MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Není to marná práce, ať v New Yorku nebo z lásky k Praze - ano, i tak by se dala charakterizovat osvětová činnost literárního redaktora a kavárníka Zdenko Pavelky, kterou každý týden provozuje pro posluchače Víkendové přílohy Českého rozhlasu Vltava.
MeziŘádky 21. 4. 2018 (Z. Pavelka)
Výtvarník Karel Haloun patří k neposedům, kterým nestačí jedna činnost, natož zaměstnání. Kromě práce designérské, v níž důležitou část zaujímá knižní grafika, se pouští do jiných oborů. V kapelách Jasná páka a Hudba Praha působil jako nehrající člen, spoluzaložil tajné hudební sdružení Pronografičanka. Je také příležitostným publicistou a napsal několik divadelních her nebo spíš přesněji hříček. A ve svých šestašedesáti se stal romanopiscem. O čemž vám chci podat zprávu.
Halounův román se jmenuje Marná práce. Je v tom názvu hodně ironie, jak ve vztahu k obsahu, ději a klíčové postavě, tak k sobě samému, tedy k autorovi. Ale popořádku a raději polopaticky. Román Marná práce je autobiograficky motivované vyprávění o dědečkovi Františkovi, komunistovi z přesvědčení, který právě proto neudělal žádnou takzvanou kariéru. Vlastně ho soudruzi brali hodně na hůl, protože jim svou upřímností vadil. Přes všechny ústrky však František u své víry setrval, a hlavně – což je základním Halounovým východiskem – hlavně zůstával člověkem otevřeným a vstřícným a opravdově lidským.
Dělník a komunista František Fleissig je však v Halounově románu jen jedním ze dvou pilířů, na nichž je Marná práce usazená. Druhým sloupem je hlavní zápletka vyjádřená především románovou kompozicí. Karel Haloun totiž využil ke stavbě příběhu ještě dvě pozoruhodné variace. Po prologu následuje epistulární část: dopisy dočasného Františkova spolupracovníka kdesi v maringotce na vrtech, které o Františkovi vyprávějí. Pisatel dopisů je na vrt odvelen z trestu, původně vysokoškolský učitel vedený Státní bezpečností v kategorii nepřátelská osoba, který píše své ženě. A po těchto dopisech následuje asi nejpozoruhodnější část knihy: záznamy Státní bezpečnosti o práci konfidenta, tedy osoby vedené v kategorii informátor spolupracovník a nasazené na manželku onoho učitele s cílem získat o nepřátelské osobě co nejvíce dalších informací. Tenhle žánr je vlastně literaturou faktu, ale v Halounově románu je to samozřejmě fikce. Ale právě díky tomuto fíglu přesvědčivý, věrohodný literární obraz. Černohumorně vtipnou, přitom podle mne bezděčnou, nezamýšlenou přidanou hodnotou je profese odpudivé figury informátora: pracovník zahraničního obchodu. Tohle zařazení totiž Halounovi také umožnilo zatraktivnit děj a posunout ho do blízkosti thrilleru.
Shrnuji: Karel Haloun se ve svém pozdním románovém debutu představil jako mimořádný prozaik. Abych pravdu řekl, nedovedu si vzpomenout na jiného autora, který by se v Halounových letech poprvé jako prozaik takhle předvedl. Jeho román Marná práce je prostě dobrá práce. Vydalo ji jedno z malých nakladatelství Brkola, které má blízko hlavně k divadelní literatuře.
Dlouhý čas je ještě více charakteristický pro jinou knihu, vlastně dvouknihu, která vychází po téměř třiceti letech od svého vzniku. Při jejím představení se neobejdu bez historky.
Mezi mnoha lidmi odcházejícími z Československa po sovětské okupaci byl v roce 1969 tehdy teprve sedmnáctiletý Bohumil Krčil, vnímavý kluk toužící po umělecké dráze, učarovala mu fotografie. Získal azyl ve Švédsku, pokusil se o studia dokonce na dvou uměleckých školách, ale nedokončil je a neklid ho hnal do světa. Fotografovat. Vytvořil několik cyklů, z nichž dva se dnes řadí k unikátům světové fotografie. První se jmenuje Herát – brána času a je to soubor uhrančivých snímků z Afghánistánu ještě před ničivou sovětskou okupací, která zemi přivedla na cestu dodnes trvající zkázy. Druhou sérii nafotil Krčil v Pákistánu a Indii a nazval ji Hašiš v domově Bohů. Tenhle cyklus vydal v roce 2009 Jaroslav Kořán ve svém nakladatelství Gallery.
