MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Bez průvodců nekonečným literárním světem byl by vážený čtenář ztracený. Díky přírodě za každou takovou možnost být v knihách zorientován. Pravidelně třeba ve Víkendové příloze rozhlasové stanice Vltava. V lednovém pořadu nabídnul literární redaktor a kavárník Zdenko Pavelka toto:
MeziŘádky 13. 1. 2018
Rozumět světu se zdá čím dál obtížnější. Proti předinternetové době se na tomhle pocitu podílí množství a dostupnost informací. Nemyslím si, že je to paradox. Informace se chovají jako oheň nebo voda – můžou být dobrým sluhou, ale také zlým pánem, to když každé zprávě hned uvěříte. Jak se čím dál víc potvrzuje, dneska dojem blázince spoluvytvářejí největší měrou hoaxy, zprávy záměrně nepravdivé. Lži, které se snadno uchytí a pracně vyvracejí. Jsou vysoce toxické a nebývají často ani zjevné. Stačí přidat pár kapek jedu do zprávy pravdivé, nebo jen místo o sklence poloplné křičet o poloprázdné.
Začíná být zřejmé, že v době informační povodně, která zaplavuje společenské vědomí nebezpečným viry a bakteriemi, můžou knihy představovat ostrovy ověřených faktů, pevné body a hygienické stanice. Vydat knihu pořád znamená sloužit pravdě – za kvalitu a pravdivost knihy ručí autor i nakladatel. Jistě – i mezi knihami najdete úspěšné bláboly, ale podstatou knihy zůstává její věrohodnost. Platí to nejen pro literaturu faktu, v beletrii je měřítkem imaginace a přesvědčivost umělecká, která se s lhaním a vypočítavostí moc nekamarádí. A tak jsem se i dneska pokusil vybrat několik knih, které považuji za pevné body v baumanovském tekutém světě.
Ian Kershaw je respektovaný britský historik, který své znalosti a analytické schopnosti osvědčil nejen například v dvoudílném životopise Adolfa Hitlera, ale podílel se také na šestidílné televizní sérii BBC Nacismus, varování dějin, kterou odvysílala i Česká televize. Teď vyšlo v českém překladu další velké Kershawovo dílo věnované první polovině 20. století, událostem, které Evropu málem zničily, a hlavně souvislostem a příčinám, které k tomu vedly. Objemná kniha se jmenuje Do pekel a zpět s podtitulem Evropa 1914–1949. Ta doba se zdá být vzdálená, ale bez jejího pochopení těžko porozumíme tomu, co se děje dnes, protože i dnešní politici zdědili Evropu po svých předchůdcích a je jedno, jestli jsou dětmi manželskými nebo levobočky. Zkušenost říká, že právě ti nelegitimní bývají velmi úspěšní, byť někdy jen dočasně. Do politického komentáře se však pouštět nechci. Naopak a rád doporučuji vaší pozornosti Kershawovu knihu Do pekel a zpět. Evropa 1914–1949. Vydalo ji Argo a pod jejím českým vydáním jsou podepsáni hned tři překladatelé: Zuzana Krulichová, Daniela Orlando a Pavel Vereš. A můžeme se těšit na pokračování o zbylé půli minulého století. Ian Kershaw dokončuje druhý díl, svou práci na obou knihách nazývá Evropská éra sebezničení.
Jestli Evropa jeví tendenci v téhle linii pokračovat i po době úžasné prosperity, to rozebírá německý ekonom Thillo Sarrazin v další své knize Přání otcem myšlenky s podtitulem Evropa, měna, vzdělanost, přistěhovalectví – proč politika tak často selhává.
Thillo Sarrazin je jeden z mála významných německých intelektuálů, který zůstává věrný roli, tedy tomu, co od intelektuálů společnost potřebuje: říká nepříjemné věci, o kterých zejména politici mlčí, aby si neuškodili v popularitě. Sarrazin se nebojí ani zášti konformních kolegů, ani důsledků, o které si svým psaním koleduje. Za jeho odvoláním z představenstva Spolkové banky, což je německá a ovšem nesrovnatelně vlivnější obdoba České národní banky, stála Angela Merkelová. A to za knihu Německo páchá sebevraždu, v níž Sarrazin kromě podle něj jiných chybných vládních postupů zejména varoval už v roce 2010 před problematickou integrací muslimských přistěhovalců do Německa.
