Až tak úplně si člověk na bolest nezvykne
Édouard Louis, Tomáš Weiss
Louisův výjimečný debut Skoncovat s Eddym B. zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolal bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací?
Ukázka z knihy:
BOLEST
Přišli znovu. Vyhovoval jim poklid místa, mohli se totiž spolehnout, že mě tu najdou, a neriskovali, že je někdo z učitelů přistihne. Čekali tam na mě každý den. A já se tam den co den vracel, jako bychom měli domluvenou schůzku, uzavřenou tichou dohodu. Nechodil jsem za nimi, abych se jim postavil. Nebyla to odvaha ani žádný podivný druh hrdinství, co mě táhlo na tu chodbu – úzkou chodbu s bílou, loupající se omítkou, kde to páchlo průmyslovými čisticími prostředky, jaké se používají v nemocnicích a úředních budovách.
Pouze následující úvaha: tady nás nikdo neuvidí, nikdo se to nedozví. Bylo třeba vyhnout se riziku, že by mě zbili jinde, na dvoře, druhým na očích, vyhnout se tomu, aby ve mně ostatní děti viděly toho, na koho se snáší rány. Potvrdily by si tak své dohady: Bellegueule je buzna, protože dostává na hubu (nebo naopak, to už je jedno). Raději jsem chtěl působit jako šťastný chlapec. Obrnil jsem se mlčením a svým způsobem jsem se tak stal komplicem onoho násilí (a ještě dlouhé roky nato se chtě nechtě musím sám sebe ptát, co to vlastně znamená, být komplicem, kde jsou hranice, které tuto roli dělí od aktivní účasti, od nevinnosti, od lhostejnosti, od strachu).
Naslouchal jsem jejich krokům blížícím se chodbou jako – to mi jednou vyprávěla matka, nevím, jestli je to pravda – psi, kteří dokáží rozeznat pánův krok mezi tisícem jiných, a na vzdálenost, jakou si člověk těžko dovede představit.
Když narazím hlavou do cihlové zdi, bubínky mi trhá zahvízdnutí, obtížně držím rovnováhu. Celé dny mě tehdy paralyzovaly neutuchající bolesti hlavy. Už v tom věku jsem si myslel, že budu žít krátce, a představoval jsem si, že mám nádor na mozku (mladá žena z vesnice, již jsem viděl pomalu umírat. Nejprve byla vysoká a štíhlá, pak během několika týdnů ztratila vlasy a přibrala. Chodila stále přikrčenější, a nakonec ji manžel tlačil na vozíku. Znetvořená, neschopná slova zemřela téhož roku, kdy jsem nastoupil na druhý stupeň, v zimě, bylo mi deset).
Tahají mě za vlasy, pořád ta dotěrná melodie nadávek buzno, teplouši. Závratě, jejich ruce s chomáči světlých vlasů. A strach, že se rozpláču, a tím je ještě víc podráždím.
Myslel jsem si, že si na bolest nakonec zvyknu. Určitým způsobem člověk bolesti přivykne, třeba dělníci přivyknou bolesti zad. Občas bolest získá navrch, to ano. Nezvyknou si tak úplně, jen se přizpůsobí, naučí se ji skrývat. I já si vzpomínám na otcův řev ve chvílích, kdy ho přemohla bolest, jak kvůli problémům se zády ve vedlejším pokoji celou noc řval, pronikavě křičel, dokonce plakal, jak mu doktor přišel píchnout kortizon a matka úzkostlivě lamentovala No ale platit toho felčara budem jak. Matka říkala (také) Bolavý záda v rodině, to se dědí, a v továrně je to pak peklo a neuvědomovala si přitom, že ty obtíže nejsou příčinou, ale důsledkem vyčerpávající práce v továrně.
Ženy za kasou – práce pokladní byla totiž vyhrazena ženám, mužům připadala pod jejich úroveň – si zvykaly na zablokovaná zápěstí a ruce, zničené klouby už ve věku, kdy jiné teprve začínají studovat a o víkendech flámují, jako by mládí nebyla biologická záležitost, prostě jen věc věku či životního období, ale spíš něco jako privilegium vyhrazené těm, kdo – díky svému postavení – mohou okusit a zažít vše, co se označuje slovem dospívání. Moje sestřenice, která se stejně jako mnoho jiných dívek z vesnice i z okolních obcí stala pokladní, se mi už v pětadvaceti letech svěřovala se svým vyčerpáním Já už prostě nemůžu. Jsem úplně v háji, ale vlastně si ani moc nestěžovala, pokaždé dodávala, že má štěstí, že pracuje, že není líná Nemůžu říct, že bych měla smůlu, jsou lidi, co dělaj ještě tvrdší práci nebo nemaj žádnou, já nejsem žádná lemra, do práce chodim každej den a vždycky jsem tam včas. Večer si musela máčet ruce ve vlažné vodě, aby ulevila bolavým kloubům, projevu nemoci pokladních. V noci se neklidně převalovala, celé tělo měla zatuhlé Bolej mě záda, jak se furt shejbám a narovnávám, shejbám a narovnávám. Až tak úplně si člověk na bolest nezvykne.
Velký zrzek a ten druhý, nahrbený, mě ještě naposledy udeří. A rychle odcházejí. Hned mluví o něčem jiném. O něčem všedním, banálním, a to zjištění mě zraňuje: já v jejich životech hraji nesrovnatelně menší roli než oni v mém. Já jim věnoval veškeré své myšlenky, své obavy už od probuzení. Jejich schopnost tak pohotově na mě zapomenout mě zarmucovala.
přeložila Sára Vybíralová
24.1.2018