Člověk vlku přítelem, vlk člověku učitelem
Elli H. Radingerová, Tomáš Weiss
Člověk a pozorování přírody. Můžeme se ledacos naučit. Ne jeden od druhého. To učení je jednostranné. A pochopitelně - konkrétně vlk může být učitelem jen do jisté míry. Ale je zajímavé, že se lidé mohou u vlků přiučit to, jak úplně nezvlčet. V knize Moudrost vlků o tom píše největší německá znalkyně vlčího života.
ÚVOD
Jak jsem políbila vlka a propadla mu
„Stáváš se navždy zodpovědným za to,
cos k sobě připoutal.“
ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY
Všechno je někdy poprvé. Můj zvláštní vztah k vlkůmpoz namenalo „poprvé“ hned třikrát: první vlčí polibek, první divoký vlk a první německý vlk .První vlčí polibek jsem dostala od Imba, šestiletého vlka lesního v jedné americké vlčí rezervaci. Nechala jsem za sebou předchozí život právničky na volné noze.Trestné činy, spory o nájemné a rozvody mě frustrovaly stále víc. Místo abych se plna elánu oddala boji za spravedlnost, každým stáním u soudu jsem se protrápila. Chyběl mi odstup a tvrdost, abych mohla být dobrá obhájkyně. Takhle jsem nemohla ani nehodlala strávit zbytek života. Konečně jsem si chtěla splnit životní sen a spojit lásku k psaní s uhranutím vlky.
Bez studia biologie, zato však s velkou porcí vášně a optimismu jsem se ucházela o stáž zaměřenou na zkoumání chování vlků ve výzkumném středisku Wolf Park v americkém státě Indiana. Při předběžném pohovoru mi vedoucí výzkumu profesor dr. Erich Klinghammer vysvětlil, že o tom, zda bude praktikant přijat, rozhoduje pouze vůdčí vlk hlavní smečky. Ale jak se dělá pohovor u vlka? Naštěstí jsem nemusela tancovat, zpívat ani předvádět jiné umělecké kousky, ale přísahám, že bych nebyla nervóznější, ani kdybych měla vystoupit v pořadu Německo hledá Superstar, přestože právě nervozita prý není ta správná emoce při setkání s vlkem ve výběhu, tvrdil Klinghammer: „Musíš zůstat ledově klidná! On tvoje rozrušení cítí.“ Ale zůstaňte ledově klidní, když stojíte proti padesátikilové chlupaté hoře svalů, která vás upřeně pozoruje žlutýma očima. V té chvíli jsem musela myslet na svého německého ovčáka, přítele a důvěrníka z dětství. Tak dobrá. V podstatě byl Imbo taky jen takový velký pes – hodně velký pes. Na setkání mě připravil jeden bezpečnostní pokyn a provozovatel výběhu to právně pojistil. Podepsala jsem děsivě znějící prohlášení, jímž jsem zbavovala středisko odpovědnosti: Jsem si vědoma, že zde existuje riziko zranění a že zranění mohou být i velmi vážná.
S tímto varováním jsem společně se dvěma ošetřovateli vstoupila do vlčího výběhu, snažila se pevně stát a zhluboka dýchat. Pak se můj svět smrskl na vlka, který ke mně plavně a elegantně klusal. Stříbřité pruhy jeho kožichu se leskly v odpoledním slunci. Černý čenich nasával můj pach, uši pozorně směřovaly dopředu. Koutkem oka jsem zahlédla ostatní členy Imbovy smečky, kteří čekali u plotu. Očividně byli napjatí, jestli v testu obstojím a šéf mě akceptuje. I já byla napjatá, protože jedině když uspěju, budu moci nastoupit na stáž. Teď tedy šlo o to, přečkat následující sekundy.
Film v mé hlavě se zpomalil. Silné zadní nohy vlka se mírně pokrčily, zvíře se chystalo ke skoku. Když ke mně doskočil a já se zpevnila, nebylo už cesty zpět. Jako talíř velké tlapy mi přistály na ramenou, impozantní tesáky byly vzdálené jen několik centimetrů od mého obličeje. Svět se zastavil. A pak mě několikrát olízl drsným jazykem. Tímhle „polibkem“ jsem ochutnala „drogu“ jménem vlk.
