Rodina Blackthornových čelí nepřátelům hned na několika frontách - jejich jedinou nadějí je Černý spis
Cassandra Clare, Tomáš Weiss
Podsvěťané se začínají obracet ke Spolku zády a na obzoru se rýsuje nová hrozba - Pán stínů, král Prokletého dvora. Vyšle nejlepší válečníky, aby povraždili všechny členy rodiny Blackthornových a získali pro něj Černý spis. Smyčka se utahuje a zoufalý Julián vymyslí riskantní plán, jehož součástí je i spolupráce s nepřítelem. Ani Julián, ani Emma si však nedokážou představit, jakou cenu budou muset za úspěch zaplatit. Druhý díl úspěšné série Cassandry Clare!
Ukázka:
„Julesi!“
vykřikla, vyskočila z kabiny a chytila se jedné z železných tyčí, které se táhly mezi špicemi. Houpala se na jedné ruce a druhou máchla Cortanou a zasáhla démona, než stačil uprchnout. Zakňučel a do vzduchu vylétla sprška démoní krve. Dostříkla Emmě až na krk, kde ji okamžitě začala pálit na kůži. Emma vykřikla.Do démonova kulatého břicha se zabodl nůž. Emma se vytáhla na špici a pohlédla dolů ke kabině, na jejímž okraji balancoval Julián, s dalším nožem připraveným v ruce. Vrhl jím, nůž vylétl…A odrazil se ode dna prázdné kabiny. Teuthida byl neskutečně rych-lý a stáhl se jim z dohledu. Emma slyšela, jak klouže spletí výztuh uvnitř kola dolů.Zasunula Cortanu do pouzdra a začala šplhat po špici ke středu a dolů. LED žárovky kolem ní začaly fialově a zlatě poblikávat.Dlaně měla potřísněné démoní krví, takže jí to dost klouzalo, ale přesto si nemohla nevšimnout, jak krásný výhled se před ní rozpro-střel – ve všech směrech, kam až oko dohlédlo, se rozpínal oceán a dlou-hé písčité pláže a ona měla pocit, jako by visela na okraji zeměkoule.V ústech cítila krev a sůl a pod sebou viděla Juliána, který se spou-štěl dolů po nižší špici. Vzhlédl k ní a ukázal prstem – sledovala, kam jeho ukazovák míří, a spatřila démona poblíž středu kola.Máchal chapadly kolem sebe a švihal jimi do hlavní osy kola. Emma vnímala, jak se celá konstrukce otřásá, to chvění jí pronikalo až do kos-tí. Natáhla krk, aby zjistila, o co se démon snaží, a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal – střed kola tvořil obří šroub, který ho držel na ose. Dé-mon se ho pokoušel vytrhnout – kdyby se mu to podařilo, atrakce by se utrhla a rozkutálela se po molu jako uvolněné kolo bicyklu.Emma si nedělala naděje, že by to někdo přežil. Kolo by se zhroutilo do sebe a rozdrtilo všechny, kdo by mu přišli do cesty. Démoni prah-nou po destrukci, živí se energií smrti. Tenhle si právě chystal hostinu.Ruské kolo se zahoupalo. Démon chapadly pevně svíral obří šroub v samotném srdci kola a otáčel jím. Emma zrychlila, jenže byla příliš dale-ko. Julián byl blíž, ale v podstatě neozbrojený – dva nože už vrhl, takže mu zbývalo andělské ostří, které nebylo dost dlouhé na to, aby démona zasáhl.Vzhlédl k ní, položil se na železnou tyč, pevně ji obemkl levou ru-kou, aby se ukotvil, a pravou natáhl rozevřenou dlaní do prostoru.
