Jana Rečková (1956 - 2018)
Tomáš Weiss
Pro čtenáře žánrové literatury sci-fi a fantasy to byla Lady Mágová české literatury. Neuroložka, které začaly vycházet povídky až ve druhé polovině 90. let. a první knihy až na rozhraní tisíciletí. Originální a osobitý hlas nejen žánrové české literatury posledních let. Pracovitá a skromná autorka, po které zůstalo kromě jejích knih i množství překladů. In memoriam získala cenu za celoživotní dílo od Akademie sci-fi, fantasy a hororu.
V české fantastice zanechala silnou stopu a nyní tak po ní zůstává obrovské prázdné místo. Jana byla neuvěřitelně pracovitá a plodná autorka i překladatelka (nemluvě o její lékařské kariéře v oboru neurologie). Její vlastní příběhy byly pokaždé zajímavé a své. Nezapadaly do jednoznačných škatulek, kráčely po vlastní cestě. To i mimo jiné znamenalo, že některé z nich mi osobně silně nesedly, jiné mě ale naopak stejně silně oslovily. Dokázaly minout i nadchnout – ale mnohem častěji nadchnout. Jana se nedržela jediného žánru a tónu a střídala je s neuvěřitelnou lehkostí a umem. Byla stejně tak doma ve světě space opery, komorního hororu a epické fantasy, což dokáže jen hrstka autorů. To platilo i o překládání. Na kontě má fantasy sérii Mágové od Leva Grossmanna, slavnou space operu Expanze literárního dua publikujícího pod společným pseudonymem James S. A. Corey (obě zmíněné knižní série se nedávno dočkaly i televizního zpracování), Rothfussovy Kroniky královraha (chystá se film i doprovodný seriál), Sullivanovo Dobrodružství Riyria (poslední svazek vyšel v den její smrti) a další série i samostatné romány a povídky. Konce některých výše zmíněných knižních sérií se bohužel nedožila, ale její skvělé překlady s námi zůstanou i nadále. Julie Nováková pro časopis xb1
UKÁZKA Z KNIHY KVALITA ŽIVOTA (Jana Rečková)
Dvakrát třináct dobrých dní
Možná že mám k epigramům nadání
Dávám bacha, komu hrana vyzvání
Zpoza buka nemoc houkne: Baf!
V ten moment si píšu epitaf
No tak dobře. Mohla bych napsat něco o kvalitě života člověka s rakovinou. Stejný svět, odlišný život, úplně jiný pohled – minimálně ze začátku, než si zvyknete. A najde se i pár období, kdy to vlastně není tak hrozné. I když většinou je.
Umírající kráska od Remarqua (tuším, snad správně) si po chrlení krve, které při tuberkulóze zřejmě zkracovalo životní prognózu, řekla, že si radši koupí ještě jedny šaty. Protože už nebude potřebovat tolik peněz. Tomu říkám přístup. Holčičí, a statečný.
Ten první půlrok jsem si nekoupila nic, protože jsem si připadala na umření, na rychlé umření. Po ovdovění jsem si nekoupila nic, protože jsem si připadala na umření z osamělosti a zoufalství, kromě toho ze mě tryskaly ty básně. Léta jsem nenapsala skoro nic než prózu, ale ten příval žalu se nedal zastavit.
Potom se něco změnilo. Nikdy to nebude dobré, ztráta se nedá nahradit; život se většinou dá protáhnout, jen není pokaždé jisté, jestli je to ještě život. Nevím, a teď na to nemyslím.
Chytli bílí jednu ženu,
řekli jí: máš rakovinu
Rakovinu uvnitř kostí
tvoje tělo léta hostí.
Ve dvou se úděl valí líp,
Bůh ale předem nedá tip:
Můj milý vyšel přede mnou
obhlédnout bránu tajemnou.
Ortel váhá, ale platí –
nač odvaha v cele smrti?
Život a trest v jednom krimi
a budoucnost nemá rýmy.
