Ze tří pramenů – z životů tří žen – spletla Laetitia Colombaniová cop svého románového příběhu
Olga Stehlíková
Román Cop je jejím literárním debutem, z něhož se stal téměř okamžitě fenomén vydávaný ve 28 zemích a jehož filmové zpracování se připravuje. Nebývalý úspěch prvotiny Laetitie Colombaniové je stvrzen i vysokými prodeji knihy: Cop je ve Francii 300tisícový bestseller.
Laetitii Colombaniovou budou možná znát spíše filmoví diváci než čtenáři románů. Colombaniová se narodila roku 1976 v Bordeaux, je filmovou herečkou a režisérkou a žije v Paříži. Jejím nejznámějším snímkem je rovnou její filmová prvotina, romantický thriller Má mě rád, nemá mě rád z roku 2002, který napsala a režírovala a v němž hlavní roli ztvárnila sladká Audrey Tautou.
Jak se neznámé autorce bez spisovatelské zkušenosti podařilo uspět? Předně, Colombaniová v Copu rozehrála aktuálně poměrně spolehlivou „feminní“ strunu: společenské role žen a ženství v různých koutech světa prostředkuje v tomto románu životními příběhy tří žen odlišné mentality, národnosti a kontinentů: ženy z indické vesnice, z Montrealu a z Neapole. Díky popisům radikálně odlišných prostředí se Colombaniové daří poukázat také na propastné rozdíly životní úrovně obyvatelek zvolených zemí. Srovnání Kanady a Indie téhož roku je ostře kontrastní: kálení do škarpy vedle tepaných cedulek na dveřích kanadské právní kanceláře. Holčičky po narození zaživa pohřbívané v krabici do písku proti právniččině sedanu uhánějícímu ulicemi města, jimiž rozváží osvačinované děti do škol.
Dalším důvodem jejího úspěchu je neskrývaný důraz na společný motiv konání hrdinek. Pohání je stmelující touha po svobodě, po vymanění se z dobových a místních stereotypů a snaha o seberealizaci nehledě na vysoká rizika.
A konečně, Colombaniová se neváhala uchýlit k nepokrytému happy endu na hranici bezelstného kýče. V něm nabídla svým čtenářkám naději, že nežádoucí „setting“ lze změnit, zvrátit ku vlastnímu prospěchu, pokud svůj život dostatečně vezmou do rukou a přestanou žít ve strachu z porušování pravidel, která nadiktovali ti druzí.
Smita, inspirovaná známým příkladem dalitské ženy, Májávatí Kumárí, která se stala ministryní, Sarah Cohenová, která si nedopřeje žádnou lidskou měkkost, i vášnivá Giulia Lanfrediová, jejichž příběh je v románu střídavě rozvíjen, se rozhodly nenechat sebou osudem smýkat, ale aktivně jej vytvářet. Jejich výjimečná odvaha, vůle a odhodlanost na čtenářky jistě zapůsobí motivačně a inspirativně. Jsou příslušnice stejné generace, karty jejich osudu jsou však rozdány zcela jinak, a přesto mají něco společného: Indka patří k nejnižší zdejší kastě, k nedotýkatelným, a její povinností, jíž se nelze nijak protivit a již nutně musí zdědit i její dcerka Lalita, je čistit ve vesnici Badlapur latríny příslušníků vyšších kast.
Montrealská právnička Sarah Cohenová je dvakrát rozvedená workoholická ambiciózní matka, jejíž život je vyplněn jasným programem: v žádném případě neselhat, nikdy nepolevit, a především neukazovat jakoukoli slabinu v dominujícím světě mužů i nepřejících kolegyň. V jejím uspořádaném životě nastane zlom v podobě nečekaného onemocnění, kterému neporučí a jež ji z právnické arény „vyhostí na okraj“. Stigmatem smrtelné nemoci se stane nedotýkatelnou stejně jako Smita.
Sicilanka Giulia čelí ošklivé pravdě o finančním stavu hrdého rodinného podniku a současně pro okolí nepřijatelnému milostnému vztahu s cizincem tmavé pleti. Společnými silami tento exotický pár dokáže nejen odvrátit hrozící bankrot tradiční rodiny Lanfrediů, ale i stvrdit sílu svého svazku: Giulia se díky němu v pouhých dvaceti letech postaví do čela palermského parukářského podniku.
Symbol svobody a krásy, ale i pokračujícího života a naděje příběh tří mladých žen spojí v romantické závěrečné scéně. Tímto symbolem jsou dlouhé černé vlasy věnované Smitou a její dcerkou, posléze umně spletené v Guiliině sicilské parukářské dílně a nakonec zakoupené v montrealském obchodu s parukami vyléčenou Sarah, která po chemoterapii o vlastní vlasy přijde. Ze tří pramenů – z životů tří žen – spletla Laetitia Colombaniová cop svého románového příběhu.
Jeho vyprávění plyne přirozeně a rychle, příběh je vlastně podán velmi stručně na to, co všechno se v něm stihne odehrát. Colombaniová přesto dokázala vylíčit exotická a různorodá prostředí plasticky a její charaktery jsou dojemné: Smita se vzepře svému údělu žít na periferii lidstva v momentě, kdy je v první školní den ponížena její milovaná dcerka, pro niž si Smita vysnila jinou budoucnost, a rozhodne se prchat přelidněnou domovinou za vidinou důstojnějšího žití. Giulia se odhodlá jednat, když prohlédne slabost svého otce, s níž skrýval blížící se firemní krach. Sarah zase v momentě, kdy pochopí, že se nesmí vzdát všeho, co pro sebe v minulosti vydobyla, čemu tolik obětovala (včetně dětství svých potomků) a přenechat to bez boje ostatním.
Muži předchozích, odevzdaných životů hlavních ženských postav mají nezáviděníhodnou roli přívažků komplikující už tak nedobrou situaci dominujících žen:
Sarah zvládá tři děti coby svobodná matka sama, paralelně s kariérou, otcové dětí v nedohlednu, i nadřízený se ukáže jako zrádce a slaboch a „kladnou“ roli sehrává jen chůva-Ron, který jako by ovšem do mužské společnosti ani nepatřil. Smita nechává svého muže Nagarájana opuštěného ženami běžet za vzdalujícím se autobusem, v němž spolu s dcerkou uniká dalitskému prokletí, a Giulia bohatého „smluveného“ ženicha jednoduše odvrhne a dá přednost své skutečné lásce, černookému Indovi.
Román Laetitie Colombaniové Cop předvádí tři kontrastní způsoby života na figurativních příkladech. A přesto Smita, Giulia i Sarah přinesou v zásadě podobnou oběť: Smita s dcerkou obětují vlasy, Giulia bezstarostnost mládí a Sarah svou neotřesitelnost. Touha po svobodě a vůle nevzdat se tváří v tvář nepřízni osudu je transkontinentální, říká tímto románem Laetitia Colombaniová. Napsala příběh, který by jistě bylo možné označit jako feministický: oslavuje silnou, osvobozenou ženu, ať už se narodila kdekoli a do jakkoli formujícího prostředí.
Olga Stehlíková, básnířka a literární redaktorka, psáno pro Meziřádky, Víkendovou přílohu stanice Vltava
16.4.2018