Jiné básně proti plešatění básníka, který se dožil 104 let
Tomáš Weiss
V roce 1954 vydal chilský básník Nicanor Parra sbírku Poemas y antipoemas (Básně a antibásně), kterou založil nový styl, jejž nazval antipoezie. Ta se vyhraňuje vůči představě autora jako božského a výjimečného tvůrce napojeného na tajemné zdroje inspirace, která spojuje klasickou poezii romantickou i poezii avantgardní. Parra usiloval o poezii maximálně ironickou a civilní, byla proto také někdy nazývána "konverzační!. Tolik Wikipedie - líp by to člověk sám neřekl.
V překladu Petra Zavadila (znáte z televizní obrazovky) vychází nyní česky už druhý výbor z poezie antibásníka, který je lidem čten a milován právě pro svoji ironii a sebeironii, kterými vzdoroval šílenému světu, který se v nějaké své pitomé masce představí nakonec každé generaci. Těch generací několik zažil a asi i přežil, protože zemřel letos 23. ledna ve věku nedožitých 104 let.
Horská dráha
Během půl století
byla poezie
rájem korunovaného blba.
Až jsem přišel já
a postavil svou horskou dráhu.
Nastupte, chcete-li.
Samozřejmě za nic nemůžu, pokud vám
na konci jízdy poteče z úst a z nosu krev.
Parra vyčuhuje ze všech škatulek, nejen z literárních, ale i z politických. Posmívá se papeži i Leninovi, Písmu svatému i Spojeným státům, nepeče s Pinochetem ani s Fidelem Castrem. Stejně jako jiného chilského heterodoxního autora, skandálního transvestita Pedra Lemebela (jenž zemřel přesně tři roky před Parrou ve stejný den), ho nesnášela stalinistická levice, která se zásadně vyznačuje nepřítomností smyslu pro humor. Fidel Castro rozpoutal roku 1972 proti Parrovi hotovou kampaň za to, že se nechal vyfotit s Nixonovou manželkou, a zakázal mu vstup na Kubu, kam měl Parra původně jet jako porotce literární soutěže. Ani s Pinochetovým režimem neměl nijak vřelé vztahy, ale nechávali ho jakž takž na pokoji. Na pohřbu Pabla Nerudy, který se na konci roku 1973 ani ne měsíc po puči stal první otevřenou manifestací proti Pinochetově diktatuře, Parra prý přátelům vyprávěl, jak si z něho režim chtěl udělat „oficiálního básníka“; po bombardování vládního paláce u něho doma zaklepali na dveře, aby se stal členem nové vlády. Parra odmítl, ale požádal, aby ho nechali učit matematiku na univerzitě. Ve svých sto třech letech byl teď víc než „oficiálním“ národním básníkem ověnčeným nejvýznamnějšími literárními cenami hispánského světa – byl oblíbeným autorem nejen literátů, kritiků, profesorů či snobů, ale hlavně obyčejných lidí, jejichž všední a zároveň silně obrazný jazyk rád používal, přetvářel a doslovným chápáním obrazů i parodoval. Posledním velkým literárním vyznamenáním Nicanora Parry byla r. 2014 prestižní Cervantesova cena, která se přebírá z ruky španělského krále. Stoletý Parra se na předání osobně nedostavil a se svou typickou vtipnou neuctivostí králi vzkázal, že nerad létá, tak ať za ním přiletí do Chile on. Cenu nakonec převzal jeho vnuk.
z textu hispanistky Anežky Charvátové pro Český rozhlas Vltava
Epitaf
Byl spíše střední postavy,
hlas neměl ani silný ani tenký,
nejstarší syn učitele na základce
a skromné a pracovité švadlenky;
miloval dobré jídlo,
i když byl hubený od narození;
přepadlé kostnaté tváře,
uši poněkud odstáté od lebky;
měl hranatý obličej,
ve kterém byly oči vidět stěží,
nos křivý jako mulatský boxer
a ústa jak aztécký bůh při oběti,
to všechno ve světle
paprsku, který byl podlý a výsměšný.
Ani moc chytrý ani zcela hloupý,
zkrátka byl jsem tím, čím jsem byl:
směsí octa a jedlého oleje,
plátkem andělsko-zvířecí tlačenky!