Poté co mě akceptoval Imbo, začala moje stáž u vlků ve Wolf Parku. Učila jsem se všechno o chovu a chování vlků ve výběhu, krmila vlčata z lahve a užívala si v následujících měsících četná vlhká vyznání lásky od Imba i zbytku smečky. Když jsem se o půl roku později přestěhovala do divočiny v Minnesotě, byla jsem dokonale poučená a věřila, že o vlcích vím všechno. Pak jsem potkala svého prvního divokého vlka. Srub, kde jsem žila, stál mimo civilizaci – u jezera uprostřed vlčí a medvědí oblasti. Novoročního rána jsem si při třiceti stupních pod nulou nazula sněžnice, abych vyrazila pátrat po vlčích stopách. Dosud jsem své šedé sousedy nespatřila, jen jejich vytí mi dávalo vědět, že tam jsou. Ale předešlou noc, když jsem za doprovodu
sborového vlčího vytí stála venku před srubem a obdivovala polární záři, mou pozornost sledující nebeské představení upoutal pohyb na jezeře. Čtyři vlci pádili přes zamrzlou plochu a něco před sebou štvali, pak zmizeli za horizontem.
Následujícího rána jsem vyrazila hodně brzy, abych je našla. Opatrně jsem sledovala jejich stopy do lesa.Vedly do houští, cestou necestou, křovisky, podél skal a balvanů a po zasněžených pláních. Postupovala jsem kupředu jen velmi pomalu. Občas jsem narazila na kruhovou prohlubeň, zřejmě místo, kde odpočíval jelen. Vydatné žluté značky ve sněhu ukazovaly, že si toho místa všimli i vlci. Po hodině hledání jsem našla čerstvé stopy krve a o chvíli později objevila mrtvého jelence virginského. Poklekla jsem a dotkla se ho. Ještě byl teplý. Břicho měl rozsápané a chyběl mu zadní běh. Žaludek ležel opodál, srdce a játra byly pryč. Tržné rány na hrdle a bězích naznačovaly, že zvíře dlouho netrpělo.
Vlky nebylo široko daleko vidět, ale najednou jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Pořád jsem klečela na sněhu. To není dobrá pozice, když za tebou stojí hladový vlk. Pomaličku jsem se zvedla a otočila se. A tam stál on, jen několik metrů ode mě. Šedý vlk. Zježená šíje, jako by proběhl elektrickým polem, uši nastražené a s hlavou mírně nakloněnou mě pozoroval. Chřípí mu vibrovalo, když se pokoušel zachytit můj pach, ale vítr přicházel z jiného směru. Bylo to na něm vidět: Tohle mladé zvíře vůbec netušilo, kdo nebo co jsem zač. Zadržela jsem dech. Samozřejmě vím, že divocí vlci na lidi neútočí. Ale ví to i tenhle vlk? Měl hlad a mezi ním a jeho tvrdě vybojovaným žrádlem jsem stála jenom já.
......
Někdy se ptám, jaké to asi je, být vlkem. Ale čím více se snažím proniknout do jejich světa, myšlenek a pocitů ,tím více s pokorou seznávám, že vlkům nikdy opravdu neporozumím. Jsem člověk a vlk je vlk. Vlci se nedají poměřovat lidskými měřítky. Dokonale se pohybují ve světě, který je starší a vyzrálejší než náš svět, mají tudíž vyvinuté smysly, které jsme my ztratili nebo jsme je nikdy neměli, a mohou důvěřovat hlasům, jež jsme my nikdy neslyšeli. A přesto jsou s námi propleteni v předivu z bytí a času, jsou bytostmi na této nádherné Zemi.V Yellowstonu jsem měla štěstí, že jsem mohla spoustu let pozorovat vlky, jak se milují, žijí a umírají. Naučili mě, jak je důležité mít rodinu a projevovat náklonnost těm, které milujeme. A že máme oslavovat život, i když je to jen krátký okamžik v zelené trávě Lamarského údolí. Vlci mi ukázali, co znamená být člověk.
Elli H. Radingerová
23.4.2018