....A tak jsem vlastně psával nejen básně, ale marginální poznámky ke svému životopisu jen proto, že mi dělalo potěšení vidět, kterak rychle lze zaznamenat myšlenky do psacího stroje...A tak jsem sestavil z básniček knížku, kterou jsem nazval Ztracená ulička, protože jsem věděl, že to,co jsem sestavil v knížku básní, je pouze reflexí mé lyrické nátury, že v těchto verších jsem zachytil pouze to, co se podobalo spíše deníku, milostným dopisům....
Avšak tato Ztracená ulička tak dlouho byla odkládána firmou Hrádek v Nymburce, až přišel rok 1948 a tiskárny byly znárodněny a mně zůstaly dva kartáčové otisky...A mně otrnulo a psal jsem dál....pod dojmem dalších reflexí a dalších marginálních poznámek k mému nezodpovědně lehkému životu. Až nakonec jsem shledal, že tak, jak žiju, nemůže být ze mne člověk, který by byl schopen napsat pořádný rukopis, uzavřít smlouvu se svými čtenáři. A tak jsem se odstěhoval z Nymburka a začal jsem žít znovu v Libni a jezdil jsem na Kladno a do Poldiny huti...A tam jsem žil tak, že odešla ode mne reflexivní lyrika...a dobral jsem se holé reality, a psal jsem tak, jako bych byl reportér.... (Bohumil Hrabal)
Tady je Prší (ve Ztracené uličce se báseň jmenuje Město v dešti):
Prší
slzy kanou po víčkách oken
a kouř
zalévá město modravým studem
chce se mi spát.
Hle
vůz teče
rozpoltěnou ulicí tiše
jak
bárka průplaem
a koně
dvě hnědé kaňky veslují
v rytmu kývajících se šíjí
zatímco kontrapunkt
pršícího vzlykotu bubnuje nudou.
11.12.2017