O afrických kriminálnících, kteří zjistili, že hned po kokianu je nejvýnosnějším zbožím člověk
Tomáš Weiss
Kniha italské novinářky Obchodování s lidmi je důležitá. Protože žádné události nespadnou je tak bez souvislostí z nebe - i silná migrační vlna z Afriky do Evropy v posledních letech má svoje až triviální kriminální souvislosti. Nejrůznější africké mafiánské skupiny totiž v roce 2003 ve velkm zjistili, jak výhodné jsou únosy lidí a kolik jsou za ně vlády jejich zemích ochotny platit.
ŠPINAVÁ JEDNÁNÍ S KADDÁFÍM
V roce 2008, když Belmuchtárovi muži unesli Fowlera a Guaye, byla už jeho katíba zapojená do přepravy migrantů do Libye. Byl to spíš „vedlejší byznys“, který se ale postupně stával výnosnějším než únosy. Možná to je důvod, proč Belmuchtár přistoupil na velmi skromné výkupné, asi milion dolarů, za oba zvláštní vyslance OSN. A možná proto se na něj onoho dubnového rána 2009 v malijské poušti Abú Zajd tak hněval. Během let se zločinecká přirozenost AQIM stále víc prodírala do popředí, pohlcujíc cíle politické i náboženské a smazávajíc hranice mezi terorismem a kriminalitou, jak se prokázalo roztržkou mezi Belmuchtárem a šúrá (radou) AQIM.
V roce 2013 objevila agentura Associated Press v jedné ze skrýší al‑Qá‘idy v Mali dopis. V dokumentu byl deklarován nesouhlas šúrá s nízkým výkupným, složeným za Fowlera a Guaye. Padla zde i zmínka o Belmuchtárově neustálém porušování kázně, jež v roce 2010 vedlo k odtržení jeho skupiny od AQIM. Podle malijských úředníků AQIM Belmuchtára vyloučila kvůli jeho angažovanosti v obchodě s drogami, který džihádistická víra odsuzuje. Dopis navíc prohlašoval, že se postupně zhoršily Belmuchtárovy vztahy s jeho katíbou, jakož i s veliteli a členstvem AQIM.
Libye jako hlavní centrum afrických migrantů, kteří se chtěli nelegální cestou dostat do Itálie a do Evropy, nabízela nejlepší příležitosti pro vydělávání peněz na jejich přepravě. Belmuchtár měl v Libyi dobré kontakty, jež si vytvořil v rámci obchodu s pašovaným tabákem, takže pro něj i jeho následovníky bylo snadné na tento trh vstoupit. Kritika šúrá ohledně Belmuchtárovy neukázněnosti skutečně obsahovala i jeho časté a dlouhé cesty do Libye.Libye z přepravy migrantů soustavně těžila. V roce 2003 započala Berlusconiho vláda tajná vyjednávání s libyjským diktátorem Kaddáfím, aby dosáhla dohody o „zadržování“ a „blokování“ migrantů cestujících přes Libyi. Týž rok Itálie poslala „zásoby“, aby pomohla Tripolisu vypořádat se s migranty: čluny, SUV, nákladní vozy, potápěčské zařízení, 12 000 přikrývek, tisíc pytlů na uložení těl a velký počet přepravních kontejnerů, které Kaddáfí používal k přepravě afrických migrantů z pobřeží zpět do vnitrozemských detenčních táborů v libyjské poušti.
,
„Existují dva typy kontejnerů, jeden malý a jeden velký. Cestoval jsem oběma,“ říká bývalý migrant. „Říkali, že je poskytla Itálie. Říkali, že to jsou dary Kaddáfímu od italské vlády.“ To, co italská média nazývala cesta naděje, cesta migrantů do Evropy a za lepším životem, byla podle slov některých afrických migrantů, s nimiž se obchodovalo jako se zbožím a kteří byli kontejnerech převáženi po Libyi, ve skutečnosti smrtící a nelidská pouť do pekla a zpět.
