Ladislav Klíma, filosof a básník
Josef Rauvolf
Další, již čtvrtý ze svazků Klímova díla, Svět atd., nabízí tentokráte jeho filosofické knihy a práce – po různých výborech tak máme konečně možnost sledovat vývoj jeho filosofického uvažování v jediném svazku.
Název celého, více než osmisetstránkového souboru odkazuje samozřejmě na Klímovu prvotinu, vydanou v roce 1904 vlastním nákladem: Svět jako vědomí a nic. A přestože vyšel tento pro Klímovu filosofii zásadní text ještě jednou, v roce 1928 v Aventinu, jeho osud jakoby symbolisoval celkové přijímání Klímy filosofa, ale i prozaika. Zkrátka, Klíma byl typickým outsiderem, ovšem pozor: v tom nejlepším slova smyslu! Ostatně, jemu samotnému toto postavení více než vyhovovalo, s masou, s většinou, nechtěl nikdy mít nic společného. A nelze se mu divit. Však také napsal: "Kdyby lidé věnovali jen tolik péče zdokonalení svého karakteru, jako věnují cídění svých bot, dobře by to s lidským pokolením vypadalo!"
Ladislav Klíma (1878-1928) byl filosofem praktikem, zajímalo jej spíše jak, než co myslit, to se prolíná celým jeho filosofickým dílem, stejně jako neustálé zpochybňování všeho, a hlavně: důraz na vlastní myšlení, jakkoli uchýlené by mohlo být. Protože, jak píše, "Jsem nekonečností, jsem Bůh!..." A nebyl to přitom z Klímovy strany nějaký elitarismus, ne, pouze vyjadřoval své pojetí hledání, tedy života. "Vůdčí ideou a hvězdou antiky jak řecko-římské, tak orientalní bylo, že jedinou snahou, člověka důstojnou a nutnou, je vymanění se ze světa, vystoupení nad něj, deanimalisace, stání se božským...," píše v Traktátech a Diktátech (1922), a pokračuje: "A přece je, při všem svém duševním bohatství, člověk, jímž věci hýbají, jenž nestojí nezranitelný nade vším děním se, hluboce ubohý a opovržení hodný: je pírko ve větru, kopací míč, prášený koberec. Dosažení cíle cílů, aspoň z větší části, není tak těžké..."
Tímto směrem také napínal veškeré své síly, pravda, podporované leckdy silnými dávkami alkoholu, jinak však velký asketa, síly, jež přitom ani při veškerém jejich náporu nezajistily dosažení onoho kýženého, konečného stavu. Tím bylo již zmiňované božství (tedy, ono nejvyšší) – jádro a cíl jeho uvažování, jádro jeho egosolismu a egodeismu. A přestože jej nedosáhl, podnikl pro něj vše, a v tomto, jeho případě, i nezdar je úspěchem. "Jsem Absolutní Vůle," napsal v roce 1917 v dopise, a čteme v něm i tyto nutné předpoklady: "Zbavil jste se pout, tíživých sice, ale ne nejhlavnějších? Rozrazil jste okovy svého života vůbec? Stal jste se Volným, Bohem: osvobodil se ode všeho?"
S takovými maximami se vskutku těžko žije, Klíma to však dokázal. A díky tomu, vlastně jako jakýsi vedlejší produkt svých snah, nám zanechal úžasný filosofický i literární odkaz, stále aktuální, stále živý. Není tedy vůbec divu, že Ladislav Klíma, protivící si líbivá gesta i fráze a trvající na individuální praxi tak resonoval v prostředí českého undergroundu, že Plastici zhudebnili jeho text na albu Jak bude po smrti, ostatně jedna ze skladeb, Jsem absolutní vůle, vychází z již zmíněného dopisu.
Závěrem, ad marginem stálé aktuálnosti Klímova odkazu, snad jedna věta z jeho filosofického debutu z roku 1904: "Jednou z nejkrásnějších vlastností lidu jest, že dá často v politice přednost zajímavému, sobě škodlivému divadlu před svým prospěchem."
Josef Rauvolf, publicista a překladatel
5.3.2018