Z mojí čerstvé paměti
Mám před sebou totiž třináct dní, kdy mi nikdo nebude ničit žíly a pouštět do mě jedy, nebudu čekat hodiny ve frontách na odběry nebo v klaustrofobické, přecpané čekárně, kam zlomyslná ruka ustáleného zvyku naskládala na ukrácení dlouhé, předlouhé chvíle lifestylové časopisy, asi aby ubohé plešaté, oteklé ženské viděly... jak má vypadat Život. A Žena. Popřípadě byt nebo auto, na jaké z invalidního důchodu a v omezeném čase nikdy, nikdy nenašetříte.
Nemyslím na to, dokud nepřijde čtrnáctý den.
Možná bych měla psát blog. Jenomže vlastně ani nevím, jak se to dělá. Nebo to prostě nechci. Kdekdo píše o tom, jak přemohl rakovinu. No ano, třeba ta jejich byla nějaká malá a hloupá a nechala se zahnat, ale stejně je to pitomost; silou vůle to zkrátka nejde. Nejde!
Napíšu si, co budu chtít, jako vždycky, a strčím do šuplíku. Proč si znepříjemňovat konec života spíláním znalců i neználků? Soucitnými pohledy kamarádů vydavatelů nebo studenou, normální odtažitostí vydavatelů ne-kamarádů?
Jedu metrem, daleko, až na druhý konec Prahy za přítelem. Metro není přecpané, a i kdybych musela celou cestu stát, dnes to vydržím, dnes se mi nohy nepodlamují a ruce netřesou, aspoň ne moc, pravděpodobně ani nemám nízký tlak – zatím jsem nepoužila mrzáčkovskou průkazku, abych někoho připravila o místo. Možná by stejně nevstal, nevím, a kéž bych to nikdy nemusela zkoušet. Mám dokonce zpátky – víceméně – svůj obličej, i s vráskami, nic moc, ale můj; ne nafouklý lívanec s prasečíma očičkama. Zrcadlo, zrcadlo, dneska už mě tolik neštveš...
Na Florenci přestup, cupky dupky do schodů, ani nevíte, jaké je to blaho, cítit nohy a vědět, že fungují a neselžou, a mít dost červených krvinek, aby utáhly zásobování kyslíkem. Mňam. Plný vagón, ale v koutku místečko vedle tlusté paní, ještě se tam vmáčknu, i když po lécích je mě taky větší kus než dřív, a připadám si jako myš v díře v ementálu. Mňam mňam.
Ještě je dost chladno, ale nedočkavá mládež chodí jako v létě, šortky, kytičky a pruhy na tričku, vrstvení zatím letí, pod koženkovými bundičkami do pasu čouhají delší halenky nebo rovnou šatičky přes upnuté džíny, všechno si ukládám do paměti, i když s mým šatníkem budu stejně totálně mimo – a záleží na tom vůbec? Těžko říct, ale estetika je jedno z potěšení, které vydrží, a kdo by ksakru chtěl vypadat blbě? Boty, rozptyl od kozaček, i vysloveně zimního vzhledu, přes vražedné lodičky na jehlách, gejšovsky tlusté podrážky, tenisky, a už vidím, že moje loňské sandály nemají šanci – proč jsem si propána kupovala žlutooranžové? Aha, už vím. Kolegyně povídala, že žlutá a oranžová barva působí proti rakovině kostní dřeně. Ne že bych tomu nějak moc věřila, ale před rokem mi to přišlo jako dobrá záminka koupit si něco na sebe.
U dveří stojí slečna nebo paní v černém tričku, a to tričko má na lopatkách podlouhlé svislé díry. Jako by z nich měla vyrašit křídla. Půl stanice řeším otázku, jestli budou bílá nebo černá. Slečno, nejste náhodou anděl?
Nápad, který mi krouží v hlavě už týdny, ale vinou všeobecné vygumovanosti při chemoterapii ne a ne usednout na papír (či spíš vtělit se do písmenek, uchovávaných elektronicky), ťukne o vědomí. Možná se tahle dívka podobá mé hrdince. Ne, vlastně nepodobá, je mladší a bezstarostná. Žena, kterou tuším ve Vertikálním domě, má starostí spoustu.
