MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Další z dílů MeziŘádků, které o nových knihách vysílá jako součast Víkendové přílohy stanice Vltava Český rozhlas. Tyto připravil literární redaktor a kavárník Zdenko Pavelka.
Kniha, věnovaná Ivanovi Jirousovi, se jmenuje Magor a jeho doba a napsal ji novinář Marek Švehla. Švehla se netají tím, že ho k psaní biografické knihy vedly obdiv a úcta. Přesto jeho kniha není adorační. Je to především osobitý a vydařený pokus o portrét člověka, který ovlivnil dlouhou řadu dalších lidí. Jirous představoval – a myslím, že tenhle jeho význam bude postupně ještě výraznější – vzor svobodymilovnosti a nepoddajnosti. V obecné paměti sice ještě žijí Jirousovy provokace z posledních dvou desetiletí jeho života, ale jejich váha patřičně s odstupem klesá. Naopak se prohlubuje povědomí o nezaměnitelné hodnotě jeho poezie, sbírka Magorovy labutí písně patří do kánonu českého básnictví. Švehla se však – jistě hlavně díky své novinářské zkušenosti – nespokojil s životopisnými daty a příběhy, ale zachycuje ve velké šíři společenský kontext, který je pro pochopení takové povahy a takového talentu, jako byl Jirous, naprosto klíčový. A spolu s tím tedy Švehla ukazuje i dobu, v níž bylo Jirousovi dáno žít. Knihu Marka Švehly o Ivanu Jirousovi Magor a jeho doba vydalo nakladatelství Torst.
Literární noviny zvolily biografii Magor a jeho doba listopadovou knihou měsíce. Na besedu, která se za hojné účasti publika konala v pražské Literární kavárně Řetězová, kdosi přinesl také jinou, ale právě kontextem zcela komplementární knihu. Tomáš Mazal s Jáchymem Topolem se s oběma knihami nechali vyfotit a Tomáš mi fotku poslal s otázkou: „Čí to vlastně byla doba?“
Ta druhá kniha se jmenuje Gustáv Husák a napsal ji letos jedenatřicetiletý Michal Macháček, historik, který éru prvního a posledního slovenského prezidenta Československa zažil jen jako předškolák. Macháček tedy není historikem-pamětníkem, jeho přístup je badatelský objektivněji, než tomu bývá u autorů starších, kteří se museli s Husákovou érou v různé míře vyrovnávat i v osobním a profesním životě.
Macháčkova práce je důkladná a dosud jediná taková. Ani na Slovensku, pokud vím, taková práce nevznikla. Za nejcennější považuji Macháčkův, lékařským termínem řečeno celostní přístup. Macháček nevycházel jen z písemných pramenů včetně Husákových deníků a archivu Husákova osobního historika Viliama Plevzy, které mu zpřístupnily k volné dispozici rodiny jmenovaných. Macháček podobně jako Švehla s Jirousem obešel řadu relevantních pamětníků a skládá Husákův obraz bez mediálního balastu. Jde skutečně do hloubky a rozkrývá Gustáva Husáka jako osobnost mnohostrannější, a už vůbec ne tak jednoznačnou, jak se jeví při běžném pohledu na dvě normalizační dekády, kterým dal Husák obsah i jméno. V úvodu knihy dal Macháček v citátech slovo mnoha lidem, jeho zapřisáhlým odpůrcům i těm, kteří se na Husáka pokoušejí dívat komplexněji. Překvapivý je například pohled někdejšího ministra školství, ekonoma Vladimíra Kadlece, na kterého plně dolehla Husákova politika kunderovského zapomnění. Kadlec v knize Podivné konce našich prezidentů o Husákovi napsal: Kdyby se byl věnoval chemii, fyzice, astronomii apod., mohli jsme možná mít dalšího nositele Nobelovy ceny. Ale pro historický úspěch v politice jen inteligence a pracovní zdatnost nestačí.
A možná že klíč k Husákovi napovídá v úvodu rovněž citovaná intelektuálně provokativní otázka z Kunderova Žertu: Co když historie žertuje?
Velkou biografii historika Michala Macháčka Gustáv Husák vydalo nakladatelství Vyšehrad.
