Druhá strana ticha Magdalény Platzové
Tomáš Weiss
Magdaléna Platzová (1972) je česká spisovatelka, novinářka, autorka knih pro děti a divadelních her. Momentálně žije ve francouzském Lyonu. Její novinka Druhá strana ticha je mimo jiné i o nesnadném vnitřním životě uprostřed globálního kočování, o prázdnotě, které se připlíží a má víc příčin, o neklidu, který přináší svět, blízcí i osobní historie.
Po pěti letech od Anarchisty vychází tvůj nový text Druhá strana ticha. Je známou skutečností, že už několik let žiješ v cizině - nejprve Amerika, teď francouzský Lyon. Po přečtení knihy nejde přehlédnout, že se hlavním hrdinou staly právě tvoje hodně osobní zkušenosti a emoce z téhle etapy života. Ten pocit, že je to asi tvoje kniha nejosobnější, je správný?
Jediná kniha, kterou jsem psala o sobě, byl Návrat přítelkyně. Druhá strana ticha je osobní stejným způsobem jako například povídky v knize Recyklovaný muž. Materiálem jsou moje zážitky a emoce, to ano, ale nepopisuji tu věrně vlastní zkušenost. Je mi jasné, že to bude lidi svádět a hlavně čtenáři, kteří mne osobně znají, se budou při četbě leccos dohadovat. Například: Platzová chodí v Lyonu tajně kouřit za dům... Nehodlám nikomu nic vymlouvat, mám ráda mystifikace. Ale vážně: ta kniha působí jako osobní výpověď asi i proto, že jsem se tu, na rozdíl od Aaronova skoku nebo Anarchisty, neopřela o žádnou historickou postavu, či „skutečný“ příběh, za který se dá vždy lépe chovat .
Jedním z motivů je rozhodně manželství a mateřství v cizině, která navíc ani pro jednoho z partnerů není domovem. Jeden jde za prací a druhý ho následuje vlastně do neznáma. Vypadá to světácky, ale je v tom velký potenciál osobních nebezpečí, ne? Jakých především?
Nevím, jestli to chci takhle prozrazovat. Řekněme, že je to situace nebezpečná, protože člověk, zbavený všech běžných opěr jako je práce a z ní vyplývající společenské postavení, širší rodina, okruh známých atd., je nucen buď vybudovat si novou, vlastní soustavu přenosných iluzí, nebo prostě čelit všemu, co mu chybí. Čím není. Čeho se bojí. Hlavně své vlastní prázdnotě.
V knize líčíš mimo jiné svět dobře situovaných euro-američanů, pracujících pro velké nadnárodní firmy, pro které nejsou peníze pro zaměstnance a jejich rodiny problém. Platí jim ubytování, auta, školy pro děti, letenky. Zato vyžadují pracovní nasazení a schopnost a ochotu změnit místo pobytu rychle a bez sentimentu. Vlastně se tak stávají architekty života celé rodiny. Tenhle kočovný život musí být ohromný nápor na celý ten rodinný mikrosvět.
Ano. I o tom je ta kniha. Mimochodem tady v Lyonu, kde má sídlo mnoho nadnárodních firem, pracuje řada psychologů a terapeutů, jejichž výhradní klientelou jsou právě partnerky či partneři kočovných manažerů. Poslední dobou jsou totiž tím, kdo zůstává doma s rodinou, stále častěji i muži. Pozoruji to ve škole, kam chodí naše děti, když je jdu někdy vyzvednout. Před pěti lety byli tatínkové postávající před školou raritou, byli tam asi jen dva. Teď je jich početná skupina. Zřejmě důsledek nějakých nových směrnic či trendů ve světě korporací.
V té knize je také spousta nostalgie - po svých dobře známých místech ze kdysi, které najednou člověk postrádá, po bývalém životě, po lidech, kteří nejsou po ruce nebo zemřeli a stýská se po jejich blízkosti. Je ta kniha také o pastech, o kterých jsme sice nějak tušili, že to bez nich nepůjde, když jsme se rozhodli pro to a pro to, ale přesto jsme zaskočeni, když sklapnou s plnou silou?
Ano, je tam ta bolest. Nevím však, zda se jedná o nějakou speciální past. Každý způsob života, pro který se rozhodneme, se přece z jistého úhlu jeví jako past. A zůstat “doma” s sebou nese také těžko snesitelné emoce a nesnáze. Ale z tvých otázek by se mohlo zdát, že Druhá strana ticha je kniha pouze psychologická. Ve skutečnosti je také hodně o společnosti, o politice, o náboženství a historii. O našich vyhlídkách do budoucna. V tom navazuje na Aaronův skok i Anarchistu.
Oproti tvým dřívějším knihám, např.Aaronovu skoku nebo Anarchistovi je při čtení jasné, že jsi určitým způsobem změnila styl. Z delších souvětí se staly věty kratší, soustředění na jedno téma se změnilo v mozaiku epizod. Příčin může být víc - jaké to byly u tebe?
Tady se s tebou úplně neshodnu. Ten jednoduchý jazyk, o kterém mluvíš, je jazyk stylizovaný, přímý, je to jazyk mých vypravěčů z Recyklovaného muže. I tady se vlastně jedná o monolog, přímou řeč, která snese jistou zkratku či ledabylost. To je ale jen rámec, úvod a závěr. Samotný text románu se od tohoto rámce jazykově liší, to je zřejmé už z prvních vět druhé, ústřední části knihy. A mozaikovitost mi přece byla vždy vlastní. Aaronův skok i Anarchista jsou rovněž mozaiky poskládané z epizod, obrazů, detailů. Chybí tu jen ta ústřední (nejlépe historická) postava, ke které by se všechno sbíhalo. Je to anarchie, ale ne docela. Mozaikou se táhne jedno jasné, z různých úhlů nahlížené téma. Jedna otázka. A tak tomu bylo i v předchozích knihách
Tři poslední knihy ( s výjimkou dětského Toníka a jeskyně snů) jsi vydala u Torstu. Proč teď kniha vychází u jiného nakladatele?
K tomu mohu říct jen jedno: je lepší mít nakladatele, který si tě váží.
Kdybys na závěr měla autorsky něco říct o nové knize, co by to bylo?
Druhá strana ticha je kniha riskantní. Psala jsem ji intuitivně, bez předem daného plánu či záměru. Je nedokonalá, samozřejmě, ale za sebe mohu říci, že jsem do ní nějak zaklela vše, co jsem k jedné konkrétní lidské situaci chtěla a potřebovala říct. A že to byla kniha nutná.
9.5.2018