Benetková, Brabenec, doba....
Josef Rauvolf
Překvapivému debutu Marie Benetkové Zlatý z nebe se podařilo zachytit na životním příběhu dvou lidí složitou a dramatickou dobu od padesátých let do současnosti. Bez příkras a literárních triků, o to však přesvědčivěji. Syrověji.
Debut je to opravdu vyzrálý, jako kdyby k němu Marie Benetková (1945) spěla dlouhou spisovatelskou praxí. Doposud publikovala pouze v exilu povídky a básně. Kvality jejího textu jsou především jištěny osobním prožitkem, jeho hloubkou a zároveň schopností od něj odstoupit, nenechat se jím knihou vláčet. Zlatý z nebe je v podstatě příběh Olgy a Vilíka. Za těmito postavami není těžké identifikovat jak autorku samu, tak jejího pozdějšího manžela, saxofonistu a člena skupiny The Plastic People of the Universe Vratislava Brabence. Benetková nás přitom provází celým jejich životem, zprvu ve střídajících se kapitolách samostatně, posléze víceméně souběžně. Kapitoly jsou přitom spíše kapitolky, jakoby si autorka sama uložila, že se nebude příliš rozbíhat, že půjde vždy k jádru. Bez patosu a sentimentu popisuje leckdy ne zrovna veselé situace, jako když se její matka ocitla díky paranoidním bludům v blázinci. Ano, možná vlastně úsměvné, ale… Vyznění řady kapitol připomíná pointy v krutém, černém humoru. Benetková píše vždy s obdivuhodným nadhledem, jakoby se vůbec nic vlastně nestalo, ovšem ono, řekněme, lakonické zlehčování je pouze zdánlivé, každé vyústění tak vyznívá jako daleko tvrdší. Stačilo by se přitom do vzpomínek více položit, podložit je prvoplánovými, citově zabarvenými adjektivy a adverbii – tuto snadnou cestu ovšem Marie Benetková, naštěstí, nevolí. Přitom realita, již popisuje, by jistě dokázala vymáčknout reflexi i z méně nadaného jedince, chyběl by tu však odstup a z textu by se snadno stal pouhý zápis, popis situací, dokument. Nic proti tomuto přístupu, ovšem Zlaté z nebe je mu nahony vzdáleno.Byla řeč o lakonických větách. Ano, jimi, v podstatě několika slovy, se ovšem daří výtečně charakterizovat dobu, jako třeba v tomto případě: „Vilíkův otec nosil klobouk. Byla padesátá léta a nositelé klobouků byli podezřelí. Klobouk znamenal buržoazní smýšlení, případně sympatie k západní kapitalistické ideologii.“ Nic víc není potřeba, a zde se vybaví podobně lakonická ztvárnění dramatické únorové doby v novele Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí. I v ní je vše popisováno jakoby s odstupem. Jakoby…Ano, může to být i jakási obrana před bezprostředním dopadem temné reality, jako smích v potápějícím se záchranném člunu, jako věta, následující za popisem návštěvy v bolševickém kriminále, jež jakoby obrací list, je dokonáno: „O několik let později strýček Jan na Mírově zemřel.“ Podobně lakonicky, o to však výstižněji, popisuje Benetková události roků 1968 a 1969 – na jedné stránce, suše, o to mrazivěji. Podobně se jí daří reflektovat dění v undergroundu, události kolem Charty 77, včetně běžného folklóru udavačů (a to i v blízkém okolí), výslechů, bití. Nikdy ovšem nejmenuje přímo, takže třeba Ivan Martin Jirous či Andrej Stankovič vystupují pod křestními jmény.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista, psáno pro web ČT24
29.3.2018