K otázce „Čí to vlastně byla doba?“ pasuje i třetí životopisná kniha. Jmenuje se také stručně: Reagan. Život. Autorem je Henry William Brands, historik z Texaské univerzity. I když to s knihou nesouvisí, musím připomenout, že University of Texas je jednou ze sedmi amerických vysokých škol, kde se učí čeština. Brands je zkušený historik i spisovatel – napsal víc než třicet knížek a v Reaganově životopisu zúročuje své autorské i vědecké zkušenosti. I když je jeho kniha tlustá, čte se lehce díky věcnému stylu. Brands, řečeno zkratkou, se s vyprávěním zdánlivě nemaže. Nepodléhá úvahám, ale jako mimořádně fundovaný interpret docela obyčejně popisuje děj, tedy Reaganovy dny, téměř chronologicky, přitom nezapomíná na detaily, ale ani na dobové spekulace, čili kolorit. Poměřuje republikána Reagana s patrně nejúspěšnějším předchůdcem, demokratem Franklinem Rooseveltem, a tohle srovnání je mu užitečným pomocníkem jako pozadí, které zvýrazňuje úspěšnost Reaganova prezidentství. Přitom v pasážích úvodních zmíní, jak neslavně končila Reaganova herecká dráha – v pětatřiceti se Reaganovo postavení nebezpečně přiblížilo looserovskému osudu. V závěru knihy Brands Reagana na několika stranách charakterizuje a jsou to zajímavé postřehy na téma, co potřebuje politik k úspěchu. Například: Reagan uměl vyprávět příběhy a vtipy lépe než jakýkoli jiný prezident od dob Lincolna. Znal odzbrojující účinek humoru – že publikum, které se s člověkem směje, je už na půl cesty k tomu, aby s ním souhlasilo. Jako člověk nebyl laskavý, ale působil tak, což je v politice důležitější.
Brands oceňuje stejně jako u Roosevelta Reaganovu schopnost obnovit víru Američanů ve svou vlast. To je dneska obzvlášť důležitý poznatek tykající se současných problémů řady evropských zemí a vysvětluje částečně i Trumpův fenomén.
Knihu Reagan. Život vydalo v překladech Eduarda Geisslera a Jana Kalandry nakladatelství Argo.
Jedním z nenápadných nakladatelských překvapení pro mne bylo letos na podzim první české vydání esejistického textu jiného Američana, Henryho Millera. Je to Čas zabijáků s podtitulem Studie o Rimbaudovi.
Jak je připomenuto v anotaci knihy, není to v pravém slova smyslu Rimbaudův portrét jako právě tři knihy, které jsme zmínil výše. Je to především poměřování Rimbaudem, psaní o sobě samém, tedy o Millerovi. Ale je to text natolik nápaditý a objevný, že nezestárnul ani po více než sedmdesáti letech. A je to esej stejně o literatuře jako o světě, o lidech. Poslechněte si pár vět z úvodu: Status básníka – a toto slovo užívám v širším i užším smyslu – nepochybně odhaluje skutečný stav vitality národa. Čína, Japonsko, Indie, Afrika, primitivní Afrika – odtamtud stále ještě poezii nelze vymýtit. Co v této zemi zjevně postrádáme, aniž bychom si to však uvědomovali, je snílek, geniální šílenec. A o něco dále ve stejném duchu: Ve víru přicházející temnoty a chaosu – učiněného blázince – dnešní básníci ustupují a balzamují se tajnou řečí, co je čím dál méně srozumitelná. A jak jeden po druhém zhasínají, tak státy, které je zplodily, se s vervou řítí do záhuby. Ano, jistě, Henry Miller patřil také k těm vidoucím snílkům a jeho téměř manifest o souvislosti mezi respektem k básníkovu hlasu a stavem společnosti se dnes naplňuje mnohem zřetelněji.
Esej Henryho Millera Čas zabijáků. Studie o Rimbaudovi vydalo nakladatelství Dauphin v překladu Jakuba Marxe.
Možná vás také napadá, zda mezi současnými českými spisovateli je někdo s Millerem jmenovanými výraznými snílkovskými sklony, aby svou existencí potvrdil, že na tom jako kulturní společenství nejsme tak úplně špatně. Pro mne tím autorem, který znamená živoucí dech imaginace a specifického bláznovství v jednom, je Václav Kahuda. Okouzlila mě před pětadvaceti lety jeho prvotina Příběh o baziliškovi a po řadě čím dál tlustších románů se Kahuda od svých umanutých vizí neodpoutal ani v poslední, úlevně jen dvousetpadesátistránkové próze nazvané Bytost, psané v podobě fantasy. To lze číst, jak autor nabízí, jako pohádku, ale také jako výkřik ze sna. Reflexe bloudícího solitéra kdesi v budoucnu po planetární katastrofě je zneklidňující bájí o tušených, ale už také naléhavě se ohlašujících změnách. Kahudovu prózu Bytost vydalo nakladatelství Druhé město.
9.2.2018
