Pane prezidente, tak vás vítám doma
Tomáš Kutil, Jan Paulas
Angelika Ivana Pintířová (1963) je řádová sestra Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Ne tak úplně standartní řeholnice. Kde by byla katolická církev bez takových osobností - v historii i dnes. Rozhovor je ukázkou z knižního rozhovoru Padá mi to z nebe, který s ní vedli Jan Paulas a Tomáš Kutil
Do širšího povědomí jste vešla jako jedna z boromejek, která se starala o prezidenta Havla. Jak k tomu došlo?
Dozvěděla jsem se o tom, když jsem přijela s autem do servisu. Mechanik se mě tam ptal, jak se daří panu prezidentovi. Ptala jsem se ho, jak to mám vědět. Ten den se totiž dostalo do médií, že se o něj starají boromejky. Což jsem zjistila až večer. Naši generální představenou požádala paní Havlová a take kardinál Dominik Duka o pomoc. Jelikož máme nemocnici i zdravotnice, tak se začal hledat způsob, jak bychom se do péče o něj mohly zapojit. Brzy bylo jasné, že bude potřeba vytvořit tým. V té době jsem zrovna skončila studia na DAMU a měla jen půl úvazku ve výchovném ústavu, takže jsem mohla pro tuto službu nabídnout zhruba deset dní v měsíci. A tak to začalo.
Vzpomenete si na první setkání. Jak vás uvítal?
Bylo to na Hrádečku a vítala jsem já jeho. Byl zrovna na pohřbu a my jsme tam se sestrou přijely dřív, než se vrátil. Takže moje první slova byla: „Pane prezidenta, tak vás vítám doma.“ Měl smysl pro humor, tak se tomu zasmál.
Václav Havel byl známý svou pořádkumilovností. Neměla jste z toho trému?
To nebylo zas tak hrozné. Nebyl to ten typ pedanta, kterému nevyhovíte, ať děláte, co děláte. Stačilo pochopit, jakou to má logiku. Když je něco pravoúhlé, má to být pravoúhlé, nebo barvy mají k sobě ladit. A i když se mu něco nelíbilo, tak to řekl vždycky laskavě. Například měl rád květiny a chtěl, aby měly vždy čerstvou vodu. Nikdy ale neřekl: „Už jste jim vyměnila vodu?“, nýbrž: „Už jste se dneska věnovala květinám?“ A když jsem je dala do vázy jinak, než chtěl, řekl vždycky laskavě: „Nezlobte se, ale já bych si to udělal radši sám. To je můj problém.“ Spíš se omlouval, že to vidí jinak.
Zmiňovala jste jeho vděčnost. Jak se projevovala?
Ve všech maličkostech. Neustále za všechno děkoval, ale nejen nám. „Kdykoliv jsem mu otevřel dveře, vždy mi poděkoval,“ říkal mi muž z jeho ochranky. Ačkoliv Havel nebyl šlechtic, byla v něm až taková šlechtická noblesa. Mluvila jsem s jednou paní, která s jeho maminkou pracoval v 60. letech na Staroměstské radnici. Vzala ji na premiéru Zahradní slavnosti, a pak byla i na slavnostním rautu. A když paní Havlová viděla, že je tam dočista ztracená, hned poslal syna Ivana se šampaňským. Díky tomu poprvé v životě pila šampaňské a velmi ocenila, že se o ni Havlova maminka takhle postarala a uvedla ji do velkého světa.
Překvapil vás někdy něčím? Objevila jste nějaký jeho netušený rys?
Psalo se, že ho nezajímá sport. Poslouchali jsme spolu zprávy a tam zmínili něco o Petře Kvitové. „Jo, to je šikovná holka,“ řekl a bylo jasné, že o ní ví. Nebo na zprávy k němu chodíval Andrej Krob (který je považován za Havlova dvorního režiséra) a jednou říkal: „Teď musím domů, protože se hraje kvalifikační zápas a to tebe, Václave, nezajímá.“ On ale chtěl, aby zůstal, že dnes stejně není intelektuálně na výši a že se spolu podívají na fotbal. Krob tedy zůstal, protože na sport se vždycky dívá lépe ve více lidech. Akorát to nebyl zrovna hezký zápas, protože naši to chtěli jen ubránit. Pan prezident poznamenal, že hrají škaredý fotbal, že to není, jako když hrál Poborský. Bylo vidět, že se i ve fotbale orientuje.
Muselo být zajímavé sledovat s ním zprávy. Komentoval je nějak?
V tom mi připomínal mého otce. Také moc věcí nekomentoval, ale pak něco řekl a bylo to trefné a vtipné. Podobně když měl kolem sebe víc lidí, většinou neměl hlavní slovo. Spíš naslouchal a pak něco pronesl. I při zprávách či debatách třeba deset minut nic neřekl, ale pak si tam nějaký politik stěžoval, že nedostal prostor se vyjádřit. A on poznamenal: „Místa měl kolem sebe dost, ale čas mu nedali. Vidíte, jak se dnes špatně zachází s jazykem.“ Nebo tam pořád mluvili o nedostatečném objemu finančních prostředků. A on řekl: „Prosím vás, mohu se zeptat, zda jsou finanční prostředky stále ještě peníze?“ Říkám mu s úsměvem: „Ano, pane prezidente,“ – „Tak proč to neřeknou rovnou, že není dost peněz?! Slyšíte, jak to tím zamlžují?“ Byl zkrátka velmi citlivý na jazyk a na to, jak se používá. Proto byl někdy pedant při autorizaci rozhovorů. Když něco řekl takhle, mělo to svůj význam, vážil každé slovo.
29.11.2017
