Pane Kuděj, s váma se lidi nenuděj!
Jan Zábrana, Miloš Doležal
Dosud nevydané texty z pozůstalosti Zdeňka Matěje Kuděje Neklidný zadek mě pálí připravil k vydání Miloš Doležal a graficky doprovodil a vypravil Luboš Drtina.
Tulák, pijan, kumpán Haškův a Panuškův, Zlý dědek z Českomoravské krabatiny, kráčivec, kterému se majetek vešel do batohu či kufříku. Nikoli cestovatelská stylizace — nýbrž neklid duše, jakýsi osten nepokoje, který mu nedával spočinout. Usedlým a spořádaným občanem nikdy nebyl — ani spisovatelem žijícím z grantů. V lokálech mezi lidmi, a přece samotář. Sám si do svého deníku také napsal: „Tulákův domov — celý svět.“Romanopisec, povídkář, veršotepec, herec bramborového divadla, překladatel Dickense, Scotta a Burroughsova Tarzana, redaktor, ale také houbař, lékárenský praktikant, kamelot, natěrač, čistič střev na jatkách, myč nádobí v New Yorku, farmář v Kanadě, vězeň carské policie v Kyjevě. Celoživotní mimoběžec a outsider, který se do čítanek nemohl vejít. Nikdy se také neztotožnil s žádnou politickou ideologií, nacismus i komunismus mu byly odporné. Nejvíce toužil po svobodné nezávislosti, a především chtěl, aby ho stát a společnost obtěžovaly co nejméně. Od konce 40. let funguje v Havlíčkově Brodě Krajské nakladatelství, které se zaměřuje na regionální literaturu. A protože je v radiačním dosahu Lipnice a vzrůstající Haškův kult (tehdy prosazovaný festival satiry a humoru Haškova Lipnice), rozhodnou se ve vydavatelství založit Lipnickou edici. A o tom, že se nakladatelství dařilo překonávat rozličné ideologické nástrahy, svědčí to, že v jiné edici s názvem Postavy a tváře Vysočiny mohly na začátku 60. let vyjít Burešovy vzpomínky na Bohuslava Martinů s ilustracemi Bohuslava Reynka. Tak také brodští redaktoři oslovili Zdeňka Matěje Kuděje a ten jim přivezl svazek strojopisů. Především text novely Safijánská zima (vyšla za války ve sličné podobě jako samizdat) a soubor povídek Zlý dědek z Vysočiny. Safijánské zimy se redakčně chopil František Hampl a Zlého dědka Josef Čábela. Tehdy s nakladatelstvím spolupracoval dvacetiletý student Jaroslav Med, který se v Brodě o mistra Kuděje staral. Dovedl ho od autobusu do vydavatelství a posléze utíkal koupit pohoštění — láhev rumu a do bandasky natočené pivo. V redakci se utvořil kolem kroužek, ten popíjel a uprostřed sekýrnických 50. let vyprávěl o svých toulkách Amerikou a společných tuláckých zážitcích s Haškem. Mistr se s přibývajícím alkoholem v krvi začal ve vyprávění opakovat, aby nakonec u vyhřátých kamen usnul. Student Med jej pak jemně vzbudil a vyprovodil k busu směr Litomyšl. Kuděj se vydání svých knih nedočkal. Safijánská zima vyšla v roce 1957 a Zlý dědek v roce 1961. Obě však patří k vrcholům Kudějovy tvorby a náš výbor na ně navazuje. A pak je tu ještě naprosto neznámý Zdeněk Matěj Kuděj jako básník a veršotepec. Na zažloutlých papírech, jídelních lístcích a účtenkách, které jsou dochovány v Památníku národního písemnictví a v několika soukromých archivech, se mi podařilo shromáždit torzo Kudějova veršotepeckého umu. Přestože se jedná spíše o příležitostné verše především z válečné a poválečné doby, věnované konkrétním osobám a psané jako gratulace či poděkování, netřeba pochybovat o jejich literární hodnotě. Prošlehává jimi břitký ironik, satirik a ostrozraký karikaturista, komentátor okolních dějů i chátrání svého zhuntovaného těla, který práská bičem i nad vlastní hlavou.
Miloš Doležal, vybráno z doslovu ke knize
Jan Zábrana: Kudějova tasemnice
Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, někdy v roce 1942 nebo 1943, jsme s kluky ze třídy dost často vídali v Humpolci na náměstí nebo před některou hospodou rázovitou figuru: hubeného vysokého chlapa s hustými a už hodně prošedivělými černými vlasy, v kostkované trampské košili, manšestrových kalhotách a těžkých turistických botách okovaných cvočky. Na zádech vždycky míval obrovský starý batoh ze zeleného plátna, na ostrém nose brýle se širokými černými obroučkami. Většinou býval podnapilý, někdy se i dost potácel. Dověděli jsme se, kdo to je: spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj, kamarád Haška a lipnického malíře Panušky, překladatel Tarzana, autor čtyřdílné knihy Sid, v níž popsal svá tulácká léta v Americe někdy na začátku století. Kuděj za války žil v Ledči nad Sázavou, do Humpolce chodil nebo snad jezdil autobusem, to už nevím, s tím ruksakem pro chleba, poněvadž tam měl nějakého
známého pekaře, který mu jej nechával bez lístků. Kuděje celá desetiletí trápila tasemnice, přivezl si ji odněkud ze světa, někde tam na jednom ze svých vandrů (byl i v Rusku) snědl nějaké špatně upečené maso. Tasemnice ho zřejmě užírala pořádně, byl to chlap jako lunt. V Humpolci byl tehdy za války nový mladý primář, MUDr. Melichar, vysoký a statný pupkáč s lví hlavou Viktora Dyka — perzóna. Kuděje s primářem někdo seznámil a primář mu nabídl, aby si šel na pár dnů lehnout k němu do špitálu, že ho tasemnice zbaví. Zrovna prý nedávno četl v nějakém lékařském časopise podrobný popis nového způsobu léčení: tasemnice se nejdřív usmrtí pomocí koňské dávky nějakého oleje, který se pacientovi vpraví do střev, a když se zakousnutá hlavička pustí, tasemnice se pak z pacienta vytáhne — v celku, důležité je ji nepřetrhnout! Kuděj se dal přemluvit: nechal se v Humpolci hospitalizovat. Primář Melichar se nechlubil zbytečně: tasemnici zahubil a celou — nepřetrženou — ji z Kuděje vysoukal. Byla sedm metrů dlouhá. Potom ji naskládali do lihu ve skleněném válci, z obou stran uzavřeném černými dřevěnými kolečky, a dali nám ji do školy, do přírodovědeckého kabinetu — jako exponát. Byla ve skle naskládaná jak chaluhy v moři, vypadala jako hojně zažloutlý a článkovaný knot z petrolejky. Na dřevěný uzávěr skleněného válce dali mosaznou tabulku s nápisem: TASEMNICE P. SPISOVATELE Z. M. KUDĚJE — SEDM METRŮ DLOUHÁ. Často jsme se na ten exponát v přírodopisném kabinetě dívali a dobře se pamatuji, že nám tenkrát na tom nápisu nebylo nic k smíchu...
Nebýt spisovatele Zdeňka Matěje Kuděje, nevěděl bych dodnes, jak taková tasemnice vypadá... Historka má ale ještě pointu: když v květnu 1945 dorazila do Humpolce Rudá armáda, vojáci ubytovaní ve škole všechny exponáty naložené v lihu — zmije, užovky, žáby, raky, pulce, včetně Kudějovy tasemnice — rozbili, havěť vyházeli na podlahu a líh ve zdraví vypili.
