MeziŘádky Zdenko Pavelky

Zdenko Pavelka

V novinkovém pralese knih vládne chaos, tma a vlhko. Na světlo bóží pro vás u pěkných pár sezón vytahuje to, co z novinek stojí za to, redaktor a kavárník Zdenko Pavelka. Texty vznikají pro Víkendovou přílohu Českého rozhlasu - Vltava.

MeziŘádky 24. 3. 2018

Švédský spisovatel Jan Guillou se v šestém díle své velkolepé ságy Velké století dopustil neobvyklé věci. Objektivizující vyprávění nahradil ich-formou. Hlavní postava je zároveň vypravěčem. Připomenu příběh dosavadních česky vydaných pěti dílů Velkého století, jehož děj začíná ještě na konci století devatenáctého: Tři norští bratři Lauritzenové ztratí otce a strýce, ale brzy odjedou díky dobročinné podpoře do německých Drážďan na studia techniky. Očekávání naplní nejstarší a stane se významným stavitelem, oba mladší jsou však také úspěšní – prostřední získá velké jmění v Africe a nejmladší se prosazuje jako malíř, v jeho osudu se však odráží proměna vztahu evropské společnosti k homosexualitě. Díly třetí a čtvrtý, jejichž pozadím je hitlerovské Německo a druhá světová válka, považuji za mimořádná vyprávění, která si nezadají s nejčtivějšími thrillery, aniž by opustily rámec skutečných událostí.

Proměna Guillouova stylu v šestém dílu nazvaném Pravé americké džíny evidentně souvisí s několika okolnostmi. Zaprvé historickými: německým nacismem rozpoutaná katastrofa a druhá světová válka zcela změnily Evropu, v jejíž západní části se prosadila nová vize – její sjednocení, které by podobným hrůzám mohlo bránit. K tomu se přidal americký vliv symbolizovaný džínami a rockenrollem na jedné straně a studená válka na druhé. To jsou spolu s proměnou literárního jazyka objektivní změny, na které je tradiční vyprávění balzakovského typu v některých ohledech možná krátké. A subjektivní změnou je skutečnost, že děj pokročil do doby, kterou autor sám zažil. Považuji za přirozené, že spisovatel Guillouova formátu autobiografický zdroj vyprávění posílí a změní ve výhodu právě tímto způsobem. Vnuk jednoho ze zakladatelů lauritzenovské dynastie je autorovým alter ego. Jsou to tedy do jisté míry autorovy paměti, ovšem mimořádně působivě zbeletrizované. Ještě oprávněněji než o předchozích dílech se o nich dá říct to, co ve Švédsku o Guillouově Velkém století napsali už dříve: Romány z této série jsou čím dál lepší. Guillou píše lehkým, přemýšlivým a chvílemi i něžným stylem.

Šestou knihu Pravé americké džíny vypráví Eric narozený v roce 1944. Děj začíná o deset let později ve Švédsku, kde se klube z někdejší konzervativní společnosti na světlo a hlavně do politické a ekonomické sféry sociální stát. Přitažlivost Guillouova pohledu je v tom, že Eric tuhle proměnu zaznamenává z prostředí třídy vyšší, v níž se míchají tradicionalisté s pokrokáři a zároveň se rodina úspěšných Lauritzenů ve třetí generaci rozpadá a její status degeneruje.

Rozdělení švédské společnosti na chudé a bohaté Guillou ilustruje historkou, kdy desetiletý Eric s kamarádem při hře na indiány zmasakrují dva kluky z chudší čtvrti. Doslova je přepadnou a díky momentu překvapení jim to nedá moc práce. I když mají tomahawky dřevěné, oběti skončí v nemocnici se stehy. Vyšetřuje to policie, ale skončí to tak, že místní policista přijde k Lauritzenům patolízalsky vysvětlit, že ti přepadení kluci si za to mohli vlastně sami, protože ve čtvrti bohatých neměli co pohledávat.

Později Guillou nechá Erikovu liberální tetu Alici definovat střední a vyšší třídu velmi sarkasticky: Střední třída, to jsou lidi s koberci ode zdi ke zdi, co bydlí ve funkcionalistických vilách a chovají kočky… Vyšší třída, to je skoro stejně jednoduché. Vyšší třída chová občas psy, ale kočky ne, celoplošné koberce u nich nenajdeš a její příslušníci jsou jediní, kteří by výraz vyšší třída nikdy nevzali do úst. Připomínám, že tyhle věty padly v polovině padesátých let, dneska je to samozřejmě trochu jinak. Podle psů příslušnost majitele ke společenské třídě moc nepoznáte ani v Česku, a hádám, že ani ve Švédsku. Ale na těch kobercích možná ještě něco bude.