Na jaře 1980 přijel Krčil do New Yorku a ten ho doslova vcucnul. Už jako Bob zůstal Krčil na Manhattanu až do své smrti v roce 1992. Angažoval se ve prospěch využití a současně záchraně české Národní budovy v New Yorku. Toto jeho dlouholeté úsilí ho přivedlo k záměru uspořádat sborník českého umění a kultury jako protiargument tvrzení zástupce tehdejšího vlastníka budovy, spolku, jehož jméno dneska nikomu nic neřekne, že v New Yorku už žádní Češi nejsou. Krčil tenhle sborník nazval Sebráno v New Yorku a byl to v roce 1987 unikátní exilový samizdat představující několik desítek v Americe žijících Čechoslováků. Mezi jinými to byli například Petr Sís, Ivan Král, Pavel Opočenský, Iva Pekárková, Vratislav Brabenec nebo Julius Firt. A sotva dokončil tuhle strojopisnou práci doplněnou mnoha fotografiemi a obrázky, pustil se Krčil do Sebráno v New Yorku 1988–89. Tenhle druhý svazek už ale nedokončil, zabránila mu v tom rakovina.
Řádné vydání obou Krčilových almanachů je také spojeno s historkou, tentokrát domácí, českou. První svazek měl vyjít ve znovuzaloženém nakladatelství Host v roce 1992. Jenže to se nepovedlo, následoval přechod záměru do nakladatelství Jota, ale ani tam to nedopadlo. V roce 2005 objevil pozoruhodnou náhodou celou Bobovu pozůstalost u Krčilových příbuzných Jaroslav Kynčl, který ji převezl zpět do USA do svého budovaného Archivu československého exilového umění. Teprve odtud se vydání obou sborníků přesunulo do nakladatelství Torst, které naplnilo původní Krčilovy představy – jako autentický reprint s jedinou přirozenou žádoucí technickou změnou, místo původního formátu A4 je to menší formát knižní 16,5 x 22 centimetrů.
A já můžu uzavřít tohle líčení jednoduchou větou. V nakladatelství Torst vyšly ve společné dvousvazkové edici dva unikátní almanachy Bohumila „Boba“ Krčila Sebráno v New Yorku v nákladu 500 číslovaných výtisků.
Ojedinělá je i vzpomínková kniha Američana v Praze, Gena Deitche Z lásky k Praze. Deitch je tak trochu Krčilovým zrcadlem: přijel totiž v roce 1959 do Prahy na 10 dnů a zůstal zde celý další život.
Nejprve kdo je Gene Deitch. Narodil se v roce 1924 a pokračoval zde v profesní dráze žádaného režiséra a scenáristy animovaných filmů. Od producenta a obchodníka Billa Snydera dostal nabídku práce v Praze. Nerad ji přijal, do Prahy přiletěl z Curychu s nedobrými pocity. Ale ve studiu animovaného filmu Bratři v triku potkal Zdenku Najmanovou, která tam pracovala jako vedoucí výroby. Zkrátím to: Gene a Zdenka jsou spolu dodnes skoro jako v pohádce.
Gene Deitch pak natočil v Praze v roce 1960 v koprodukci snímek Munro, který dostal Oscara za nejlepší krátký animovaný film, v roce 1966 jako první zfilmoval s Adolfem Bornem jako výtvarníkem Hobita. Aniž by ztratil něco ze své svobodomyslné americké povahy, stal se Pražákem za totáče a českou druhou polovinu 20. století vidí jak kriticky, tak s obdivem.
A o tomhle je jeho kniha Z lásky k Praze, která po několika vydáních v angličtině vyšla poprvé česky v překladu Radky Smejkalové v nakladatelství Garamond. V závěru Gene Deitch, který se nezbavil důležité intelektuální výbavy říkat, co si myslí, trochu bilancuje a kromě jiného píše: …všichni víme, že kapitalismus není jen procházka růžovým sadem a že se Česká republika nestala rájem na Zemi. Pochybuju však, že ten, kdo má všech pět pohromadě, by se dobrovolně vrátil do oněch choromyslných dnů, jimž vévodily slogany typu SOVĚTSKÝ SVAZ NÁŠ VZOR. Přesto i na začátku roku 2018, kdy od revoluce uběhlo osmadvacet let, má veřejnost smíšené pocity ohledně změn, s nimiž jsme se museli vypořádat. Některé průzkumy naznačují, že jenom těsná většina lidí si myslí, že současný režim je lepší než ten komunistický. Šokuje mě, jak krátkou mají lidé paměť! Někteří říkají: „K čemu nám je svoboda cestovat, když na to nemáme peníze?“ To je opravdu za hranou, Češi jsou cestovní maniaci a v obchodech i nákupních centrech není pro dychtivé zákazníky k hnutí.
A tak dále. Asi jediné, čeho Deitsch lituje, je, že Češi dnes trpí ztrátou humoru. A tak aspoň připomíná jeden z dávných vtípků: V Československu je všechno zakázané, ale všechno je tu možné!
Pokud vás zajímá historie očima vtipných pamětníků, Deitchova kniha Z lásky k Praze vás určitě potěší.
11.6.2018
