Jeho příběh se začal odvíjet v časném dopoledni dne 2. září 1933, kdy byl v Bratislavě
na Hlavním nádraží v prázdném osobním vlaku objeven „zapomenutý“ vulkánový kufr. Zavazadlo bylo poměrně těžké, vážilo okolo třiceti kilogramů. Když jej na nádraží otevřeli, aby zjistili, zda se podle jeho obsahu dá vypátrat majitel, čekalo je hrůzné překvapení. V kufru byly složené v prostěradle a novinách zabalené ženské nohy a hlava, trup chyběl. Otázka, kde se nachází zbytek těla, byla zodpovězena zanedlouho. Ve stejnou dobu, kdy v Bratislavě již otevírali děsivé zavazadlo, tedy asi ve čtvrt na deset, přijel do Košic rychlík z Prahy. Situace se v podstatě opakovala, snad jen s tím rozdílem, že do zdánlivě zapomenutého kufru vsunul jeden z nádražních zřízenců nejdříve ruku. Nahmatal „něco jako maso“. Tato domněnka se vzápětí po otevření potvrdila. V kufru byl ženský trup bez nohou a hlavy. Nález mladé, dosud neznámé ženy doslova zastínil všechny ostatní události, včetně vraždy univerzitního profesora Theodora Lessinga, k níž došlo večer 30. srpna 1933 v Mariánských Lázních. Významný německý filozof židovského původu se stal obětí
místních nacistů, kteří potom uprchli do Německa, kde získali azyl a ochranu. V případě bratislavského a košického nálezu bylo od prvního okamžiku zřejmé, že spolu souvisí. Osobní vlak do Bratislavy vyjížděl z Masarykova nádraží ve 22 hodin večer 1. září. Rychlík do Košic měl jako výchozí stanici Wilsonovo (dnes Hlavní) nádraží, odkud vyjel v 20.56 hod. Společnou trasu oba vlaky měly jen do České Třebové, takže jako místo, kde byly oba kufry naloženy, přicházely v úvahu jen rychlíkové zastávky na této trase, nebo Praha. Jako mnohem pravděpodobnější se jevila druhá varianta. Vrah by musel být skutečně mimořádně chladnokrevný, kdyby v několika minutách, před tím, než vlak pokračoval v cestě, šel nakládat první kufr a druhý nechal stát na peróně a pak s ním čekal na příjezd druhého spoje. Domněnku o „pražském“ původu kufrů zakrátko potvrdil i očitý svědek. Student průmyslové školy z Vítkovic Josef Zahálka dokonce viděl muže, který kufr na Wilsonově nádraží do kupé, v němž seděl, nakládal. Zavazadla v Zahálkově kupé si během cesty povšiml
i průvodčí. Jeho výpověď potvrdil i Ing. Zoltán Goldberger z Košic, který cestoval ve stejném vagóně a vraha také viděl. Oba jej popsali rozdílně. Shodli se však na tom, že se jednalo o muže ve stáří zhruba 26–30 let, asi 170 cm vysokého, statné,zavalité postavy. Podle Zahálky byl černovlasý, ve sportovním obleku světlé barvy,podle Goldbergera blonďák ve žlutohnědém plášti, pod nímž měl tmavý oblek. Z Košic i Bratislavy byly do Prahy odeslány oba kufry i se svým obsahem. Zdá se však, že u obou byly díky nejednotnému postupu, ale i obrovskému tlaku médií, který případ od začátku provázel, nenávratně zničeny některé důležité stopy. Stále nebylo jasné, kdo je zavražděná. Podle znaleckých posudků se jednalo o mladou ženu okolo 25 let věku. Zatímco její ruce byly označeny jako „pěstěné“, u nohou byl důležitý poznatek, že měla jemné paty, na rozdíl od špiček chodidel, což signalizovalo časté používání bot na vysokém podpatku. Znalce zaujala také nezvykle bílá pleť. Právě končící léto bylo mimořádně slunné a opalování tehdy bylo v módě. Naznačovalo to tedy, že se mrtvá s největší pravděpodobností pohybovala po městě spíš v době po západu slunce. Lékaři také upozornili na stopy po vyléčené pohlavní nemoci. Otiskyprstů se prověřovaly. Zdlouhavá práce však v té době zabrala několik dnů a skončila, až když o totožnosti zavražděné nemohly být pochybnosti.
Již 4. září 1933 byly na policejním ředitelství vystaveny oba kufry a fotografie hlavy zavražděné. Prohlédnout si je, podporovány hysterií bulvárního tisku, přišly tisíce lidí. Na chvíli se zdálo, že se vyšetřování v tomto směru konečně někam pohne. Jistá Františka Lovarová při pohledu na fotografii omdlela. Když ji přivedli k sobě, vypověděla, že s určitostí poznala svoji sestru Marii Kozlovou, která o sobě už několik let nedala rodině vědět. Shodu zdánlivě potvrzuje i umístění Lovarovou popsaných mateřských znamének na těle a provedený dentistický zákrok. Po Marii Kozlové je okamžitě vyhlášeno celostátní pátrání. Záhy je však vypátrána živá a zdravá v Kuklenách u Hradce Králové. Její podoba s mrtvou je však skutečně obdivuhodná.
