zrodit v jeho hlavě, taky se ho na to pak zeptala, jestli to viděl v nějakém inovativním pornu, neřekl nic, pouze se zasmál, což ji utvrdilo v tom, že viděl. Sylvie leckdy čekala ve své poloze i docela dlouho, neboť Milan dochvilností nevynikal, někdy byli domluveni na čtrnáct třicet, ale už bylo čtrnáct čtyřicet, obvykle ještě do poslední chvíle chodila Barbora po bytě v teplákách a dělala takové běžné věci, pod tepláky už sice Sylvie měla podvazky, ale ještě se oblékla, nebude mýt nádobí v podvazcích, ve čtrnáct osmadvacet si Barbora stáhla tepláky a Sylvie se nainstalovala, ve čtrnáct třicet Milan zazvonil a ona už jen vstala a otevřela a opět se umístila do nazkoušené polohy – na linku, gauč, někdy čekala za dveřmi a on ji pak o ně opřel. Když se opozdil, to nesnášela, protože co už se dá dělat v podvazcích, nic, jen čekat, Sylvie poslouchala písničky, jednou se přitom zahleděla na svůj nestandardně tvarovaný pohlavní orgán a poprvé v životě ji napadlo, že možná není až tak nestandardní, to jen ona by mu chtěla připsat větší výjimečnost než ve skutečnosti má, a toto pozorování ji tak podráždilo, že téměř vykřikla, téměř, protože se včas ovládla, věděla, že projevy hysterie Milana odpuzují, a ona by se za těch pár minut, než se dostaví, nedokázala vrátit do normálního stavu. Milana nakonec odpuzovaly projevy jakýchkoliv emocí, byl z nich zmatený a nervózní, Sylvie nikdy nezapomene, jak jí jednou na srdcervoucí esemesku plnou utrpení odpověděl zasláním fotky menu z McDonaldu, už tehdy si všimla, že na Milanově emocionálním prožívání je cosi alarmujícího, ale byla tak zahleděná do vlastního neštěstí, že tomu nevěnovala adekvátní pozornost a raději se s ještě větší intenzitou utápěla ve svých tragédiích a pouštěla si k tomu srdcervoucí melodie z internetu.

Sylvie se teda obléká do krajkového overalu s dírou na intimních partiích, akorát to stíhá, než Milan zazvoní, naleje víno, nainstaluje se a snaží se nemyslet na Barboru a pana Vrchovského táhnoucího kufr. Milan přichází ve čtrnáct třicet čtyři, Sylvie sedí s roztaženýma nohama na stole a když Milan vejde, rozevře je ještě víc. „Vy jste ta nadržená Barbora?“ ptá se, otevírá víno a Sylvie na něj vrhá svůdný pohled, Milan k ní přistupuje, ani se nevyzuje, políbí ji a začne jí přes síťku lízat nestejná prsa, „krásné kozičky“, říká, na chvíli přestane a upije vína, Sylvie Milanovi rozepne zip na kalhotách, vytáhne mu ho a dá si ho do úst. Možná by to všechno mohla Milanovi říct. Nemyslí si, že by to pochopil, ale možná ano. A možná toho se bojí ještě víc. Že by to pochopil. Ale je to jedno, protože Sylvie s Milanem i tak nechce mít tento typ vztahu, že si budou povídat, Barbora by možná chtěla, ale Sylvie ne, proto mlčí, zavírá oči a jazykem mu přechází po žaludu a Milan sténá a Sylvie má zavřené oči, po chvíli jí Milan přivazuje ruce k pelesti postele, na bradavky jí připevňuje náušnice, stlačí je háčkem, olizuje, znovu se jí zasune do úst. „Mám dárek pro Barboru,“ říká pak a vysune se, z kapsy vytáhne krabičku, otevírá ji, je v ní anální kolík, který se po pár minutách ocitá v Sylvii.