Co takhle třeba výtah, který po pár desítkách nebo stovkách poschodí zničehonic zastaví, aby jí ukázal, jak mohl vypadat její život, kdyby se narodila do jiného světového patra. Nebo Průvodce; jaký člověk se z něj vyklube – někdo jako Vergilius, který jí bude sebevědomě předvádět kruhy Pekla, skoro jako by ho osobně stvořil? Otcovský typ, laskavý a se zásobou lidových vejšplechtů po prarodičích? Nebo slizoun, který po ní co chvíli chlípně vyjede? Všechny moje hrdinky jsou hezčí a štíhlejší než já, aby se jim popřípadě mohlo přihodit i něco hezkého, ačkoli Siena... No, nechtěla jsem, aby se tak jmenovala, ale asi to chce ona. Sienu nejspíš nic dobrého nečeká.
Některé filmy tak končí: hrdina na kolenou a řve, na nebe, na Boha, na toho, kdo ho sem dostal, nebo i na sebe, že byl blbec a někomu věřil... Sienu vidím mezi rozhrabanými hroby, na kolenou, ale docela přirozeně a bez řvaní. K čemu hlasité protesty? Člověk dokáže vstřebat tolik zoufalství a bolesti, že by tomu ve dvaceti sám nevěřil.
Není to tak dávno, nějakých čtrnáct let, kdy mi začalo pomalu docházet, že láska na tomhle světě znamená bolest a strach. Prakticky jenom bolest a strach.
Zní to jako fráze, takže jsem to poznání zkoušela vtělit do příběhů. Vycházely mi z toho dost divné povídky a mladší redaktoři nebo čtenáři možná kroutili hlavami, protože se v nich nemohli najít. A než zestárnou a budou na tom místě sami, zapomenou, kde už tohle to slyšeli. Dneska si říkám, jestli vůbec mělo smysl psát věci tak obyčejné a samozřejmé, a fakt nevím, co je do literatury lepší, pseudohistorické mávání meči, vesmírné bitvy, nebo předem prohrané boje tady doma. Nevím.
Před čtrnácti lety prodělal můj nejdražší manžel (a přítel, milenec, náhradní otec mého dítěte, kuchař, instalatér, výrobce nábytku a tak dál; všechno, co jsem kdy toužila mít) první mrtvici. Od té doby už nic nebylo jako dřív; i když jsme žili dál, životní cestička se nám zužovala, až jsme na ní balancovali jako akrobati na provaze. Denně jsem chodila z práce se strachem, co můj milovaný doma zase provedl.
Zabouchnuté klíče, tepenné krvácení z rozříznutého prstu, pád ze štaflí při výrobě špajzky z bývalých dveří s otřesem mozku, divže ne otrava alkoholem – když se člověk vzpamatuje z mrtvice a mozek mu funguje jako dřív, načež dostane vyhazov z práce a nová není vzhledem k datu narození, hm. Hoďte kamenem, kdo si myslíte, že byste to ustáli.
Bolest z bezmoci. Láska a strach. Vztek. Svět je tak zatraceně, zatraceně blbej!
Zatím nevím, jestli moje Siena tohle všechno zná. Je vdova jako já? Nebo ji muž opustil? Můžu zodpovědně říct, že bolest z takové ztráty, obyčejného odchodu milého za jinou, není to pravé zboží. Vím to. Několikrát jsem byla zamilovaná a opuštěná. S tím se dá fungovat (minimálně si ze vzteku důkladně vygruntovat byt), dokonce i prospívat. Vzkvétat a růst. Nezastaví se svět, vážně ne.
Chtěla bych, aby se mé hrdince zastavil svět. Třeba ne zrovna během děje té povídky, ale zkrátka by to měla mít v anamnéze. Možná jí půjčím svoje vlastní ustrnutí, to chronologicky
první.
Na začátku roku 2012, po dvanácti letech péče o vzdorujícího milého, strachů a bolesti, a psychosomatických obtíží, kdy jsem od doktorů odcházela jako simulant, v lepším případě neurotik (což byla čistá pravda, aby ne), jsem obcházela rentgeny a ultrazvuky a poslušně cedila krev do zkumavek a čůrala do flaštiček, s představou, že to zase vyšumí do neurčita.
Najednou, u okýnka rentgenu na poliklinice ve Vysočanech, zvláštní pohled starší paní za sklem.
Alarm.
