MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Další z dílů knižního novinkového pořadu Českého rozhlasu 3 - Vltavy, které je v premiéře vysílán vždy v sobotu ráno v rámci Víkendové přílohy. Literární redaktor a kavárník Zdenko Pavelka tentokrát upozorňuje na toto:
MeziŘádky 4. 11. 2017
Slovo edice znamená v nakladatelském oboru knižní řadu, v níž vycházejí knihy podobného zaměření nebo žánru obvykle ve stejné grafické úpravě. Jistě dokážete některé okamžitě jmenovat a domnívám se, že například některý ze svazků Antické knihovny je snad v každé rodinné knihovně. Víte ale, která stále vycházející česká edice je nejstarší? Je to celým názvem Archiv český čili staré písemné památky sebrané z archivů domácích i cizích. Tuhle edici založil v roce 1840 František Palacký a do roku 1872 v ní vydal šest titulů. Editoři se pak střídali a do roku 1944 vyšlo celkem 37 svazků. Následovala dlouhá pauza a v roce 2000 edici obnovilo Centrum medievistických studií v nakladatelství Filosofia. Archiv český je tedy mezi českými nakladatelskými edicemi jakýmsi avatárem zpřítomňujícím české dějiny. Nedávno v Archivu českém vyšel v editorské péči Aleny M. Černé a Františka Šmahela svazek čtyřicátý druhý ‒ Nejstarší městská kniha táborská z let 1432‒1452. Tahle kniha je unikátní písemnou památkou dochovanou způsobem hodným románu.
Poslyšte: Je to jediná úřední písemnost dochovaná z původní spisovny táborského magistrátu. Většina spisů starého táborského městského archivu vzala za své při zřejmě velmi chaotickém vystěhování z budovy radnice v roce 1850 a rozebrali si je hokyně a trafikanti, protože starý papír a pergameny se jim hodily k různému upotřebení. Táborskou městskou knihu trhovou zachránil folmavský farář a vlastenec Antonín Krejčí, který ji získal od jedné českobudějovické hokynářky a v roce 1868 daroval tuto památku Muzeu království českého.
Táborská městská kniha však žádným románem není. Je to chronologický soupis prodejů a nákupů domů a pozemků, z něhož se však dá vyčíst hodně informací o tom, jak se v Táboře v prvních desetiletích po jeho založení kšeftovalo s nemovitostmi. První zápis zní takto: Němec Hubatý prodal dóm Mášovi, Šibálkovu bratru, za 5 sexagen a za 20 grošů. Sexagena je kopa. Záhy jsou zápisy bohatší, odrážejí se v nich vztahy včetně zřejmých dluhů a jiných souvislostí. Husitský Tábor, jak zápisy dokládají, fungoval jako každé jiné město a Nejstarší městská kniha táborská z let 1432‒1452 je především svědectvím o tehdejším čilém tržním provozu, ale i pokladem jazykovým.
Mnohem obšírnější pohled do naší minulosti přináší šestý svazek tematické řady Velkých dějin zemí Koruny české. Monumentální projekt ‒ tedy jinak řečeno edice ‒ nakladatelství Paseka byl sice v základní řadě v roce 2013 dokončen, ale právě tematickou řadou pokračuje a zatím poslední díl se jmenuje lakonicky Právo. Karolina Adamová, Antonín Lojek, Karel Schelle a Jaromír Tauchen v něm předkládají ucelený pohled na vývoj české zákonnosti, právních oborů i soudnictví. Tematická řada Velkých dějin vychází ve stejné úpravě jako ta základní ‒ liší se jen modrým písmem titulů a modrým páskem na hřbetu.
Z Paseky mám ještě jeden tip. Michael Borovička je kromě jiných knih také autorem před sedmi lety vydaného druhého svazku tematické řady Velkých dějin, a to Cestovatelství, v němž historii pro Čechy příznačného fenoménu dovedl až do druhé půle 20. století. Borovičkovou nejnovější knihou je svérázná pragensie Praha temná a tajemná s podtitulem Neturistický průvodce alternativní minulostí města. V osmi kapitolách líčí historky a události, které se obvykle do oněch „velkých dějin“ nevejdou, případně napravuje některé zažité mýty a legendy. Třeba tu o Daliborovi. Ten byl v roce 1497 odsouzen a popraven za to, že využil tísně svého souseda Adama Ploskovského a uloupil mu majetek. Nedoloženě byl prý Dalibor mučen na skřipci, kterému se říkalo housle a tak se prý rozneslo, že nouze naučila Dalibora na houslích hráti. Jenže, a to je skoro cimrmanovský paradox, první skutečné moderní housle postavil Andrea Amati až v následujícím století. V knize Michaela Borovičky Praha temná a tajemná najdete podobných i jiných příběhů desítky, protože Praha byla a je městem nejen výstavních paláců a lákavých výkladů, ale i temných suterénů.