„Víte, na co jsem přišla? Že promiskuitní ženy vnímají anální sex jako něco emocionálnějšího. Jako normální ženy normální sex,“ řekne Sylvie, když o pár hodin později sedí v hospodě s Martinem a Viktorem. „Promiskuitní žena si zašuká skoro s kýmkoliv, takže musí mít nějakou věc, hranici, víš, intimní zónu. Že do zadku se necháš píchat jen někým, koho opravdu miluješ.“

„Ano, moje žena například nekouří. Jiným. Pouze mně,“ říká Martin. „Ty jsi s kolika píchala do zadku?“

„Se třemi.“

„Hm. Za celý život?“

„Jo.“

„Vidíš, a chtěla jsi zemřít za velkou věc. Tak zemři za detabuizaci análního sexu,“ řekne Martin.

„Myslíš, že anální sex je tabuizovaný?“

„No a ne? Vždyť celá hospoda se na nás dívala, když jsme mluvili o análních kolících.“

Zuzana Gibová: Barbora, buch & katarze

kapitola FOIE GRAS

ukázka

Sylvie leží na trávě, v hlavě se jí vynořuje nějaká punková odrhovačka a zírá na mraky. Byly časy, kdy záměrně chtěla zhloupnout, ale nedařilo se to. Přesto je nyní schopná dívat se do nebe a v duchu s buchem mluvit stylem „no v které řiti jsi?!“ a nepovažovat to za rouhání, považovat to za normální, avšak vtipnou otázku, neboť ví, že žádný buch není ani v ní, ani na nebesích, ani nikde, Sylvie si jen dělá prču z Barbory, bucha v životě nehledala. Po většinu času měla mnohem důležitější problémy – nestejné kozy, ženaté milence, emoční labilitu…

Sylvie se již několik let živí psaním. Celá její práce spočívá v tom, že si občas, velmi občas sedne a píše. Má ráda alkohol, někdy pije ve společnosti Vavra nebo Martina a Viktora, ale v zásadě je jí to jedno, ráda se socializuje, působí extrovertně a obléká se tak, aby ji bylo vidět. Dvakrát až třikrát týdně má sex s Milanem a tehdy pije také. Milan Borgula je dvacet let šťastně ženatý a Sylvie pokládá příjmení Borgula za nejhnusnější na světě. Někdy si během šukání s ním ze srandy představuje jeho ženu, kterou sice v životě neviděla, ale o to víc ji vzrušuje si ji představovat. Sylvie neví, co si představuje Milan, ale paní Borgulová to asi není. Možná je to Lana Jade.

S Milanem hráli takovou hru, tedy Milan si myslel, že je to hra, že Sylvie se jakože jmenuje Barbora a je to perverzní štětka, kterou Milan chodí píchat. Pokud jsou spolu na kávě, Sylvie je normálně Sylvie. Toto dělala Sylvie Barboře naschvál, z vědomé zvrácenosti. Ve skutečnosti Milan o Sylvii, o Barboře i o vesmíru všeobecně věděl prd. Sylvie vystupuje z autobusu, potká Vavra, pak s ním stojí u barového pultu v hnusné hospodě, Sylvie si objedná, topolčanské, jiné není, dvě deci a vodu. Vavro je v rozpacích, neví, jestli ještě abstinuje. Jedenáctý den. Už je mu to dlouhé. Sylvie mu říká, aby si dal „něco pořádného“ – tak to říkal Stano –, když už musí, ne toto, Vavro si také objedná dvě deci, zahledí se do sklenice, mlčí, nakonec ho exne a řekne: „Takový splín mě chytil. Topolčanský. Topolčanský zármutek.“

Sylvie nedokáže potlačit vzpomínku na Stana, strýce, kterého s Barborou kdysi ze srandy nazvaly nebohý Stanko, on taky nestandardně zemřel, oběsil se. V teplákách. Vavro si objedná ještě dvě deci, celý večer prokvákají, tedy více Sylvie, vypráví mu, jak pan Vrchovský táhl kufry a jak se Barbora kvůli tomu rozeřvala, Vavro na konci řekne svou oblíbenou větičku: „Jazyk ti jde jak kachně zadek.“

Sylvie má ráda, když to říká, taková volovina, ale líbí se jí to. Kolem půl jedné ráno vychází z baru, opilá, neboť do něj vcházela v deziluzivním stavu a předmenstruačním citovém rozpoložení, potřebovala společnost, ale takovou, v níž by se necítila divně, která by ji nerozčilovala, Vavro byl taková společnost.