Zajímavý a pro dnešek možná inspirativní je komentář jedné zdánlivé maličkosti. Švédsko bylo po druhé světové válce poslední zemí kontinentální Evropy, kde se na silnicích jezdilo vlevo. Souviselo to částečně s tím, že zůstalo uchráněné německé okupace, ale ta například na našem území přechod na pravostrannou jízdu jen o několik týdnů urychlila, protože Evropa se na mezinárodní úrovni o jízdě vpravo dohodla už ve dvacátých letech. Jen Švédsko odolávalo. A Guillou zmíní proč. Švédští politici totiž nabídli rozhodnutí, jestli přejít k jízdě vpravo, v roce 1955 k referendu. Guillouův Eric to zmiňuje jako matčin pohled a ten zní takto: Toho podzimu v referendu hlasovala pro zavedení jízdy vpravo a přesvědčila mě, že to je jediná rozumná cesta, i když hodně spolužáků mělo opačný názor. Jenže osmdesát procent účastníků referenda hlasovalo proti, takže matka nemohla jezdit vpravo, i kdyby to bylo seberozumnější a i když na to byla většina aut konstruovaná. Výsledek matka okomentovala tak, že Švédové jsou idioti a o důležitých otázkách by se nemělo hlasovat v referendu.

Ve Švédsku pak přece jen rozum zvítězil a od 3. září 1967 se tam jezdí také vpravo. Žádná dopravní katastrofa se tam tehdy neodehrála. Podobným rozhodováním procházela i Velká Británie, ale dopadlo to stejně jako později s hlasováním o brexitu. Ten polovina Britů komentuje podobně jako Erikova matka výsledek švédského referenda v roce 1955.

Román švédského spisovatele Jana Guilloua Pravé americké džíny můžete číst i bez toho, abyste znali předešlé knihy ságy Velké století. Pro pamětníky je to připomínka mládí bez růžového laku, pro mladší nápověda, jak to tenkrát bylo. Není to jen o Švédsku, na obou stranách železné opony probíhalo leccos podobně, jakkoli se to zdá těžko uvěřitelné. Svět byl už tehdy propojenější, než to z pohledu dnešního internetového věku může vypadat.

Pravé americké džíny vydalo nakladatelství Host stejně jako předchozí díly Velkého století v překladu Heleny Matochové.

 

S aktuální, rozsahem nevelkou, ale obsahem důležitou knížkou přichází nakladatelství Dybbuk. Je to práce německého politologa Jana-Wernera Müllera Co je to populismus? Müller vychází z toho, že se sice o populismu hodně mluví, ale jeho podoby a projevy jsou tak rozmanité, že je velmi obtížné ho správně definovat a tudíž se mu účinně postavit. Podle Müllera populismus není ani autentickou součástí moderní demokracie, ani to není nějaký druh patologie vytvořený iracionálními občany. Pouze trvalým stínem zastupitelské demokracie, protože ta umožňuje, aby kdykoli někdo vystoupil proti dosavadním elitám jako mluvčí nespokojeného lidu. Otázkou je, jestli a jak mu ony politické a společenské elity nahrávají a jestli jsou schopny se s ním v politické rovině vypořádat.

Stručně řečeno je knížka Co je to populismus? příručkou, která má pomoci zaprvé populistu rozeznat. Což není tak jednoduché, protože populisté používají prostředky, na které je veřejnost zvyklá od všech politiků. Rozdíl je v tom, že svou kolonizaci veřejného prostoru populista neskrývá a prohlašuje se za jediného oprávněného zástupce lidu, samozřejmě jen toho lidu, který ho volí. Ten lid, který ho nevolí, dostává dehonestující označení. Například Kaczyṅski v Polsku se nerozpakuje užívat nejsilnější kalibr a mluví o zrádcích, o Polácích nejhorší sorty.

Dále Müller popisuje, jak se projevují populisté u moci. Spouštějí to, čemu se říká masový klientelismus. Řečeno srozumitelněji: kupují si podporu obyvatel, protože se dostanou ke zdrojům, které jim to umožní. Vytvářejí tak sociální vrstvy a skupiny, oddané nově vytvářenému souručenství moci a distribuce zdrojů. Vytvářejí si svůj lid, v Polsku lid PiS, v Maďarsku Fidesz, totéž se daří Erdoganovi v Turecku. Vytvářejí homogenní lid, který vytvořili a který je zase volí. Ironií je, že populisté dělají pak totéž, co dělalo takzvané staré zřízení, proti kterému vystupovali, ale bez pocitu viny a se zdánlivě demokratickým oprávněním, ohánějí se morálkou, národem a korupce jim prochází.

Zatřetí se Müller pokouší naznačit, jak s populisty jednat. Za chybu považuje stavět kolem nich plot, což liberální demokraté dělají, a tím populisty posilují. Opakuje jako mantru, že hovořit s populisty není totéž co hovořit jako populisté. V praktické rovině jde například o to, že je na demokratovi, aby měl trpělivost s voličem populisty a dokázal místo odsuzování vysvětlovat, v čem je populistovo jednání zákeřné a lživé.

Pojednání Jana-Wernera Müllera Co je to populismus? přeložila Markéta Hofmeisterová.

28.5.2018