Jednou z nejmladších českých edic je Edice Paměť nakladatelství Academia. V ní vyšla monografie Evy Broklové Antonín Švehla. Tvůrce politického systému. Vyučený pekař ze vsi Hostivař u Prahy se politice začal věnovat ještě předtím, než v roce 1900 převzal rodinný velkostatek, později se stal jedním z pěti mužů 28. října. Třikrát byl předsedou vlády a Masaryk v něm měl spolehlivého politického partnera, i když Karel Čapek považoval jejich vztah za antagonistický, jak dokládá jeho dopis Masarykovi z 5. září 1932. Švehla se vyznačoval smyslem pro praktická řešení a výtečným politickým instinktem. První republika by bez něj vypadala jinak a jistě ne lépe. Životopisnou a také historicko-politologickou knihou Antonín Švehla. Tvůrce politického systému zaplnila Eva Broklová důležité místo v mozaice novodobých českých dějin. Lidé jako Antonín Švehla však české politice chybějí i dneska.
Podobným splaceným historiografickým dluhem je monografie básníka, který je podobně jako Arthur Rimbaud autorem pouhých tří básnických sbírek, ale žije v nich i dnes. Kniha Lucie Kořínkové se jmenuje František Gellner. Text ‒ obraz ‒ kontext. Je to práce literárněvědná, ale přitom podaná se smyslem pro Gellnerovu ironickou povahu. Autorka s postavou svého výkladu souzní, respektuje ji. Na rozdíl od mnohých kolegů projevuje smysl pro humor a tedy pro Gellnera, jaký zřejmě byl. Osvědčuje to živým stylem a schopností vřadit do textu osvěžující momenty, například ve zmínce o Gellnerově pokusu napsat libreto k Janáčkově opeře Výlety páně Broučkovy. Dosvědčil to později Jiří Mahen vzpomínkou na Gellnerův komentář, protože Janáček se na Gellnera zřejmě s žádostí o text obrátil. Gellner to prý glosoval: Nu, já mu to napíšu, když chce, aspoň se pobaví!“ Máte-li rádi Gellnera, knihu Lenky Kořínkové František Gellner. Text ‒ obraz ‒ kontext doporučuji vaší pozornosti.
Z historie nejnovější mi udělala radost velmi netuctová Kniha v pohybu II… Překrásný příběh. 1999‒2019. 2019 není překlep, ale sebeironická i sebevědomá divadelnická schválnost. Je to kniha o brněnském Divadle Husa na provázku k jeho padesátinám, a navazuje na Knihu v pohybu I, která obsáhla prvních třicet let divadla. Na začátku čtvrtého desetiletí Husy se už ohlašoval závěr éry zakladatelů, především symbolicky ‒ poslední režií spoluzakladatele Husy Petra Scherhaufera. Byla to Ghelderodova Škola šašků. Nevyhnu se pamětnické vzpomínce na dojetí z premiéry. Mistrovský výkon Pavla Zatloukala podtrhoval, co bylo přítomno i v představení. Že jde o vědomý Scherhauferův kšaft, protože nemoc už bohužel dávala najevo svou převahu.
V roce 2003 se do Husy vrátil její odchovanec Vladimír Morávek a udivující tetralogií Sto roků kobry sestávající ze čtyř hlavních děl Fjodora Michajloviče Dostojevského začala éra Morávkova. A Kniha v pohybu II… Překrásný příběh. 1999‒2019 je vlastně zároveň Morávkovým rozloučením s Husou, probíhající sezóna je v Huse Morávkovou poslední. Knihu vydalo, jak jinak, Centrum experimentálního divadla ‒ Divadlo Husa na provázku.
Na závěr jsem si dnes nechal portrét dvou žen, který vytvořil Karel Hvížďala, když s každou vedl rozhovor a nyní obě interview vydalo nakladatelství Mladá fronta pod titulem Vlčice. Rozhovory s Magdou Vášáryovou a Ivou Brožovou. Vlčice proto, že jde o dvě sice křehce působící, přesto ale mimořádně silné ženy. Herečku a diplomatku Vášáryovou znají snad všichni dospělí, i ti mladší. Role Ivy Brožové je právnická a tedy méně viditelná. Přesto dosáhla téhož: podařilo se jí demaskovat mocenské tlaky, když jako předsedkyně Nejvyššího soudu dokázala obhájit nezávislost české justice ve sporu s týmem hradních právníků prezidenta Klause. Čtěte a inspirujte se!
4.12.2017
