Tomáš Halík osobně

Tomáš Weiss

Vyprávět o sobě může být ošemetné. Autobiografii může člověk pojmout buď moc vážně, nebo moc žertovně, buď z ní vychází jako King Kong nebo se podezřele umenšuje. Prostě není to jen tak, napsat ji co možná nejpravdivěji. Každopádně - jisté je, že v ní je autor, v logice žánru, v hlavní roli. Tomáš Halík - To že byl život? A pochopitelně gratulace k 70. narozeninám.

Ukázka:

Ještě nikdy – ani v poustevně na Rýnu, ani v egyptské poušti – jsem nepocítil tak propastnou samotu. Ještě nikdy jsem nevnímal tak podivné ticho, jako v tento lednový den. Jsem sám ve stanu na kraji ledovce v Antarktidě, na břehu ostrova Krále Jiřího, přesně v místě, kde se slévá Atlantický oceán s Tichým.

Celou noc trvala větrná bouře, která zmítala celtou mého stanu tak, že jsem nadlouho neusnul. Teď je podivuhodně klidné nedělní ráno. Jdu podél ledovce až na skalní útes, z něhož je vidět nesmírná plocha oceánu, pokrytého množstvím ledových ker. Napravo ční dramaticky rozeklané skály, o které se rozbíjí příboj, přímo proti mně se z oceánu zdvihají ohromné ledovce s neopakovatelným zbarvením jemných odstínů modře. Půda je tu všude rozbahnělá a jde se v ní těžce. Včera jsem se po několikahodinové cestě po pobřeží, kdy jsem se stále nohama propadal do bahna a rukama musel odhánět útočící ptáky, kteří jako ve slavném hororovém filmu mi vytrvale a prudce nalétávali přímo do obličeje, cítil úplně vyčerpaný. S přicházejícím večerem se navíc zdvihla vichřice, takže jsem v závěru cesty musel proti silnému větru jít téměř po čtyřech a rozvazování a zavazování stanu mi trvalo mnohem déle, než jsem čekal. Jedl jsem málo, šetřil jsem zásoby.

Když se Jaroslav Pavlíček, český polární cestovatel, se kterým jsem do tohoto prapodivného světa před čtyřmi dny přiletěl vojenským letadlem z Chile, se mnou předevčírem loučil, aby se přeplavil kajakem na ostrov Nelson, zdůrazňoval, že opravdu neví, kdy mu počasí dovolí se pro mne vrátit. Kdyby se nevrátil do týdne, znamená to, že se s ním něco stalo a já se mám vydat směrem na čínskou základnu, kde jsme prvý den při vykládání zásob pili čaj. Neřekl jsem mu, že jsem při prvním transportu těžkého nákladu pro úpornou bolest zad a všech svalů vůbec nevnímal směr cesty.

........

Jsou doby, kdy ta či ona pravda víry nám připadá těžká k věření, protože zvlášť kontrastuje s naší momentální dějinnou zkušeností či mentalitou doby. Dnes je to pro mnohé lidi víra v život po smrti.

Možná, že neselhává sama ochota věřit v „život budoucího věku“, nýbrž spíše imaginace, která často víru doprovází. Imaginaci si někdy lidé pletou s vírou samou: věřit pro ně znamená, utvořit si o něčem živou představu a tuto představu zabudovat do svého vnitřního světa. Když lidé tvrdí, že něčemu nevěří, důvod zpravidla nespočívá v tom, že to není „rozumově dokázáno“, to je často až sekundární zdůvodnění. Mnohdy tím chtějí říct, že si to prostě nedovedou představit – nevědí, o čem je vlastně řeč, je jim to příliš vzdálené.

Lze však namítnout, že víra v biblickém pojetí je právě cestou – vlastně jedinou a nenahraditelnou cestou – tam, kam nedosáhnu svou představivostí, do říše věcí, „které lidské oko nespatřilo, ucho neslyšelo a na mysl lidskou nevstoupilo“. Právě nahou víru, bez obrazů a představ, velebili mystici včetně Eckharta a Jana od Kříže.

 

Stojíme-li před branou smrti, stojíme před tajemstvím; dál vede už jen cesta víry a naděje. Za bránu smrti nahlíží jen víra, nikoliv poznání.