Sarrazin je nepříjemný svou věcností. K mediálně vděčné problematice jaderné energie a ústupu Německa od ní suše konstatuje: měřeno ztrátami na lidských životech je jaderná energie mnohem bezpečnější než veškeré zdroje fosilních paliv. Německá rezignace na jadernou energii celosvětovou rizikovou situaci spíše zhoršila, než aby ji vylepšila. Německé firmy měly v jaderné technologii ve světě vedoucí postavení a pro nedostatečnou domácí akceptanci se stáhly z trhu. Rezignace na jadernou energii stojí v protikladu k úsilí o snižování emisí skleníkových plynů. Cena elektřiny pro koncového spotřebitele silně stoupla. Nesvítí-li v Německu slunce nebo nefouká vítr, zaskočí francouzské jádro nebo uhlí. Dodávám, že dost výrazně i české, jak by potvrdili čeští energetici. A věta jako hřebík do rakve energetické politiky vlády vystudované fyzičky Angely Merkelové: Z hlediska redukce světových emisí skleníkových plynů německý energetický obrat zničujícím způsobem selhal.
Inspirativní je také Sarrazinův pohled na média a voliče. K médiím je kritický pro jejich sklon být soudcem a samozřejmě pro tendenci překreslovat realitu. Naproti tomu občana-voliče bere v ochranu: ten se chová politicky, ne že ne, a dává najevo prostě jen to, že nechce něco akceptovat, a tak volí po svém. Dodávám, že v Německu to je AfD, Alternativa pro Německo. Sarrazin svou knihu Přání otcem myšlenky končí nekompromisní větou: Maastrichtská ani lisabonská smlouva by v německém referendu neprošly a ani bezpodmínečné otevření německých hranic uprchlíkům a ilegálním přistěhovalcům by nezískalo většinu.
Kniha Thila Sarrazina Přání otcem myšlenky vyšla v překladu Františka Štíchy v nakladatelství Academia. A to v Edici XXI. století, kterou poznáte podle velkého čísla 21 v bílém kruhu na jednobarevné obálce. V ní vycházejí, už jsem to zmiňoval vícekrát, výtečné texty. Tak zmíním ještě tři další tituly z téhle výtečné řady.
Jaroslav Bureš, Marek Čejka a Jan Daniel jsou autory monografie Muslimské bratrstvo v současnosti. Pokud se o vývoj v muslimských zemích zajímáte, tahle knížka patří do vaší knihovny. A kromě jiného dokládá vysokou úroveň české arabistiky, což je docela unikátní situace, protože na rozdíl od jiných zemí ani muslimy, ani problémy s nimi doma nemáme. Možná je to důsledek dřívějších mnohem živějších obchodně-politických vztahů, a možná i díky nim jsou čeští badatelé v arabském světě přijímáni vlídněji a dostávají se tak celkem dobře k jinak těžko dostupným informacím.
Fareed Zakaria, narozený v roce 1964 v Indii, je dnes jedním z nejvlivnějších politických komentátorů ve Spojených státech i ve světě. Také díky uměřenosti a vtipnosti svých úvah. Jaroslav Veis přeložil jeho knihu Obrana liberálního vzdělání. Za klíčovou nepovažuji ani tak samotnou obranu vzdělávacího modelu založeného na podpoře samostatného myšlení, ale Zakariovu úvodní zpověď, jak se z Inda stal Američanem. Podobnou cestou se totiž po roce 1990 vydávají už i některé české děti a například plastický chirurg Bohdan Pomahač je dokladem takové úspěšné migrace, která se zpětně odráží i do země původu těchto lidí. Zakariovo přesvědčení lze nejstručněji popsat takhle: liberální vzdělávání umožňuje svobodný rozvoj osobnosti a soukromých ctností a máme štěstí, že žijeme v teritoriích, která to umožňují.
A na závěr – to je možná pro svět knih trochu neobvyklé – dneska o knize vojáka. Karel Řehka je brigádní generál, který si lipové listy na klopách vysloužil hlavně praxí ve světě včetně Afghánistánu. Jeho zatím posledními funkcemi jsou šéfování Ředitelství speciálních sil českého ministerstva obrany a zástupce velitele nadnárodní divize NATO v Polsku. Jeho spis Informační válka je věcnou studií o fenoménu, který není mediálním výmyslem, jak se občas taky od nějakého chytrolína dočtete, ale dneska už všední realitou. Řehka informační válku definuje a popis oživuje příklady. Jako jeden z nejpregnantnějších uvádí anexi Krymu Ruskem v roce 2014, při níž Rusové uplatnili – řečeno jejich termínem – válčení nové generace. Akci připravovali už od roku 2009, a to tak důkladně, že Krym pak získali během tří týdnů bez jediného výstřelu. Asi deseti tisícům ruských vojáků se vzdalo šestnáct tisíc Ukrajinců ve sto devadesáti krymských základnách a kasárnách. V Edici XXI. století má kniha Karla Řehky Informační válka svým charakterem poněkud zvláštní postavení: můžete ji považovat za učebnici svého druhu.
26.2.2018