Jako by váhala, jestli mi má dát do ruky papír s popisem, jestli ho snad nemá zalepit do obálky a přikázat mi, ať ho odevzdám obvodnímu (dnes praktickému) lékaři. Jistě; tahle paní, stejně jako já, pamatuje, jak se za socíku některé diagnózy nesměly pacientovi sdělovat. Někdy je to milosrdné, o to nic, ale taky nešikovné. Komunističtí vůdcové jaksi předpokládali, že by člověk neměl mít žádný majetek k uspořádání, no. Psaly se tehdy vůbec poslední vůle? Bral by je vůbec někdo vážně?
Nechtěla jsem se na ten papír podívat, a když jsem k tomu přinutila to oko, kterým vidím nablízko, stačilo ho přelétnout, aby se svět zastavil. Tedy, spíš jako zadrhl. Kupodivu jsem se mohla pohybovat, dokonce i účelně: složila jsem popis do kabelky – k ostatním, které vyznívaly tradičně simulantsky – a šla, žádné potácení, žádné omdlévání, k východu.
V hale něco prodávali, ponožky, kosmetiku, šály, lidé si povídali a já je zase začínala slyšet. Běhaly tam děti. Byl tam život. A moc se mě netýkal. Osteolytická ložiska v kalvě. Lebka prožraná červy. Poprvé jsem to viděla na rentgenové vizitě před víc než třiceti lety, a tehdy řekl můj první primář: „Tak tohle je hrůza.“ Z každé té dobře viditelné díry se šklebila smrt.
Do definitivní Diagnózy chybělo ještě pár vyšetření, ale stejně jsem vyšla z té polikliniky jako někdo jiný. A tohle je taky taková fráze. Nudná a pravdivá. Svět se točil dál, jenom mně se zadřela ložiska. Nebo co. Napadlo mě, jak tohle povím mámě. Synovi. Manželovi. Napadlo mě, že jako teda s takovou asi nebudu vdova, a zkusila jsem se v duchu zasmát. Nešlo to. Nevesely truchlivy. Nebylo to k smíchu. A beztak jsem se přepočítala.
Blížím se k cíli, metro se vynořilo nad povrch. Zvláštní pocit, podobný vděčnosti, přestože podzemní doprava je naše záchrana a jediný způsob, jak se vyhnout zácpě.
Krátce si vybavím strašnou cestu autem do nemocnice – tuším na rentgen žaludku, protože šlauch já nespolknu, dělá mi potíže i polykání tabletek – v ranní špičce, a co to mého drahého ubohého manžela muselo stát na nervech a cévách. Nevěděli jsme, že má před sebou míň života než já, ale i kdyby, měla jsem čtyřicítku horečku a srdce mi přeskakovalo, div nevyskočilo z bezmocného, téměř nepohyblivého auta... Metrem by to koneckonců bylo lepší. Teď to vím. Až teď.
Konec myšlenek, čeká mě červené víno (vlastně zakázané, ale proti cytostatikům je to vážně muška jenom zlatá) a povídání a milování a zítra možná výlet někam do zeleně. Někdo na mě opravdu čeká. Opravdový živý přítel. Nikdy by mě nenapadlo, že se v tak pokročilém věku a v tak mizerném zdravotním stavu ještě stanu milenkou.
U stromů je to normální: uhodí blesk nebo se přižene vichřice, půlka stromu zahyne, a druhá na jaře ožije, vypučí na ní listí a kdovíco (já tedy musím počkat, až uzrají plody, abych rozeznala druh), a zdá se, že ta druhá, mrtvá půlka ani nechybí. Mně moje ztracená polovina chybí a nikdy nepřestane chybět.
Hluboká, strašná rána, ustrnutí, kdo říkal, že se mu onehdá zastavil svět? Blbost. Teprve tohle je to pravé zboží. Vidím strom, jak se opatrně osahává zelenými a hnědými prstíky a nechápe... Nechápala jsem. Nevěřila, že můžu přežít. Doteď mi to přijde divné. Je to jiný život a už zas se potřebuju stát někým jiným, pomalejším, pokornějším, chudším uvnitř i vně, a musím se naučit vařit.
Siena určitě umí vařit, nikdy neměla manžela, který by ji skoro třicet let nepouštěl do kuchyně, protože by mu jen překážela. Který by si vzal rodinné recepty do hrobu...
Vystupovat. Přestat myslet. Teď!
5.6.2018
