Politickou rozvážnou rozpustilostí. Vždycky si dovolili kritizovat notoricky známé lidi, oblékli zvíře do oděvů dotyčného a k tomu literáti napsali strofu. Dotyčný nebyl jmenován, ale bylo to jasné. Cenzoři – byli vždycky a jsou – říkali, vždyť to je zesměšnění toho a toho. A bajkař na to klidně, vy myslíte, že vám připomíná někoho určitého? A cenzor ustoupil. V době nejtužšího komunismu, když šla dvě zvířata s puškami, nemohli říct, ha, to je zesměšnění prvního máje. Díky zvířatům šlo všechno. 

 

V zemích, kde je ještě odér království cítit, v Anglii nebo Skandinávii, už to taky není ono. Je to spíš záležitost diplomatická nebo estetická. Podstata už bohužel postupně mizí. Ale myslím, že v kritickém momentu by se hrdinství a čest u některých lidí zase objevily. Ale nebylo by to masové. My Češi máme zvláštní povahu. Nikdo neměl rád nacisty, ale spousta lidí chodila hajlovat na Václavské náměstí. Každá doba přináší divné věci. 

 

Je to v současné době prostě na pytel. Já třeba miloval Turecko, bylo úplně jiné než teď. Přijel jsem tam poprvé v polovině šedesátých let, to byli ještě v Istanbulu prodavači vody a něco exotiky, která postupně vymizela. Turci nám byli velmi blízcí, milovali stejný humor. Spousta mých kolegů ilustrátorů byla odtamtud. Rozuměl jsem si s nimi jako s bratry. To se mění. Kdo je tam dnes příliš kritický, toho zavřou. 

 

ukázka z rozhovoru Kláry Mandausové pro časopis Marianne