Ano, i přesvědčení, že biologická smrt je definitivním koncem a za ní už je jen prázdno, chemický rozklad těla a nanejvýš blednoucí otisk lidské osoby v paměti druhých, je také „vírou“ (belief) svého druhu. Dovolává-li se materialistický nihilismus autority vědy, činí tak neoprávněně. Přírodověda sama je v těchto věcech nekompetentní. Ptáme-li se vědců jakožto vědců na posmrtný život, měli bychom se spokojit s jejich jedinou možnou odpovědí, totiž pokorným „nevíme“; připadalo mi vždy neseriózní chtít tuto poctivou neutralitu svévolně posunovat k „ano“ či „ne“ našich filozofických či náboženských přesvědčení. Oblíbené knížky o „životě po životě“, které chtějí víru v posmrtný život „vědecky“ podepřít záznamy o prožitcích pacientů ve stavu klinické smrti, mi proto připadají stejně nepoctivé jako „vědecký materialismus“. Spokojme se s tím, že věda nás dovede k fyziologickým aspektům procesu umírání a rozkladu těla, avšak přes propast tajemství smrti nám žádný most nenabídne.

A navíc pokud materialista tvrdí, že za branou smrti je „nic“, netuší, že tím právě zradil svůj materialismus a ocitl se v hájemství mystiky. Jestliže tvrdíme, že Bůh je nepředstavitelný, pak totéž v plné míře platí o „nic“. Když mistr Eckhart, kníže mystiků – a podle mého názoru nejhlubší křesťanský teolog po svatém Pavlovi – řekl, že Bůh je „nic“, pak tím jinými slovy vyjádřil neproniknutelnost Jeho tajemství.

 

Když jsem se úzkou cestou ve skalách podél pobřeží vracel na základnu, začalo se šeřit. Oceán temně hučel, mraky visely hrozivě nízko, zdvihal se vítr. Skály a ledovce, čnící ze zpěněných vln, vypadaly jako dávno opuštěné trosky hradů a katedrál. Na pobřeží se váleli tuleni a lachtani, ze skalního hnízda vyletěl kormorán a zakroužil vysoko nad mou hlavou. Tato země je podivuhodně čistá. I zvířata tu většinou přistupují k člověku s odzbrojující důvěrou a zvědavostí. Mezi poryvy větru promlouvá hluboké ticho, jako bys slyšel oddechování země. Skalnaté zátoky s jazyky zledovatělého sněhu, vybíhajícího ze stínu skal do rozbahněné půdy, pokryté koberci mořských řas, se podobají jedna druhé – kdy už v dálce uvidím světýlko v okně naší základny, svědčící o tom, že na celém tomto ostrově je se mnou ještě druhý člověk?

Znovu se v mysli vracím k tématu smrti a nesmrtelnosti. Je toho poskrovnu, co mohu říct o životě po smrti. Ale nemusí každý upřímný hovor na toto téma v jistém okamžiku přejít v mlčení, ať už je to mlčení plachých rozpaků před zavřenou bránou nevystižitelného tajemství, anebo mlčení touhy, která se vymyká síle slov a obrazů?

Večer před spaním jsem nalistoval nádherné místo ve Vyznáních, v němž svatý Augustin líčí svůj rozhovor s matkou Monikou: „Když už byl blízko den, kdy se měla odebrat z tohoto světa, stalo se, že oba, ona i já, jsme sami stáli u okna, z něhož bylo vidět na vnitřní zahradu domu, v kterém jsme bydleli tam v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni od rušného života, chtěli zotavit z námahy dlouhého cestování… Ptali jsme se jeden druhého, jakého druhu bude asi jednou věčný život svatých. Stupeň po stupni jsme proputovali celý tělesný svět… Tak jsme se dostali k našemu duchu, ale šli jsme ještě dále a nakonec jsme dospěli do říše nevyčerpatelné plodnosti. A jak jsme tak hovořili a toužili po pravdě, dotkli jsme se jí krátce plným úderem svého srdce. Pak jsme hluboce vzdechli a vrátili se k hlasu našich úst, tam kde slovo začíná a kde končí.“

 

Tolik cest jsem už prošel, tolik toho už prožil – a stále ještě nejsem u konce. Stále se mám mnoho co učit, v čem zrát, co odčiňovat a napravovat, za co děkovat. Stále jsem zřejmě ještě nesplnil úkol, který mi byl svěřen a možná jsem mu stále ne dostatečně porozuměl.

