Je česká krajina melodická?

Jan Dražan, Tomáš Weiss

Knižní rozhovor s Václavem Cílkem Poutník časem chaosu se stal jednou z nejprodávanějších knih uplynulých Vánoc. Původně geolog a klimatolog byl díky své popularizační aktivitě časem pasován na veřejného intelektuála, který je médii tázán na "stručné teorie všeho". Jeho největší kompetencí je ale krajina a její vliv na člověka. Na jeho tělo i duši.

 

Když se člověk na severu středních Čech podívá dál na sever, čeká ho fantastická podívaná sopečných vrcholů Českého středohoří. Proč si tváří tvář takové konkurenci naši předci jako svoji národní horu vybrali Říp, popravdě řečeno obyčejný kopec?

Ono to možná v pravěku bylo jinak a jako posvátnou horu třeba lidi uznávali právě Milešovku, horu hromů. Druhá věc je, že jak Přemysl Oráč přichází z jihu, tak před sebou má údolí mezi Kletečnou a Milešovkou, ty dva výrazné vrcholy vypadají jako rohy býka. Zároveň tenhle tvar mezi těmi pomyslnými rohy dává tvar půlměsíce. To všechno může být jen konstrukce, ale podle lidových pověstí vůbec nepochybujeme, že lidé si hodně všímali tvarů kopců a tvarů krajiny. Jak dnes mnoho lidí chodí s detektory kovu a sbírají různé poklady, tak prakticky na každém vyšším vrcholku Českého středohoří i na některých menších jsou nalezeny obětiny. Takže „národní“ hora se mohla v průběhu času měnit. Samotný Říp se z hor, co já znám, nejvíc podobá biblické hoře Tabor v Izraeli, a pak ještě několika dalším horám, které vypadají jako prs matky Země – Vlhošť nebo Tlustec. Tuhle podobu Říp navíc ještě zdůrazňuje rotundou na vrcholku. Říp byl prakticky celou dobu odlesněný, a to až do 19. století, kdy byl pracně, zbytečně a vlastně ošklivě zase zalesněný. Třeba botanik Jiří Sádlo navrhuje, že to chce Říp zapálit: Zapalte ho, jen ať hoří! (smích) Ale kdyby se odlesnil nebo zčásti odlesnil, bylo by to jenom ku prospěchu. Říp má tu vlastnost, že je izolovaný. Můžete ho objíždět ze všech stran a vždycky před vámi bude stát. Zajímavé je, že se říká „hora Říp“, přitom má nadmořskou výšku pouhých 459 metrů, což rozhodně definici hory neodpovídá. Vzpomínám si, jak jeden český spisovatel popisuje, kterak jde se svým vnukem a ten říká: Dědečku zastav, téhle hoře já se musím poklonit. Takže Říp je spíš jakoby představa hory, která je pro bohy, ne pro lidi. Pokud byl Říp ze sídelní krajiny viděn prakticky ze všech stran, mohl představovat jednak pupek země a jednak axis mundi, osu země, ke které se celé okolí vztahuje.

Když máte umělce, kteří jsou citliví a nemusí si hrát na nějaký národní mýtus, od Mikoláše Alše po Maxe Švabinského, a bylo by jich hodně, tak Říp to oko prostě přitahuje a malíři ho malují. Stejně tak, když si obejdete hřbitůvky pod Řípem, velmi často se tam vyskytuje jeden motiv – dooraná poslední brázda pod Řípem, nebo slunce zapadá za Řípem. Ten vztah k zemi tady je. Cizinci si toho všimli možná víc než my, a to opakovaně. Christian Norberg-Schulz říká, že vztah Čechů k zemi je neobvykle silný ve srovnání s ostatními národy. Asi má pravdu. Ano, panorama Českého středohoří je doopravdy úchvatné, ale je pomnožné. Je to prostě mnoho kopců, mnoho špiček, které směřují k nebesům. Říp je jenom jeden.

To že je Říp spíš kopec než hora, není v tom jakési archetypální zosobnění české povahy? Ta se jeví taková mírná, aspoň v porovnání s okolními národy. A mírný je i Říp.

To je takový ten velký mýtus 19. století o holubičí povaze Slovanů. A i když byl x krát vyvrácený, vždycky se k němu lidé zase znovu vrací. A je to možná tím, že sousedíme s Němci a v německé povaze je prostě určitá expanzivnost. Původní slovanská pravlast, která se opírala o Dunaj, zasahovala vlastně skoro celé východní Německo. Pak jsme se postupně stahovali za pohraniční hory. Takže možná že ve srovnání s okolními plemeny chráníme svůj domov, ale nemáme potřebu expanze. A z toho asi může vznikat onen dojem mírnosti. Ale jsou tu lidé, kteří razí – jak už to někdo pěkně popsal v 19. století – heslo: Nechceme cizí a nedáme své. A to si myslím, že v české povaze je. Stejně tak v ní ale pochopitelně je jakýsi snížený práh starostlivosti o věci veřejné. Český člověk dlouhou dobu drží ústa, o nic se moc nestará, stará se o své, ale když se pak rozzlobí – typicky třeba za husitů a předtím ještě častěji –, tak dovede napáchat poměrně hodně. Takže podceňovat českou povahu, s tím bych radši neexperimentoval. Nikdy pořádně nevíme, kde je mez té mírnosti a mez toho, že se něco bude dít.