Když má Sylvie deziluzivní období, celé dny nic nejí, je nervózní, pak vyjde ven, většinou sama nebo s někým, kdo až tak nevadí, a rychle se připije, domů jde pěšky, protože si pokaždé myslí, že cestou vystřízliví, ale nevystřízliví nikdy. Jednou v noci procházela kolem nonstop večerky, koupila si ten nejodpornější chleba ve vajíčku, vyšla před obchod a plynule vykročila na cestu, zakousla se do chleba, kráčela přes přechod, za kterým blikal oranžový panáček, neohlédla se, jedno auto ji skoro přejelo, mohlo. Když se courá ulicemi takhle v noci, připitá nebo úplně ožralá, s jakýmisi chleby a kebaby v ruce, ztrácí zábrany, když to přežene s chlastem, sere na celou bio eko vegetariánskou zdravou stravu, na které si v lepších obdobích tak zakládá. V několika smutných případech už skončila uprostřed noci v mekáči. Smála se sama sobě a objednávala si burgr. Burgr z mekáče, který ve společnosti vždycky ostentativně bojkotovala a tvářila se, co to je za fuj a jak je to hrozné a bla bla. Takové to hospodské mudrování a hry na „stravuji se na úrovni“. Jednou dokonce byla taková kunda, že když vstoupila do mekáče a uviděla, že v řadě stojí Matouš, takový jeden známý, se kterým se také nesetkávala, schválně se tvářila, že ho jen uviděla přes výklad, a proto vešla dovnitř, jakože ho pozdravit, rozhovor začala výsměšným tónem se slovy: „Ahoj, Matouši... ty chodíš do mekáče?!“ a v duchu se ještě radovala, jak s tím vším pěkně vydrbala. Matouš se cítil trapně a Sylvie vůbec, až potom, když Barbora ráno vystřízlivěla a uvědomila si, jaká je kráva.

Sylvie měla celý život problémy se svou bestialitou. Většinou ji směřovala proti Barboře. Kromě ní však nikomu zákeřně neublížila, alespoň ne vědomě, ale někdy se jí chtělo! Obvykle to skončilo neškodným rýpáním jako v případě Matouše, ale vůči Barboře to tak jednoduché nebylo. Téměř vždycky jí opravdu něco udělala, rozřízla jí břicho, žiletkou například, nebo ji duševně bičovala představami... Často se jí snažila vsugerovat, že by měla skočit z okna. Nebo jednou, když vypnuli proud, posadila ji do vany, do ruky jí vložila fén a nutila ji čekat, než proud naskočí. Jenže pak ji to přestalo bavit, vykašlala se na to a odešla.

Den po setkání s Vavrem a panem Vrchovským Sylvie střízliví, vstupuje do sprchy a pak se obléká do krajkového overalu s dírou v rozkroku. Sylvie vůbec většinou Milana čekala v drze provokativní póze, věděla, že toto na něj zabírá, takové sofistikované kurevství, alespoň ona si to tak pojmenovávala, netušíc, že na tom není nic sofistikovaného, že to takhle dělá kdekdo, ráda si o sobě myslela, že je výjimečná alespoň v něčem. K tomuto přesvědčení scestně došla na základě občasného sledování nudného porna na netu, to bylo, pravda, už dávno, tehdy se teprve hledala.

Čekala v té vyzývavé poloze a připadala si strašně sexy, zároveň však byla nejistá jako vždy, na to si už zvykla, že se navzdory všemu nikdy nebude cítit opravdu přitažlivě, protože jí do toho leckdy vstoupila Barbora, leckdy leccos zpochybnila, Sylviinu vzrušující živočišnost nevyjímajíc.

Čekala a dívala se na dveře, vždycky je otevřela, když Milan zazvonil zdola, než vyšel do pátého, nainstalovala se a Milan pak už jen vešel. Téměř vždycky si představovala, že jednou, když budou ty dveře otevřené a ona bude polonahá s roztaženýma nohama, nebo nahá s nohama u sebe, nebo jen v podvazkovém pásu a tak dále, nevstoupí do bytu Milan, ale například soused, doručovatel z UPS, kdokoli, a takto ji tam najde a co by se dělo, protože ona se nikdy, ale opravdu nikdy, když ten zvonek zdola zazvonil, nezeptala, kdo je tam, neubezpečila se, že je to opravdu Milan, zkrátka jen shora otevřela bzučákem bránu a zároveň dveře bytu a umístila se a čekala.

