Stoleté olivovníky nezajímá, komu to tady patří
Olga Stehlíková
Gavronův pátý román Osada na pahorku získal řadu literárních ocenění (česká překladatelka Magdalena Křížová z něj byla nominována na letošní Literu), včetně bohatě honorované Sapirovy ceny, a svému autorovi vysloužila přízvisko izraelského Johnatana Franzena.
V zahraničí oceňují na tomto členitém díle zejména dovedné přiblížení života, atmosféry a problémů chaotického a konfliktního západního břehu Jordánu, kde se román odehrává. Jeho centrálním dějištěm je fiktivní ilegálně zbudovaná osada Maale Chermeš Cv Judské poušti, kde se postupně scházejí postavy z velmi různorodých vrstev izraelské společnosti.
Asaf Gavron je ročník 1969, jeho rodina putovala mezi Londýnem a Tel Avivem i Jeruzalémem. Gavron pracoval pro technologickou společnost i jako hudební publicista a kromě toho, že je spisovatel a překladatel, převedl do hebrejštiny mj. slovutné americké prozaiky jako J. D. Salingera nebo Philipa Rotha, je také zpěvák a skládá hudbu pro svou kapelu. Kromě přítomné knihy napsal dalších pět románů a sbírku povídek a letos bude spolu s několika dalšími předními izraelskými prozaiky hostem veletrhu Svět knihy. Gavron přednáší tvůrčí psaní a literaturu na univerzitách v Izraeli, Anglii, Kanadě a Spojených státech – do Izraele se ale stále vrací.
Román Osada na pahorku zčásti odráží Gavronovu zcestovalost a schopnost dívat se díky ní na domovinu z odstupu či mírně shora. Přitom však jsou jeho skutečné názory na osidlování natolik skryté mezi řádky, že budou zjevné nejspíše jen zasvěceným Izraelcům. V Americe je svým nestraněním Izraeli na okupovaných územích považován za „odvážný“, doma v Izraeli si jej cení především za to, že podchycuje vypráví příběh současného Izraele v širokodechém toku vyprávění velmi lidsky a přitom věcně. V Evropě vyzdvihují i Gavronovu schopnost předat osobní intimní příběhy individuálních postav, s nimiž se v románu seznamujeme, zejména ústřední dvojice postav: bratrů Roniho Kuppera a Gabriela Nehuštana alias Gabiho, kteří si do ústraní osady přicházejí uspořádat své rozbité životy. Jakkoli je komplikovaným postavám bratrů věnována větší pozornost než jiným, hlavní figurou románu je Izrael, metonymicky přetavený v konkrétní karavanové sídliště Maale Chermeš C.
Jak Gavron zmínil v jednom z rozhovorů, bratři představují různé podoby typického izraelství a jsou to postavy modelové: Gabi je spíše uzavřený, plachý a citlivý nábožensky orientovaný muž, který ovšem uvnitř skrývá démonicky násilnickou notu, zatímco bezprostřední machistický světák bez víry Roni je plný energie, jejíž impulzy ovšem neumí krotit. Gabi se touží na svaté půdě přiblížit Bohu a dojít očištění, Roni by rád konečně zbohatl na prodeji olivového oleje telavivským zbohatlíkům, jenže starodávné palmy jsou tak trochu soukromým vlastnictvím sousedících Palestinců. Bratrské role jsou ovšem takto nekomplikovaně rozděleny jen v úvodních kapitolách. Záhy se ukáže, že do osady přivedla oba muže jejich nezdařená minulost: druhá polovina knihy se odehrává mimo ilegální osadu a odhaluje, co do ní tyto dva sirotky z kibucu přivedlo.
Na románu okamžitě zaujme trpělivá, ač místy zdlouhavá popisnost věrná tradiční realistické fikci, s níž Gavron vypráví o osadě a jejích obyvatelích, o rozdělené izraelské společnosti, ale také láska, kterou vypravěč i jeho postavy k tomuto vyprahlému kousku země, ke krajině chovají. V těchto pasážích jde všudypřítomná ironie stranou. Jaká je dnešní podoba osídlování podle Gavronova fiktivního, a přece tak realistického svědectví? Pionýrské kibucnické nadšenectví 70. a 80. let je pryč. Optimismus socialistického hnutí se vytrácí zejména s hospodářským propadem na počátku let 90. a nynější osady vznikají ze snahy se odtrhnout, nikoli sdružovat a vede je nacionalisticko-náboženská pravicová myšlenka, zčásti snad touhy navázat na původní ideály zemědělského života v komunitě. Lidé zakládají osady v odlehlých a nehostinných koutech kamenité pouště z důvodů náboženských, ideologických, ale jednoduše také proto, že osada poskytuje anonymitu a skrýš – před systémem, ale i před spravedlností.
Osada Maale Chermeš C podle úředních záznamů neexistuje, a tudíž se potýká s nedostatkem vody a elektřiny, její obyvatelé si nesmí postavit regulérní obydlí, místo toho stloukají přístavky ke karavanům, ale snahám o zničení osady a vystěhování jejích obyvatel vytrvale odolávají. Musejí při tom ale překonávat vměšování a překážky vojenské, vládní, finanční a podnikatelské a neméně silné lidské záležitosti uvnitř osady. K tomu se přidávají konfliktní podnikatelské snahy nečekaně se zjevivšího Roniho. Když se sem současně dokodrcá ještě americký novinář, je jasné, že klidné zemědělsko-samosprávné dny Maale Chermeš III jsou sečteny. Osada se stane terčem mezinárodního skandálu a Gavronovi se otvírá prostor pro satiru. Přitom: jak to celé vzniklo? Osadu přece založil vousatý Otniel Asis jen proto, že se toužil vrátit k půdě, aby mohl své ženě vypěstovat pár třešňových rajčátek a chovat kozu. Nebo ne? V souladu s touto mírně komickou úvodní scénou Gavron volí biblický styl knihy Genesis v paralele k pasážím v zahradě Eden. Otniel chtěl jen trochu hospodařit, akorát se nikoho neptal na povolení. Netrvalo dlouho, a na okupovaná území ho následovali různorodí osadníci přicházející s odlišnými motivacemi, i izraelská armáda. A teprve tehdy to je osada se vším všudy včetně nejrůznějších, tu komicky absurdních, tu vážných ataků, konfliktů a pokusů o demolici.
Symbolem nepolitičnosti a absurdity dohad o území jsou stovky let staré olivovníky, které se, slovy Araba Musy z blízké vesnice Harmíš, neptají, komu to tu patří.
Gavronův portrét Izraele je odstíněný, komplexní a nezjednodušující a kromě toho i vtipný a pozoruhodně melancholický. Asaf Gavron se kloní na stranu venkova, idylicky líčené majestátní přírody a původních hodnot, nikoli ale na stranu osadnického hnutí. Mnohem spíše je satirickým pozorovatelem vztahů mezi osadníky uvnitř i navenek a zejména toho, jak s nimi zachází izraelská vláda a armáda a jak oni sami švejkovským stylem manipulují její nařízení. Přesto není jeho román politický, je skutečně společenský a společensko-kritický. Pokud něco staví proti sobě, pak je to sekularizovaný urbánní svět dnešní Izraele se světem naivně vychytralého osadnictví, jemuž ovšem mnohem spíše než o naplňování a prosazování politického přesvědčení jde o to nejlepší pro děti.
Olga Stehlíková, básnířka a literární redaktorka, psáno pro Víkendovou přílohu Českého rozhlasu Vltava
2.5.2018
