Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, vzpomíná
nakladatelství Runa
„Tuto knihu mám ze všech svých zřejmě nejméně rád – pokud se to však vůbec dá takto říci. Vzdor názoru svých nejdražších jsem však souhlasil s jejím vydáním, neboť se domnívám, že bych neměl nechat zmizet toto blábolivé svědectví, tento trpký plod doby, v níž jsme se všichni stali oběťmi krutosti, hlouposti a malosti, jejichž vykonavateli byli a stále jsou vždy titíž katani.“ Héctor Tizón
Ukázka z knihy:
Je život rituál, souhrn pravidel, hra? Ne, nic z toho život není. Pravidla, konvence jsou zřejmě jen jeho formy, meze, které nás ničí nebo rozdělují. Život není ani dobrý ani zlý, život je prostě život. Jako smrt.
Událo se to v prvních letech odboje. Polák již studoval na univerzitě, ale díky svým jemným vlasům, po straně pečlivě rozděleným pěšinkou, vypadal stále ještě jako chlapec. Skupině bojovníků se sice podařilo provést důležité operace, ale záběr jejich aktivit, spočívající především ve cvičení a školení většího počtu lidí, bylo ještě třeba rozšířit. Polák se mezi ně s jeho podporou začlenil a brzy zkušeně vykonával aktivity menšího významu: rozesílal dopisy, roznášel letáky, hlídal v ulicích. Tenkrát, když u něj zaklepal na dveře, poprchávalo. Měl za úkol zlikvidovat jednoho policistu a získat jeho zbraň. Nějakou dobu sledovali jeho pohyby, jak hlídkuje a obchází po čtvrti, osoby, s nimiž obvykle mluvil, nároží, na němž se zdržoval nejdéle. Když už bylo vše připraveno, Polák vyšel na ulici se zbraní schovanou v kapse u saka. Několik minut kráčel v dešti a pak vešel do baru na nároží. Tímto činem se dopustil hrubého porušení pokynů, jejichž nejdůležitější bod zněl takto: nebýt ve čtvrti nikým spatřen. On však neodolal pokušení dát si skleničku. Vypil dvě. Z okna baru pozoroval, jak policista pomalu přechází ulici a zastavuje u zhasnutého, zřejmě neobydleného domu. Ulice byly pusté. Polák si dal ještě jednu sklenku a zaplatil, příliš velkou bankovkou, aniž počkal na vrácení drobných. Další velká chyba. Šel pomalu. Když se již ocitl v policistově blízkosti, pokusil se zapálit si cigaretu, ale bezúspěšně. Policista ho pozoroval, ale ještě dříve, než se stačil pohnout, Polák k němu vykročil.
„Prosím vás, jak se odsud dostanu do centra?“
Policista se pohnul a on na něj z bezprostřední blízkosti vystřelil. Nikdy si nepamatoval, zda výstřel uslyšel. Policista se pomalu kácel k zemi a on ho zachytil a odtáhl několik metrů k průčelí onoho zhasnutého domu, kde ho položil na zem. Jako první spadla čepice a on spatřil chumáč vlasů na čele, díky němuž policista vypadal ještě jako chlapec, tak mladý jako on.
„Klid, no tak klid,“ utěšoval ho, když se setkali na předem dohodnutém místě. „Víš určitě, že tě nikdo neviděl?“
„Zabil jsem ho, já ho zabil!“ opakoval Polák stále dokola. Plakal.
„Ale no tak. Jinak to nešlo,“ konejšil ho.
„Na zemi jsem ho prošacoval a v kapse kabátu jsem našel sendvič, se sýrem,“ řekl. „Chtěl si ho dát k obědu.“
Nazítří na blízkém smetišti ležely zohyzděné mrtvoly čtyř mladých lidí, tří mužů a jedné ženy, které (o několik dnů dříve) unesl jeden polovojenský oddíl. Žena byla těhotná
5.12.2017