MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Knih je naštěstí dost, ale nesmí vás jejich nabídka zavalit. To pak před čtením radši utečete. Naštěstí jsou tu ještě stále (ale ubývají) nejrůznější poocníci. Třeba Víkendová příloha Českého rozhlasu Vltava, kde mají každou sobotu knihy své místo. Jedním z průvodců je literární redaktor a kavárník Zdenko Pavelka.
MeziŘádky 10. 3. 2018
Dvě tlusté knihy, které mám před sebou, patří k nejpozoruhodnějším dlouhodobým edičním počinům těchto let. Začnu od toho, který vychází v nakladatelství Torst. Je to čtyřsvazkové vydání Deníku scenáristy a režiséra Pavla Juráčka. Právě vyšel díl druhý se zápisy od konce května 1956 do konce března 1959. Tohle období, předcházející tomu, co nastalo v letech šedesátých, je trochu stranou pozornosti a svědectví o něm je zatím také méně. Jenže právě druhá polovina padesátých let je zajímavá právě proto, že ukazuje, co předcházelo, jsou v ní zakódovány příští události. Pro Juráčka samotného pak je to pro jeho další osud klíčové období. Po vyhazovu z filologické fakulty se stal novinářem – v Nymburce ho zaměstnali ve Vesnických novinách. Tam byl jediným pracovníkem, tedy redaktorem i sekretářkou, technickým redaktorem. Ale krátce poté, co dostal zprávu z Nymburka, že mu místo přiklepli, uvažuje v deníku o studiu na FAMU. A zapisuje si:
Ještě jednou studovat… Ještě jednou! Být mladý, prodloužit ten oslnivý věk o několik let! Helena, Eva, Dana, Milena, Milada, Zdena, Tinka… Prodloužit ten oslnivý věk! Básně, básně, básně, básně… Psát a pít, psát a tančit, psát a lenošit, psát a plakat, psát a nudit se, psát, psát, psát. Prodloužit ten oslnivý věk! Neprodat se do panoptika dospělých, počestných a úctyhodných občanů. Nikdy se neprodat! Za peníze, za klid, za úctu, za váženost, za dobrou pověst, nikdy se neprodat!
Juráčka na FAMU v roce 1957 přijali hned napoprvé a nejbližšími mentory se mu během studia stali František Daniel a Milan Kundera. S ním, právě prudce stoupajícím na žebříku slávy, se potkal poprvé v Poděbradech už v březnu 1957 a Kundera mu pak druhý den v autobuse vysvětlil, že pro přijetí na dramaturgii je nejdůležitější kvalita literární práce. Díky Juráčkovým deníkům máme dnes lidi a poměry na filmové fakultě skoro jako na dlani, historie nové vlny se začíná psát už v té době, která je přelomová v mnoha ohledech. Změna má i svoje personifikace a Juráček o jedné takové napsal s pozoruhodnou, pro něj však charakteristickou předvídavostí:
Na dnešek v noci umřel Nezval. Nemohl jsem tomu skoro věřit. Vždyť mu bylo teprve padesát osm let. Kritikům a historikům nastal zlatý čas. Teprve teď z něj budou moci dělat toho, koho právě potřebují. Zatím jim v tom překážel nejvíc on sám.
Viktor Stoilov říká, že třetí svazek Deníku Pavla Juráčka by měl vyjít ještě do konce letošního roku.
Druhou velkou knihou je také druhý díl, a to z třísvazkové biografie Franze Kafky, na níž německý literární historik Reiner Stach pracoval osmnáct let. Tahle druhá kniha se jmenuje Roky rozhodování a kromě jiného v ní Stach líčí okamžik, kdy se podle něj Kafkovo životní a literární směřování ocitlo na výhybce. Bylo to 13. srpna 1912 v bytě u Brodových. Kafka měl nejen přijít na večeři, ale především odevzdat Brodovi definitivní rukopis první povídkové knihy – Rozjímání. Kafka Brodem tolik očekávaný rukopis přinesl, jenže u Brodových v jídelně seděla návštěva cestující z Berlína do Budapešti, vzdálená příbuzná, sestřenice Brodova švagra. Felice Bauerová. Ačkoliv ji Kafka o pár dnů později ve svém deníku popsal jako nepříliš vzhlednou, zároveň dodal, že ho zaujala, a přiznal to, co se dá vykládat jako okamžité vzplanutí. Reiner Stach to formuluje opatrně, ale jednoznačně: Byl Kafka zamilovaný? Pod dojmem prvního okamžiku nikoli, pod dojmem prvního večera nepochybně ano.