Okamžitě, bez dlouhého přemýšlení, pochopila, co po ní chce. Zhluboka se nadechla a pustila se špice.Padala k němu a k jeho napřažené ruce. Chytili se a pevně zahákli předloktími. Julián zalapal po dechu, když s ním její váha trhla dolů, zatímco ona se zhoupla dopředu a dozadu. Levou rukou se držela jeho pravé, druhou vytáhla z pouzdra Cortanu, a když ji setrvačnost pře-nesla blíž ke středu kola, ze strany mečem švihla.Démon zvedl hlavu a v tu chvíli poprvé spatřila jeho oči – temné ovály lesknoucí se ochrannou mázdrou. Téměř se jí zdálo, že se rozší-řily překvapením, stejně jako lidské, a pak už zabořila Cortanu do dé-monovy hlavy a ta mu zajela hluboko do mozku.Chapadla ochabla – tělo se naposledy zachvělo v křeči a pak se od-lepilo od šroubu, sklouzlo dolů podél jedné ze špic a zmizelo ve tmě.Emma měla dojem, že zaslechla šplouchnutí, ale nebyl čas nad tím dumat. Julián sevřel její ruku pevněji a začal ji vytahovat nahoru. Vrá-tila Cortanu do pouzdra, zatímco ji Julián táhl nahoru, na špici, na kte-ré ležel celou plochou těla, až nakonec skončila rozplácnutá na něm.Stále ji držel za ruku, ztěžka oddechoval a na vteřinu se jejich po-hledy setkaly. Kolo se stále točilo a přibližovalo je k zemi. Emma viděla davy civilů na pláži, lesknoucí se hladinu oceánu podél pobřeží, a do-konce i tmavou a světlou hlavu, jež mohly patřit Cristině a Markovi.„Jsme dobrý tým,“ poznamenal Julián.„Já vím,“ odvětila a myslela to zcela vážně. To na tom bylo to nej-horší: měl pravdu; jako parabátai stále fungovali bezchybně. Jako spo-lubojovníci. Dvě poloviny duše jednoho válečníka, které se nikdy ne-směly rozpojit.Mark s Cristinou na ně čekali pod molem. Mark se zul a stál ve vodě. Cristina právě schovávala do pouzdra motýlkový nůž. Pod nohama měla oslizlý, pomalu schnoucí písek.„Viděli jste tu olihní obludu spadnout z kola?“ zeptala se Emma, když k nim došli.Cristina přikývla. „Spadla do mělké vody. Ještě nebyla mrtvá, a tak ji Mark vytáhl na pláž a dorazili jsme ji.“ Nakopla mokrý písek u svých nohou. „Bylo to dost nechutný a Marka to ohodilo.“
„Taky jsem celá od krve,“ řekla Emma a prohlédla si zašpiněnou zbroj. „Hnusná mrcha.“„Stále ti to velice sluší,“ podotkl Mark s galantním úsměvem.Emma mu úsměv oplatila, co nejvřeleji dokázala. Byla mu nesku-tečně vděčná, jelikož v tomhle všem hrál svou roli bez jediného slůvka protestu, třebaže mu to muselo připadat zvláštní. Podle Cristiny Mark z téhle přetvářky nějak těžil, ale Emma si nedokázala představit jak. Lhaní nijak zvlášť nemiloval – po tolika letech strávených mezi vílami, které ho nejsou schopné, mu připadalo nepřirozené.Julián od nich odstoupil. Na uchu měl opět přilepený telefon a tiše do něj cosi říkal. Mark se vyplahočil z vody a vklouzl mokrýma nohama do vysokých bot. On i Cristina na sobě měli jen částečnou iluzi, tudíž nebyli před zraky civilů skryti úplně, a Emma si všimla, jak na Marka kolemjdoucí civí – protože byl vysoký a nádherný, jeho oči zářily jasně- ji než žárovky na ruském kole, a navíc bylo jedno modré a druhé zlaté.Ale šlo o víc než to – taky se kolem něj vznášelo cosi zvláštního, nepopsatelného, jakýsi závan divokosti, který v Emmě vždycky vyvo-lával představy širokých otevřených plání, svobody a nespoutanosti. Jeho oči jako by říkaly:
Jsem ztracený, najdi mě.
Došel k Emmě a zastrčil jí za ucho uvolněný pramínek vlasů. Zmoc-nil se jí smutek a vzrušení, touha po čemsi, co nedokázala pojmenovat.„To byla Diana,“ oznámil Julián, a aniž by se podívala na jeho tvář, dokázala si Emma představit jeho výraz – vážný, zadumaný, taktizu- jící. „Jace a Clary přijeli se zprávou od konzulky. V Institutu se chystá schůze a my na ní máme být taky.“