Pokud Sylvie něco – kromě tmy – nesnášela, bylo to mluvení do sluchátka, ale není vůbec vyloučeno, že si jen navodila, že to nesnáší, že ve skutečnosti se jí líbilo představovat si, že vejde někdo jiný. Nebylo až tak nepravděpodobné, že to bude soused odvedle, ten soused, co zaručeně musel slyšet, jak Sylvie vříská, když je u ní Milan a píchá ji do zadku.

Sylvie souseda nikdy neviděla, pouze jeho ženu, vypadala strhaně a děsivě a chodila s neumytými vlasy, měli malé děti, které slyšela hulákat, z toho vyvodila, že soused zaručeně musí slyšet hulákat ji, když si to rozdává s Milanem, Sylvie si představovala, že soused má mizerný sexuální život, s tou svou mastnou ženou, že se například dívají na telku a najednou slyší její vřískání a tváří se, že neslyší, žena proto, aby s ním nemusela mít sex, a muž proto, aby si žena nemyslela, že chce přefiknout sousedku, přitom samozřejmě, že chce, představuje si, že vedle bydlí štětka s velkými kozami, která miluje anální sex a které se líbí, když ji muž tvrdě píchá. Částečně to byla i pravda, ale Sylvie by nechtěla, aby soused druhého dne ráno potkal Barboru, když jde v teplákách a ve zdevastovaném stavu do Tesca koupit chleba. Sylvie by nechtěla ani to, aby Barboru takto potkal Milan. V jeho očích byla dokonalá žena, která má vždy chuť na sex, vždycky umyté vlasy, vždycky oholené nohy, vždycky hladké paty a vždy víno v ledničce a nikdy nepere a nikdy nemyje nádobí a nikdy neuklízí, ale stále má pořádek a navařeno a čisto, nikdy nemenstruuje, a pokud náhodou ano, v ničem jí to nebrání, v ideálním případě to bere jako pěknou příležitost k análnímu sexu. Tak si to představuje Milan a tak si to podle Sylvie představoval i soused, tak si to ostatně podle ní představoval skoro každý, Sylvie už dávno ztratila iluze, neboť Sylvie zná muže. Jsou výjimky, jistě, ona za svůj život potkala asi tři, ale Barbora ani jednu. Výjimečnost výjimek spočívá v tom, že by to svým ženám nikdy neudělali, nepřefikli by žádnou permanentně nadrženou, co má, jak se říká, bílá játra, foie gras jako Sylvie, ale to ještě samozřejmě neznamená, že si to nepředstavují.