Mírná je vlastně celá česká krajina. Na druhou stranu, navzdory své malé rozloze je hodně proměnlivá.

Možná bychom to slovo „mírná“ mohli nahradit slovem „melodická“. Proměnlivost české krajiny je vždycky překvapením třeba pro mé americké studenty, kteří přijedou z Texasu, kde jedete hodiny a hodiny autem a pořád je to podobné. A vezměte si tady třeba jenom střední Čechy. To je vápencový Český kras, křemencové Brdy, vulkanické Křivoklátsko s řekou, žulové krajiny na jihu, pískovcové Kokořínsko, je to Polabí… Jen samotné střední Čechy, to už je několik typů krajin v jedné. Samozřejmě i u nás jsou míň proměnlivá místa jako třeba Českomoravská vysočina, nebo střední Polabí. Ale jinak se česká krajina mění v měřítku třiceti nebo čtyřiceti kilometrů poměrně dost.

O středních Čechách tvrdíte, že je to nejopomíjenější český kraj. Je to dáno tím, že nemá své přirozené centrum?

Středočeský kraj je nejzvláštnější tím, že jeho centrem je Praha. A právě její existence má na střední Čechy největší vliv. Je to vidět u dálnic, u železnic, u všeho. U samotné Vltavy. Střední Čechy jsou pozoruhodné obrovským množstvím památek, ale to je pro pahorkatiny – dejme tomu čtyři sta metrů vysoko a výš – úplně typické. Pro Střední Čechy je rovněž typická hustá síť chráněných území. Velká část zdejší krajiny není takřka vůbec navštěvována. Některými roklemi a bočními údolími Berounky projde člověk jednou za rok. Docela dobře se může stát, že v těch roklích nebyla lidská noha tři nebo pět let.

Nevedou tam cyklostezky...

Nevedou tam cyklostezky, ano. To jsou takové divočiny na třech hektarech. Navíc zaniklo obrovské množství místních cest, které tady vedly ještě v 50., nebo i 70. letech. A tam, kde se jezdilo na dříví nebo sekat trávu, třeba potok už cesty dávno rozebral. Dochází k poměrně velké proměně krajiny. Část středních Čech, která leží v okolí větších měst, zejména Prahy, anebo podél dálnic, se stává typem takové holandské krajiny, kdy je vidět z baráku na barák. Je to změť všechno možného, se všemi typy problémů, zejména dopravních. Nechci vidět, kdyby byla drahá ropa, to by pro lidi znamenalo kvůli dojíždění velký finanční problém. Navíc, když je drahá ropa, okamžitě zdraží potraviny a energie. Dochází tu k tomu, co vidíme v celé společnosti, k jakémusi dvoukolejnému vývoji. Na jednu stranu vznikají rozsáhlé urbanizované plochy, suburbie. Nejsou to megapole, není to ani město, vlastně pro to ještě nemáme pojmenování. Dneska v takovém typu krajiny žije 60 % Evropanů, podle odhadů třeba v Německu tam bude brzy žít 74 % obyvatel. Na druhou stranu jsou celé velké kusy krajiny víceméně ponechány samy sobě.

Když píšete o krajině, prolíná se u vás přírodní pohled s geologií, duchovnem, literárními odkazy...

To záleží na typu člověka a povaze. Nacházíte se v nějaké krajině a snažíte se postihnout její rysy. A postihnete je tak, že něco cítíte a přemýšlíte, co to je. Víte, že je to souhrnný dojem a že roli hraje, jestli jsou tam rybníky, les, vysoké kopce, nebo úzké romantické strže. A roli taky hraje historie člověka, protože opravdu jiný pocit máte ve staré sídelní oblasti a v nové. Také vnímáte, že lidé, kteří tam žili před vámi, se ke krajině nějakým způsobem vztahovali. Ale to už známe od baroka, kdy se lidé v Čechách ke krajině hodně vztahovali hudebně. To je další zvláštní rys české krajiny, ale taky britské, že máte poměrně hodně hudebních skladeb, které vyrůstají přímo z místa. V Čechách je to dané asi tím, že bylo zapotřebí, aby se církevní skladby lidem líbily. A proto se používaly lidové motivy a nápěvky. Takoví ti malí mistři barokní hudby byli často skvělí, v jejich hudbě je často slyšet to, co má později Smetana v Mé vlasti.

