Říkali mi neřízená střela

Dagmar Pecková, Lukáš Kuta

Dagmar Pecková (1961), operní pěvkyně, mezzosopranistka. Ukázka z knižního rozhovoru Pecková: Dítě štěstěny, kterou s umělkyní připravil Lukáš Kuta a vyjde 15. března jako novinka Velkého knižního čtvrtku.

Paní Pecková, každý má svoji osobní historii, která ho utváří možná daleko více než geny. Pojďme se pobavit o tom, co vás formovalo.

Od narození jsem byla obklopena hudbou. Matka totiž byla absolutně zapálená do zpěvu. A její otec se samoucky naučil brilantně hrát na tahací harmoniku, takzvané držky, a s chutí vyhrával po hospodách. Ovládal obrovský repertoár písní mnoha žánrů a harmonicky nápaditě je doprovázel. To umí i v profesionální sféře poměrně málo muzikantů. Doma jsme hodně zpívali a měli jsme z toho potěšení. Zpěv pro nás byl čistou radostí, přirozenou součástí života. Mám dojem, že se v mém mládí hudba v rodinách aktivně provozovala výrazně více než dnes. Současnost je v tomto ohledu pasivnější a převažuje konzumování hudby nad jejím provozováním. Ale prý se to obrací a zrovna v Česku je mnoho amatérských pěveckých souborů. Samozřejmě v případě našeho domácího muzicírování se nejednalo o nějaké „vyšší“ hudební sféry.

Je důležité, aby „vyšší“ hudebnost vycházela z přirozené muzikálnosti.

To asi ano. Hudba, kterou jsme doma s potěšením provozovali, byla v naprosté většině lidová, tedy folklor. Ale třeba když matka sledovala v televizi dechovku, a navíc se v tom úplně vyžívala, utíkala jsem pryč. Dráždilo mě to. Byla jsem asi vybíravá od dětství.

Dobrá hudba se může vyskytovat v jakékoliv hudební formě, ale evidentně váš vkus směřoval výš.

Nekritizuji dechovku ani jakoukoliv jinou hudbu, můj svět to ale nikdy nebyl. Ovlivnily mě především ty lidové písně. Zcela zásadní vliv na mě a mé nasměrování k „vyšší“ hudbě měla sólistka Národního divadla paní Antonie Denygrová. To ale trochu předbíhám. Vystudovala jsem Pražskou konzervatoř, ovšem tam tehdy podle mého názoru nebyli učitelé, kteří by vychovávali sólisty. Tehdejší absolventi končili hlavně ve sborech. A to měli ještě štěstí, že se vůbec zpěvem mohli živit. Většinou to pro ně dopadlo ještě hůř. Konzervatoř mi proto moc neseděla. Měla jsem touhu zpívat sólově. Vzhledem k tomu, že jsem asi takzvaně přírodní talent, tak ani to, že jsem prošla touto školou, mě nedokázalo zničit a směřovala jsem dál k vysněnému sólovému projevu.

Umím si představit, že to nebylo jednoduché. Jak jste se tedy k sólovému zpěvu dostala?

Nastoupila jsem po konzervatoři do operety v karlínském divadle. Jednalo se v podstatě o muzikály. Šlo o celkem zajímavé produkce, i když žánr muzikálu je ve své podstatě na hranici kýče. Ale pozor, nelze to srovnávat s dnešní muzikálovou produkcí. Ta totiž hranici kýče již výrazně překročila. V karlínském divadle byl krásný život. Nejen ten hudební. Sedávali jsme stále někde v divadelním klubu, vesele se bavili, něco popíjeli, mezitím jsme chodili na zkoušky a večer po představení jsme zase pokračovali v klubu... Dalo by se říct, že karlínské angažmá bylo vlastně pokračováním mých studií, které bylo tak trochu jedním velkým mejdanem.

Hudební život je pověstný. Ale ani ten vás nezničil!

Nezničil, a moc se mi líbil, ale naštěstí přišel zásadní zlom. V roce 1984 se pořádal zájezd mladých začínajících hudebníků do Bayreuthu. Brala jsem to jako velkou příležitost někam se posunout. Ve své podstatě to byly pěvecké kurzy. Nacvičovali jsme a veřejně provozovali operní árie. Bylo tam i mnoho instrumentalistů a z těch byl složen orchestr, který nás zpěváky doprovázel. Mimochodem, v tomto orchestru hrál sympatický osmnáctiletý kluk, houslista David Šroubek, se kterým jsem se tam sblížila. Jakmile se to dozvěděla jeho matka, dost se vyděsila. Měla jsem tehdy totiž pověst holky, před kterou není nic a nikdo v bezpečí. Ani kluci...Zjistila si, kdy v Karlíně hraju, našla si mě tam a požádala mě o schůzku v soukromí. Chtěla mi Davida rozmluvit. Při zpětném pohledu se jedná o fantastickou shodu náhod, protože Davidova matka je již ona zmíněná sólistka Národního divadla, paní Antonie Denygrová! Takže, původně přišla jen proto, aby mě odpudila od svého syna. Říkala mi neřízená střela – můj tehdejší životní styl byl totiž hodně divoký, ve stylu, jak se říká, žít teď a tady. Ovšem stala se vynikající věc. Nějak jsme si nečekaně porozuměly, slovo dalo slovo a skončila jsem u ní doma na kafi. Ve výsledku jsem u ní byla od rána do večera. Zpívaly jsme, povídaly si, pouštěly hudbu, bavily se nejen o hudbě, ale také o literatuře, filozofii, o životě. Zkrátka, ona ve mně probudila touhu zpěvem něco vyjádřit – vyjádřit sebe sama.

1.3.2018