Jednou, když Sylvie čekala na Milana ve své póze, pustila takového zpěváka, co ho měla ráda, měla na něj náladu, i když Milan ho až tak nežral a v podstatě na něj žárlil, protože Sylvie se nejednou neprozřetelně zmínila, že ho miluje, ale také vysledovala, že při jeho hudbě se u Milana odbourávají i poslední zábrany, podvědomě to v něm vyvolávalo agresivitu. Když to hrálo, stáhl jí kalhotky, poskládal je a narval jí je tam, ne celé, konec držel a točil nimi v ní a dělal jí to krajkovými kalhotkami, Sylvie nevěděla, jestli se takový zvrácený nápad vůbec mohl zrodit v jeho hlavě, taky se ho na to pak zeptala, jestli to viděl v nějakém inovativním pornu, neřekl nic, pouze se zasmál, což ji utvrdilo v tom, že viděl. Sylvie leckdy čekala ve své poloze i docela dlouho, neboť Milan dochvilností nevynikal, někdy byli domluveni na čtrnáct třicet, ale už bylo čtrnáct čtyřicet, obvykle ještě do poslední chvíle chodila Barbora po bytě v teplákách a dělala takové běžné věci, pod tepláky už sice Sylvie měla podvazky, ale ještě se oblékla, nebude mýt nádobí v podvazcích, ve čtrnáct osmadvacet si Barbora stáhla tepláky a Sylvie se nainstalovala, ve čtrnáct třicet Milan zazvonil a ona už jen vstala a otevřela a opět se umístila do nazkoušené polohy – na linku, gauč, někdy čekala za dveřmi a on ji pak o ně opřel. Když se opozdil, to nesnášela, protože co už se dá dělat v podvazcích, nic, jen čekat, Sylvie poslouchala písničky, jednou se přitom zahleděla na svůj nestandardně tvarovaný pohlavní orgán a poprvé v životě ji napadlo, že možná není až tak nestandardní, to jen ona by mu chtěla připsat větší výjimečnost než ve skutečnosti má, a toto pozorování ji tak podráždilo, že téměř vykřikla, téměř, protože se včas ovládla, věděla, že projevy hysterie Milana odpuzují, a ona by se za těch pár minut, než se dostaví, nedokázala vrátit do normálního stavu. Milana nakonec odpuzovaly projevy jakýchkoliv emocí, byl z nich zmatený a nervózní, Sylvie nikdy nezapomene, jak jí jednou na srdcervoucí esemesku plnou utrpení odpověděl zasláním fotky menu z McDonaldu, už tehdy si všimla, že na Milanově emocionálním prožívání je cosi alarmujícího, ale byla tak zahleděná do vlastního neštěstí, že tomu nevěnovala adekvátní pozornost a raději se s ještě větší intenzitou utápěla ve svých tragédiích a pouštěla si k tomu srdcervoucí melodie z internetu.

Sylvie se teda obléká do krajkového overalu s dírou na intimních partiích, akorát to stíhá, než Milan zazvoní, naleje víno, nainstaluje se a snaží se nemyslet na Barboru a pana Vrchovského táhnoucího kufr. Milan přichází ve čtrnáct třicet čtyři, Sylvie sedí s roztaženýma nohama na stole a když Milan vejde, rozevře je ještě víc. „Vy jste ta nadržená Barbora?“ ptá se, otevírá víno a Sylvie na něj vrhá svůdný pohled, Milan k ní přistupuje, ani se nevyzuje, políbí ji a začne jí přes síťku lízat nestejná prsa, „krásné kozičky“, říká, na chvíli přestane a upije vína, Sylvie Milanovi rozepne zip na kalhotách, vytáhne mu ho a dá si ho do úst. Možná by to všechno mohla Milanovi říct. Nemyslí si, že by to pochopil, ale možná ano. A možná toho se bojí ještě víc. Že by to pochopil. Ale je to jedno, protože Sylvie s Milanem i tak nechce mít tento typ vztahu, že si budou povídat, Barbora by možná chtěla, ale Sylvie ne, proto mlčí, zavírá oči a jazykem mu přechází po žaludu a Milan sténá a Sylvie má zavřené oči, po chvíli jí Milan přivazuje ruce k pelesti postele, na bradavky jí připevňuje náušnice, stlačí je háčkem, olizuje, znovu se jí zasune do úst. „Mám dárek pro Barboru,“ říká pak a vysune se, z kapsy vytáhne krabičku, otevírá ji, je v ní anální kolík, který se po pár minutách ocitá v Sylvii.

„Víte, na co jsem přišla? Že promiskuitní ženy vnímají anální sex jako něco emocionálnějšího. Jako normální ženy normální sex,“ řekne Sylvie, když o pár hodin později sedí v hospodě s Martinem a Viktorem. „Promiskuitní žena si zašuká skoro s kýmkoliv, takže musí mít nějakou věc, hranici, víš, intimní zónu. Že do zadku se necháš píchat jen někým, koho opravdu miluješ.“

„Ano, moje žena například nekouří. Jiným. Pouze mně,“ říká Martin. „Ty jsi s kolika píchala do zadku?“

„Se třemi.“

„Hm. Za celý život?“

„Jo.“

„Vidíš, a chtěla jsi zemřít za velkou věc. Tak zemři za detabuizaci análního sexu,“ řekne Martin.

„Myslíš, že anální sex je tabuizovaný?“

„No a ne? Vždyť celá hospoda se na nás dívala, když jsme mluvili o análních kolících.“

12.6.2018