Se vším tím souvisí termín „paměť krajiny“. Jak ho lze chápat?

Základní definice paměti je, že slovo „pa“ je něco jako opakování a to „měť“ znamená mnít, myslet. Tedy paměť v jednom z původních významů byla o možnosti opakovaně myslet o stejných věcech. Takže u krajiny se jednalo o schopnost regenerace. Prošla vojna, někdo vypálil mlýn, a mlýn se obnovil na stejném místě. To, co bereme jako nostalgii a vzpomínky, má určitě praktickou složku, že víte, jak s krajinou máte zacházet. Pojem „paměť krajiny“ je chytlavý, teď už tedy míň, ale třeba před deseti lety to v lidech hodně rezonovalo. Je to spíš emoční náboj, dřív bych spíš viděl praktický náboj. A pak je tu něco, co lze nazvat zemí předků. Což můžeme brát křesťansky, že děláme totéž, co dělali naši předkové, máme stejné hodnoty, je tady kontinuita, ta nám dává stabilitu, tu stabilitu ale zase platíme tím, že máme menší svobodu. Můžeme to brát i „pohansky“ jako úctu k zemi, která nás živí a která je krásná. Paměť krajiny tedy taky může být touha po situaci, která se nemění, nebo se mění pomalu.

Ale vztahujeme to ke kulturní krajině. To znamená, když třeba UNESCO má na svém Seznamu světového dědictví vyloženě kategorii kulturní krajina –což je hezká krajina a do toho třeba zasazené kapličky...

Můžeme to brát přírodně nebo kulturně. Přírodně, to znamená, že když byl někde bukojedlový les, tak se musíme někdy dost namáhat, abychom ho vyměnili za něco jiného, co je míň stabilní, třeba za smrkovou monokulturu. Voda teče pořád z kopce, na všech místech, prameny se podle toho, jaké je klima, obnovují zhruba ve stejných místech. Když přijde povodeň, má tendenci téct starými koryty. V tomhle ohledu je paměť vyjádřená tak, že určité místo má své přírodní charakteristiky. A pro lidi je jednodušší a lepší na nich stavět, než se proti nim bouřit. Typický příklad je sesuv na dálnici D8. Pamětí toho místa jsou dlouhodobá sesuvné území, pravděpodobně přes několik ledových dob – pravda, sesuvy se tam odehrají jednou za čas, takže neznáme přesnou periodu –, ale paměť místa nám říká: tomuhle území je zapotřebí se vyhnout. Je to jednodušší, ušetříme peníze, ušetříme energii. My se dnes na paměť díváme sentimentálním způsobem, jako na ztracenou hodnotu, nebo ztracenou stabilitu, něco, co dodávalo člověku ukotvení. Ale z hlediska přírody má paměť hlavně praktickou složku, že stejné lesy se vracejí na stejná místa a tam, kde voda tekla jednou, teče i podruhé.

Já bych řekl, že téma krajiny u nás vlastně do obecného povědomí vnesl svým způsobem Václav Havel, když pár dní po svém zvolení v proslulém novoročním projevu hovořil o tom, jak pohlédl z okna letadla a co viděl pod sebou...

On byl hodně citlivý. My už se na něj asi vždycky budeme dívat hlavně těma politickýma očima. Ale to byl člověk, který si myslím, měl srdce na pravém místě.

Když si vezmeme lidské zásahy do krajiny u nás, tak samozřejmě první vytane na mysli Mostecko, zdevastované těžbou hnědého uhlí. Existuje nějaký podobný příklad, kde se člověk tak výrazně podepsal na přírodě a přetvořil ji k obrazu svému a nenávratně ji změnil?

Možná že ten příklad teprve dozraje a bude se týkat úrodnosti půd a eroze půd. Erozí je dnes ohrožena víc než polovina půd České republiky. Dlouhou dobu jsem se bavil se soukromě hospodařícím zemědělcem, celá jeho rodina hospodařila po několik generací. A ten mi říkal: Na tomhle poli tatínek a dědeček za použití hnoje dokázali udělat pětadvacet metráků obilí z hektaru. Můj syn za pomoci umělých hnojiv udělá padesát metráků. Ale kdyby neměl umělá hnojiva a byl odkázán jen na organiku, tak asi neudělá víc než patnáct. Myslím, že zatímco Mostecko bude jednou zapomenuté a bude docela pěkné, tak si další desítky let poneseme to, co teprve teď dozrává –ničení zemědělských půd. Jiný zemědělec mi řekl, že si může koupit traktor, ale ne vztah k půdě.

17.1.2018