„Když jsme se dostali do Misráty, čekal tam na nás kontejner,“ říká jeden z migrantů. „Byl hodně dlouhý. Donutili nás, abychom šli dovnitř. Ani jsme nevěděli, co to je. Zatímco jsme tam čekali, přivedli další stovku lidí. Pocházeli z různých zemí; hodně jich bylo ze Somálska, Súdánu, Eritreje. Měl jsem se dostat do Itálie a místo toho jsem z Misráty vyrazil zpátky na jih do Kufry, uvězněn v kontejneru.“
Na konci libyjské Sahary, blízko hranice se Súdánem, byla Kufra největším detenčním táborem Kaddáfího. Dříve či později tam skončili všichni migranti. „Zamkli mě do kontejneru spolu s dalšími 110 lidmi. Během cesty jich polovina zemřela. Když jsme dorazili do cíle, věznice byla plná a nemohli nás tam přijmout. Byli jsme v Adždábii. Takže nás, aniž by nám dali vodu, zavřeli zpátky do kontejneru a vezli nás do Kufry. Lidé vedle mě začali umírat,“ vzpomíná další migrant. Aby pomohla Kaddáfímu s „migračním tokem“, poskytla Itálie i hotovost. Zákon prosince 2004 zaručil Libyi 25 milionů eur na rok 2005 a 20 milionů na rok 2006. V roce 2007 přišel od libyjského diktátora promptní děkovný dopis: Eni, italská mezinárodní ropná plynárenskáspolečnost se sídlem v Římě, se bude podílet v následujících 10 letech na rozvoji libyjských ropných zásob. Tento kontrakt, psaný krví uprchlíků, měl hodnotu 28 miliard dolarů.
Dohoda mezi Itálií a Libyí byla špinavým obchodem. Těžili z ní převaděči, migranty proměnila v rukojmí a pracovní otroky, odsála obrovské sumy z peněz italských daňových poplatníků do Kaddáfího kapsy a zbohatly na ní italské obchodní společnosti s vazbami na politickou elitu. Berlusconi přislíbil Libyi poskytnout v následujících 25 letech 200 milionů eur prostřednictvím investic do libyjských infrastrukturních projektů včetně radarového systému, vybudovaného italskou bezpečnostní agenturou Finmeccanica za účelem monitorování libyjských pouštních hranic. Dvacátého devátého prosince 2007 poskytla středolevicová italská vláda Romana Prodiho (bývalého předsedy Evropské komise) Libyi dalších 6 milionů eur a podepsala dohodu, týkající se migrace z Afriky do Itálie. V roce 2008, během volební kampaně, Berlusconi otevřeně agitoval za naprostý souhlas s Libyí v otázce migrace, jenž byl nakonec po jeho zvolení potvrzen písemně. Na oslavu podpisu smlouvy přijel Kaddáfí do Říma i se svými osobními strážkyněmi. Nechal rozbít své stany ve veřejném parku hlavního města a uvnitř jako skutečný beduínský vládce bavil politiky. Byla to šokující dohoda, která legalizovala existenci systému libyjských gulagů 21. století.
Nicméně mezinárodní společenství toto nové přátelství mezi oběma státy uvítalo a protestům organizací jako Human Rights Watch nevěnovalo pozornost. „Spíš než jako přátelství to vypadalo jako špinavá dohoda, která Itálii umožňovala zbavit se migrantů a žadatelů o azyl z Libye a vyhnout se svým závazkům,“ zněl komentář Billa Frelicka, ředitele uprchlické politiky Human Rights Watch
Snaží se Angela Merkelová dosáhnout téže dohody s Tureckem? Skutečně se zdá, že právě to je cílem oné dohody v ceně 3–6 miliard eur, vyjednané v roce 2015 Evropskou unií a navržené Turecku výměnou za zadržování uprchlíků před evropskými branami.
19.12.2017