Revoltou proti zlu člověk potvrzuje svoji existenci
Tomáš Weiss
Kdo že je onen „člověk revoltující“ z titulu eseje Alberta Camuse? „Člověk, který říká ne… Co vlastně v sobě ukrývá toto ,ne‘? Znamená například ,už toho bylo dost‘, ,odsud až posud‘, ,zacházíte příliš daleko‘ a ještě ,existuje určitá hranice, kterou nesmíte překročit‘. Toto ,ne‘ vyznačuje v podstatě určitou hranici.“
Člověka revoltujícího lze vnímat jako filozofickou základnu Camusova psaní a nahlížení na svět. A kdo se do nich začte, užasne nad jeho přehledem a sečtělostí, schopností přinášet nejrůznější příklady z historie a literatury. Albert Camus nebyl žádný nudný, nesrozumitelný filozof, jakožto prozaik a dramatik měl smysl pro atraktivitu v tom nejlepším slova smyslu.
Albert Camus obdržel v roce 1957 Nobelovu cenu (na rozdíl o svého "existenciálního kolegy" Jean-Paula Sartra, který ji o sedm let později odmítl). V případě Alberta Camuse šlo o ocenění velmi odvážné, neboť autorovi bylo teprve 44 let a většina laureátů ho dostává až v kmetském věku – stal se druhým nejmladším nobelistou po Rudyardu Kiplingovi. Porota riskovala, ale nemýlila se. Navíc udělala dobře i proto, že Albert Camus se stáří nedožil – v roce 1960 zemřel po neblaze proslulé autonehodě se svým nakladatelem Michelem Gallimardem.
Ukázky z řeči k přijetí Nobelovy ceny za literaturu 1957:
Jak by muže, ještě docela mladého, bohatého jen svými pochybnostmi a svým dílem stále ve vývinu, přivyklého osamělému životu v psaní a přátelskému ústraní, nepostihl přímo panický záchvat, když mu sdělí rozhodnutí, kterým se odkázán sám na sebe ocitne znenadání vržen do surového světla? S jakým srdcem může asi přijímat takové pocty v době, kdy je v Evropě tolik spisovatelů, a mezi těmi největšími, kteří jsou umlčováni, ve chvíli, kdy se jeho rodná země plahočí z jednoho neštěstí do druhého?
.........
Role spisovatele tím pádem nemůže utíkat od těch nejtěžších úloh. Spisovatel by dnes ze zásady neměl sloužit těm, kteří tvoří historii: jelikož sám slouží těm, kteří ji musejí snášet. V opačném případě se ocitá sám a ztrácí i své umění. Žádné tyranské vojsko, byť by čítalo milióny, ho z takové samoty nevytrhne a už vůbec ne, když se také vydá jeho krokem. Zato mlčení neznámého vězně, ponechaného všem ponížením někde na konci světa, dokáže spisovatele z jeho dobrovolného exilu vytlačit, tedy v případě, že se mu uprostřed všech výsad svobody, kterých se mu dostává, podaří nezapomenout na toto mlčení a předávat ho prostřednictvím umění dál.
Nikdo z nás není dosti velký na takové poslání. Ale ve všech životních podmínkách může spisovatel, žijící v zapomnění nebo chvilkové slávě, ležící v okovech tyrana nebo na okamžik disponující svobodným slovem, znovu nalézt pocit živoucího společenství, který ho ospravedlní, za podmínky však, že přijme oba úkoly, v kterých spočívá velikost jeho řemesla: službu pravdě a svobodě. Vzhledem k tomu, že jeho posláním je sjednotit co možná největší počet lidí, nemůže se samozřejmě spokojit se lží a porobou, které tam, kde vládnou, rozmnožují samotu. Ať už jsou naše osobní nedostatky jakékoliv, ušlechtilost našeho řemesla zůstane zakořeněna ve dvou závazcích, o které bude vždy těžké bojovat: odmítání lži o tom, co víme, a vzdorování útlaku.
překlad Denis Molčanov
7.2.2018
