Vražda Krista - varování psychoanalytika Wilhelma Reicha před emočním morem
Tomáš Weiss
Wilhelm Reich (1897 – 1957) rakousko-americký psychiatr a psychoanalytik se silnými inspiracemi v marxismu. Byl žákem Sigmunda Freuda.
V roce 1922 už vedl vlastní psychoanalytickou praxi, kromě toho byl ale zástupcem ředitele Freudovy psychoanalytické polikliniky a vedoucím Semináře pro psychoanalytickou techniku.To vše se ale charismatický mladý vědec rozhodl riskovat, když se vydal do říše libida dál, než kam vstoupil jeho učitel. Zatímco pro Freuda bylo libido psychickým konceptem, jeho žák v něm viděl materiální sexuální energii.
Kdo ví, možná právě v jeho dětství leží odpověď na otázku, proč se jeho výzkum začal stále víc točit kolem sexuality. Za neurózy může nedostatek plného a opakovaného sexuálního uspokojení, napsal v roce 1927 ve stěžejním díle Funkce orgasmu. Nevydaná psycho-sexuální energie totiž podle něj může blokovat funkci svalů a orgánů a vytvořit kolem těla negativní "brnění", které brání odchodu energie a způsobuje neurotické stavy. Způsobem, jak ono "brnění" prorazit, je právě orgasmus.
Reich po sobě zanechal rozsáhlé dílo, jež by mohlo být definováno jako interdisciplinární výzkum podmínek života a zdraví. Zásadní roli v něm hrála především (sexuální) energie, kterou se Reich zabýval na mnoha úrovních – od fyziologické až po kosmickou. Sám své téma definoval jako snahu zjistit, jak je to s bionergetickou dráždivostí (= vzrušivostí) a pohyblivostí živých organismů.
Navzdory nezvyklé šíři záběru, plynule spojující poznatky z oblasti anorganické chemie, biologie, fyziologie, fyziky, psychiatrie, sociologie nebo sexuální ekonomie, Reichův odkaz utváří koherentní epistemologický systém, který otevřel dveře pohledu na jedince coby psychosomatickou jednotu.
Vpravdě revoluční však byly zejména jeho postoje a činy. Jako první požadoval, aby mladiství měli právo na plnohodnotný sexuální život. Léčil nemoci za pomoci všudypřítomné “orgonové” energie, zahnal i přivolal déšť, nechal zazelenat Arizonskou poušť. Zatracován jedněmi jakožto psychopat, jiní jej považovali za nejzávažnějšího myslitele své doby.
Jeho knihy spálili a pohnali ho před soud. Zemřel ve státní věznici v Lewisburgu na infarkt. Vražda Krista obohacuje Reichovy psychosexuální analýzy o rozměr literární a historický. Napříč dějinami tu sledujeme chronickou tragédii lidstva – instinktivní eliminaci osobností, snažících se zacelit “propast mezi snem o životě a schopností tento život žít”. Ježíš Kristus je v tomto textu symbolem svobodně prožívaného života, vřelosti bez patologických a neurotických blokací. Spontánním, celistvým člověkem, který zůstává v kontaktu s vlastními emocemi i širokým kosmem. Právě pro tyto vlastnosti musel být zavražděn. Kristovský princip v sobě nesou všechny novorozené děti, které během vývoje mrzačí výchovné metody společnosti postižené “emočním morem”. Tak je Kristus znovu vražděn v každém dítěti, kterému je systematicky bráněno v tom, aby dosáhlo plné potence života a lásky.
16.5.2018