Tak bacha, ať nestisknu delete!
Tomáš Weiss
Ludvík Němec (1957), byl za sbírku povídek Láska na cizím hrobě v roce 2014 nominován na cenu Litera. Jeho novinka Žena v závorce je román, utkáný z desítek příběhů: některé si vymýšlí pomatená spisovatelka, jiné vkládá do počítačových her její obdivovatel.
PROLOG
Je to jen branka ve zdi.
Taková romantická představa.
Stará rezavá branka ve staré zámecké zdi.
Ale já mám ráda romantické představy a mám ráda romantické příběhy, a což tohle není jeden z nich? Z mých nejoblíbenějších? Jen hleďte, můj princi, můj motorový anděli: vy přece ze své výšky vidíte celou tu scénu jako na dlani, jako na třesoucí se dlani.
Ta žena a ten muž.
Jdou k té brance.
Každý z opačné strany.
Každý sám.
(A kéž by to tak i zůstalo.)
Ona spěchá ze své zámecké zahrady, úzkou pěšinou mezi zdivočelými rododendrony. Sama k tomu nemá daleko, aby zdivočela. Ještě si myslí, že žije ve svém načančaném francouzském parku, přehledném a elegantně střiženém; ale žulová vana barokní fontány před zámkem už zespodu praskla, voda odtéká a velká stará kočka, co se každý den vyhřívá na pískovcovém roubení, už brzy konečně dostane ty okrasné červené ryby, na něž tu už sto roků číhá. Že bych to byla já, ta línající kočka, shlížející do kalné vody? Kdoví; a možná jsem i ten muž, který už čeká na druhé straně rezavé branky.
Vidíte toho muže, můj princi? Z těch výšin, v nichž se vznášíte ve svém vrtulníčku jako motorový anděl? Určitě vidíte aspoň jeho auto, snad že jste na ně taky přispěl. Přirazil s tím autem ke staré brance jako pašerácká loď k molu v tajném přístavišti. Je v těch flaškách metyl, nebo etyl? Každopádně nenápadná dodávka ve vojenské barvě, mizerně přelakovaná, takže kdo vidí pod povrch věcí jako já, hned tuší, že to původně bylo funebrácký auto. Výborná volba, ten muž je stejně napůl mrtvý, už dávno. Znám každou jeho buňku i muňku, sama jsem ho těch filcek jednou zbavovala postřikem proti mšicím, následkem čehož skončil na áru — s pérem tak rudým a nateklým, že si ho sám primář osobně vyfotografoval. Fotografujete teď i vy, můj motorový anděli, v tom vašem špionážním letadle? Máte-li infrakameru, možná vidíte, že ten muž u volantu má i teď nateklý penis. Tentokrát ne po postřiku, ale naopak. Přeberte si to sám, znáte mou zálibu v laciné doslovnosti. O touze mluvím. O zdivočelých rododendronech.
Jenže vy radši šmírujete tu spěchající ženu. Myslíte si, že ji znáte, když jste na ni taky přispěl. Že znáte každý její pohyb, když máte její pohybové algoritmy uložené ve svém počítači. I já mám svůj počítač, prastarý acer travelmate, píšu na něm své romantické příběhy, teď zrovna tento. Tak bacha, ať nestisknu delete!
Pozdě.
Už jsou si blízko.
Ten muž a ta žena.
Vy to vidíte, a já to cítím.
Cítím jejich pach. Jejich strach. Jejich touhu, jejich ouhu. (Ouha: citoslovce pro pozdní údiv.) A brzy už bude opravdu pozdě, jestli hned odpovědně nezasáhneme, jestli na ty dva neshodíte ze své výšky aspoň balíček prezervativů, co shazuje neziskovka Stop AIDS z pronajatých ruských bombardérů nad rovníkovou Afrikou, za zběsilého ostřelování katolickým flakem. Ta žena v parku je katolička, nevím, proč to říkám zrovna teď. Nějaký smysl tomu ale najdeme.
Právě na ty šprcky si zrovna vzpomněl ten muž na opačné straně zámecké zdi. Nemá je totiž, marně prohledává svůj batůžek. Zapomněl? Vydělala jsem mu je, když se ráno sprchoval? Už nevím; každopádně mu ale vnuknu záchrannou myšlenku (celý život ho zachraňuju, chlapečka malýho ubohýho!), že by si pro ty šprcky ještě stačil zajet k nedaleké benzínové pumpě. A koupit místo nich něco úplně jiného — jako to udělal v sedmnácti v Rajeckých Teplicích, kde byl se svou první dívkou na milostném víkendu. Vešel tehdy na kolonádě do drogerie, která bohužel nebyla samoobsluhou, a když na něj tlustá prodavačka za pultem přísně pohlédla, koupil si sluneční brýle. Marně pak své dívce vysvětloval, že je to taky ochrana; a když odjela nejbližším vlakem, musel se ve stanu uchýlit k samoobsluze. Teď už je dospělý, ale stejně by si mohl na benzínce zase koupit radši ty černý brýle. Nasadit si je jako slepec. A odjet přímo proti slunci, opačným směrem, než je ta stará branka v zámecké zdi. A nikdy se už nevrátit: k té rezavé brance, ani k té ženě, v jejíž brance už taky začíná být rzivo.
Jeď, říkám mu. Jeď. Zmizni odsud.
Kupodivu mě neslyší… ale vím, že na to myslí. Že o tom sní. Že dokonce položí dlaň na ruční brzdu a pohlédne do zpětného zrcátka. Ale nevidí ani tu ženu, ani váš vrtulník nad sebou, ani mě. Mě, kterou jindy vidí v každém svém zpětném zrcátku.
Ale všechny nás cítí.
Jako plaché zvíře.
A on je tak plachý, lasička nebo tchoř, troufne si nanejvýš lovit v kurníku.
A ta žena na pěšině v divokých rododendronech, co ta je za zvíře? Víte o ní aspoň tohle, můj princi, když už ji stopujete tak dlouho? Jak byste si ji tipl, můj motorový anděli, když ji máte v hledáčku pod sebou jako na ilegálním safari? Vystřelíte ostrýma — nebo ji zase jen zasáhnete vystřelovací sítí, která ji znehybní?
Pozdě.
Už zase jste to prosral.
Už je u branky.
Už sahá na kliku.
Ta žena.
Ten příběh.
A ten muž si levou rukou posune napůl ztopořený pyj v džínách doleva (všechno dělá tak jaksi napůl, chlapeček můj) a pravou rukou povolí ruční brzdu.
Příběh je odbrzděn.
Ale nikdo ještě netuší (dokonce ani vy, můj motorový anděli, který nás všechny vidíte na svých monitorech), že jen já mám od té branky klíč.
18.4.2018