Teprve 6. září 1933 slaví kriminalisté úspěch. V Bartolomějské se nezávisle na sobě přihlásí dvě mladé ženy, které pohřešují svoji sestru. Na fotografii ji pak bezpečně poznávají. Zavražděnou je dvaadvacetiletá Slovenka Otýlie Vranská. Pocházela z Brezna nad Váhom, kde se 9. března 1911 narodila jako jedno z pěti dětí obecního metaře. Její dětství nebylo příliš radostné – od 11 let žila mimo rodinu. Tři roky byla zavřená v polepšovně v Novém Jičíně za krádeže, kterých se v podstatě ještě jako dítě dopustila. V roce 1929 byla v Kysuckém Novém Mestě zatčena pro podezření z tehdy trestné potulky (tam se její otisky prstů dostaly do policejní evidence). Počátkem března 1933 přijela do Prahy, kde v té době již žily dvě její sestry. Zpočátku pracovala jako služka (tedy pomocnice v domácnosti). Po třech měsících však ze služby odešla a našla si místo v Kadeřábkově restauraci na Vinohradech. Tam však také dlouho nevydržela a v létě 1933 si začala plně „užívat“ nočního života letního velkoměsta.Na živobytí si přivydělávala právě i provozováním nejstaršího řemesla na světě. Jak později uváděli někteří svědci, nebyla zřejmě úplně „klasickou“ prostitutkou. Byla velmi sexuálně náruživá a někdy jí stačila jen příjemně strávená noc, případně zaplacená útrata. Bydlela v podnájmu ve Velehradské ulici 12 na Vinohradech u Marie Gludovicové a sestrám, s nimiž se poměrně často vídala, slibovala, že si najde pořádnou práci.
Ve stejný den, kdy mrtvá dostala jméno, dorazil také na policii v záplavě dalších dopis, který vyvolal zvýšenou pozornost vyšetřovatelů. Pisatel, podepsaný jako „Karel Wodowary“, resp. „Fantom ulice“, se v něm k činu přiznával a popisoval jej. Uvedl mimo jiné, že zavražděná byla prostitutka, což v danou chvíli mohla vědět jen policie (mohla to být však také jen chytrá dedukce, v níž se pisatel „strefil“). „Fantom“ se pak písemně ozval ještě několikrát redakci bulvárního Poledního listu
Pátrání po něm však případ spíše zavádělo na slepou kolej. Policisté se záhy soustředili na to, aby zrekonstruovali poslední chvíle života oběti. Podařilo se jim to téměř dokonale. Její spolubydlící Božena Velingerová vypověděla, že se potkaly 31. srpna 1933 asi ve dvě hodiny odpoledne na Václavském náměstí v pasáži Koruna. Tam se měla setkat s rotmistrem Josefem Pěkným, s nímž udržovala dlouhodobější známost. Údajně jí měl dokonce nabídnout sňatek, což ovšem později důrazně popřel. Každopádně na schůzku se dostavil v doprovodu jisté Antonie Koklesové, zaměstnané v karlínské restauraci „U dělového kříže“, která si však na živobytí přivydělávala podobným způsobem jako Vranská. Velingerová uvede do protokolu, že Vranská byla tímto nenadálým překvapením velmi rozčílená. Pěkný s Koklesovou naopak hovořili o tom, že jí to nijak nevadilo a všichni tři (bez Velingerové) odešli do restaurace „U Kupců“ ve Štěpánské ulici, kde Vranská vypila tři piva a něco snědla. Tam byli zhruba do jedenácti hodin večer. Společně také odešli a rozloučili se na Karlově náměstí. Vranská jim při odchodu měla říct, že už je pozdě a přespí u známého číšníka z kavárny Rokoko. Místo toho však odešla do kavárny „U politické mrtvoly“ v Křemencově ulici číslo 5, kam za ní po jedenácté dorazil vyšší elegantní mladík s kudrnatými blond vlasy. Spolu tančili
a popíjeli. Elegán pak Vranské koupil v bufetu za 1,50 Kč jablko, které se pak našlo ne zcela strávené v jejím žaludku. Díky tomu lze určit dobu smrti Vranské velmi přesně – lékaři se shodnou zhruba na jedné hodině po půlnoci 1. září 1933. Jejího společníka, kterého tisk překřtí na „Anděla smrti“, se nepodaří nikdy vypátrat.Společně si zatančí a okolo půlnoci odejdou do letní noci. To, že je vrahem, je možné,ale ne zcela jisté. Poslední svědectví o Vranské podal portýr z restaurace „U Šmelhausů“ v Melantrichově ulici. Do protokolu uvedl, že ji kolem půlnoci viděl nakukovat do tanečního sálu. Odcházet ji už neviděl. Do vraždy zbývá několik desítek minut. A právě z tohoto bodu se policie dál již nikdy nepohne.