Exupéry v Malém princi říká: „To, co je nejdůležitější, je očím neviditelné.“ Málokdy si uvědomujeme, jak Bůh pracuje v našich životech. Představuji si to tak, jako když se tká orientální koberec. Když se díváme na jednu stranu koberce, vidíme jenom celkem nevzhlednou spleť nitek a uzlíků. Až je koberec dotkán, obrátí se – a člověk žasne, když vidí jeho líc, symetrický ornament a zářivé barvy. Tato naděje mne posilovala ve velmi zauzlovaných úsecích života.

Když jsem se znovu vracel k dramatickému zážitku v Antarktidě, vybavil se mi znovu evangelijní výjev, kdy učedníci propadají zmatku na rozbouřeném jezeře a Ježíš uprostřed nich klidně spí. Ježíš tam káže svým spánkem. Zdá se mi dokonce, že jeho spánek je v této scéně hlubším zjevením jeho poslání než následný zázrak, k němuž je donucen nevírou učedníků. Ježíš nepřichází ve jménu nějakého deus ex machina, boha za kulisami, který – když budeme hodní a budeme dělat to či ono – všechny bouře odstraní a zařídí nám život podle našich přání. Ježíš neguje takového zásvětného Boha, jehož by bylo možné přitáhnout do světa plněním zákona, přinášením obětí, zastáváním správných věroučných názorů či jiným náboženským podnikáním. Tím, že je uprostřed nás a našich bouří jako muž svobodný od strachu, je schopen i nás nakazit svým klidem. Není to klid stoického mudrce či bohatýra, který díky své síle či chytrosti zabezpečí happy end každé krize. Je to pokoj toho, z něhož svítí naděje a důvěra. Ježíšův Bůh není „bůh za kulisami“; je to základ a hlubina našeho bytí. Odcizujeme se mu strachem, který nás přirozeně opanuje, když myslíme na sebe uprostřed vírů a bouří, ale přicházíme s ním do kontaktu, když mu v sobě ponecháváme svobodný prostor – byť proto, aby mlčel a spal. Ano, Bůh umí mlčet – a také nás učí mlčení.

Teolog, religionista, kazatel musí mluvit o Bohu. Tím potřebnější je, aby uměl o Bohu také mlčet, aby uměl mlčet před Bohem a s Bohem, aby uměl mlčet v Bohu, naslouchat Božímu mlčení. Nemáme-li být my, kteří „profesionálně“ mluvíme o Bohu, necudnými rouhači, musíme zároveň pěstovat mlčenlivou komunikaci s tímto nevýslovným tajemstvím, komunikaci, které se říká duchovní život. Naše slova musí vycházet z mlčení a ústit do něho.

 

Jsem nesmírně vděčný za to, že jsem směl žít v době, která v několikerém slova smyslu byla dobou přechodu. Práh nového je úžasné místo, z něhož mohu vidět oba světy. Okamžik přechodu je požehnaný čas, kdy můžeme slyšet zaznění věčnosti.

Když se bortil svět římské říše pod nápory „barbarů“, stanul svatý Augustin v mystickém úžasu s lasturou svého srdce na břehu oceánu tajemství Trojice. Když se Evropa setkala s novými kontinenty, tehdy jako protiváha vnější a násilné expanze ve Španělsku, tak se v duši Jana od Kříže a Terezie z Avily vzňala touha tiše a odvážně proniknout do nitra noci, do hradu nitra. Když se blížilo století válek a fatálních objevů, vyslovil prorok smrti Boha naději, že srdce země, jádro vší skutečnosti, je „ze zlata“. Ve stejné době umírající řeholnice Terezie z Lisieux objevila novou cestu k Bohu: ne morální výkony, nýbrž přijetí sebe samého se všemi slabostmi s důvěrou v milosrdnou lásku.

Ano, je to kairos, čas příhodný, hodina pro víru. Víru ne jako držení věčných pravd. Víru jako odvahu vstoupit tiše, s žasnoucím srdcem a s důvěrou do nových prostorů. A neztratit ani nezradit cestou to, co nám bylo svěřeno; přinést to jako vklad, jako dar na uvítanou.

Snad je to pokyn, který jsme dostali pro okamžik vstupu do nového věku i pro hodinu naší smrti. Věřím totiž, že ono NIC, jemuž ve smrti kráčíme naproti, je jen dalším podivuhodným jménem Božím.

1.6.2018