V čem spočívá význam tohoto večera a tohoto setkání? Kafka prošel podle Stacha proměnou, která mu určila další trajektorii literární i životní. Nebýt přítomna Felice Bauerová, patrně by si Franz s Maxem povídali o rukopisu. Brod by jej pak, možná po ještě nějakých úpravách, poslal do Berlína k nakladateli Rohwoltovi. Tam rukopis sice doputoval, ale v té době už Kafka myslel i psal ovlivněn setkáním s Felicí. Byla to pro něj první ze čtyř osudových žen, jak víme. Knihu uzavírá Kafkův návrat z cesty do Maďarska na jaře 1915, Kafka doprovázel sestru Elli, která jela za manželem vojákem. Cestou zpět se v Budapešti Kafka minul s Felicí, nevěděl, že tam je zrovna na návštěvě u sestry. Tohle nesetkání bylo také jednou z výhybek v Kafkově osudu.
V překladu Michaela Půčka vydalo druhý díl Kafkova životopisu Roky rozhodování nakladatelství Argo.
Také další kniha je velkou měrou pražská. Petr Janeček se zabývá dlouhodobě městskými legendami a možná si vzpomenete na jeho sbírky pověstí a fám Černá sanitka. Nyní – také v Argu – vyšla jeho velká kniha o překvapivě životaschopné novodobé pražské legendě. Ta kniha se jmenuje Mýtus o pérákovi a je to velmi důkladná práce, která stopuje péráka od jeho prvních kroků-skoků. Ty se objevily v Anglii na samém počátku 20. století a v ostrovní verzi se skákající fantom jmenuje Spring-heeled Jack. Dá se tedy říct, že pérák je vlastně takový zvláštní kulturní imigrant, kterého Češi nejen vzali za svého, ale stal se pro ně téměř národním hrdinou. Ale Petr Janeček dokládá pérákův výskyt i v dalších zemích včetně Ruska, tam se pérákovi říká poprygunčik. Existuje i bratislavská verze pod názvem fosforák. Pokud jde o Prahu, pérák se vyhýbal centru, s výjimkou Karlova náměstí do Prahy 1 a 2 nepáchnul.
V knize Petra Janečka Mýtus o pérákovi je pérák představen jako kulturní fenomén, který se má k světu i dneska a může se vyskytnout kdekoli. Tak si na něj dávejte pozor.
Napočtvrté je z Prahy kniha knih, pragensie unikátní a zásadní: kniha typografa a grafika Pavla Růta Pražská kuchyně běžná i sváteční. Růt v úvodu srovnává jídlo s pohádkami a recepty jsou pro něj podobnými příběhy. Putují Evropou a národní chuť jim dává variace a obohacování místními surovinami. Jídla jsou vlastně takovými věčnými migranty a jedna z pražských či šířeji českých pochoutek zvaná talián patří k české kuchyni stejně jako segedínský guláš.
Pavel Růt vytvořil zajímavou čítanku, receptů v ní najdete nepočítaně a vařit byste podle ní mohli hodně dlouho, aniž byste jediný recept opakovali. K pražským specialitám řadí Růt mimo jiné také jídla z králičího masa, i když je to vlastně novodobé jídlo, protože králík ve velkém zdomácněl v Čechách až na konci 19. století. Králík na pražský způsob je v knize uveden z kuchařky Anny Drůbkové z roku 1902. Charakteristická je pro něj zálivka kyselou smetanou.
Růt připomíná i řadu dobových reálií spojených s jídlem. Mezi jídla chudých patřila před sto padesáti lety rumfordská polévka, z níž se do dneška zachovala její obdoba s pozměněným názvem frankfurtská.
Kniha Pavla Růta Pražská kuchyně běžná i sváteční je kratochvilným nostalgickým čtením, ale zároveň regulérní kuchařkou. Vydalo ji také Argo.
S Prahou souvisí i jedna drobná knížečka s poněkud záhadným názvem Proměna krve. Jejím autorem je po Kafkovi asi nejpozoruhodnější pražský německý spisovatel Gustav Meyrink. Narodil se ve Vídni, ale v šestnácti letech se usadil v Praze, kde z dědictví po otci založil bankovní dům. Sblížil se hlavně s novoromantiky, ale ke své hlavní literární tvorbě se dostal vlastně až po odchodu z Prahy, která ho mírně řečeno vyštípala. Vyčníval, provokoval ironií i sebevědomím. Autobiografický text Proměna krve pochází z pozůstalosti a je to zřejmě fragment zvažovaných vzpomínek či životopisu. Je to velmi otevřené vyprávění o Meyrinkových esoterických aktivitách a zároveň vyznání. Meyrink se esoterice věnoval zcela vážně a knížečka dokládá jeho mimořádné znalosti v tomto oboru. Dopisoval si s řadou nejrůznějších souputníků z celého světa, jeho bohaté kontakty v době dopisové vyvolávají respekt. Zkoušel všechno nové, ale také všechno kriticky zkoumal a přehodnocoval. Proměnou krve má na mysli vlastní zkušenost s přechodem mysli ke schopnosti vnímat ještě jiný než bezprostředně materiální svět.
Meyrinkova knížka Proměna krve vyšla nyní český poprvé, vydalo ji nakladatelství Malvern v překladu Václava Ondráčka.
30.4.2018
