Z případných konfliktů neuhýbal - rozhovor s Markem Švehlou o knize Magor a jeho doba
Alexander Balogh, Tomáš Weiss
Kniha Magor a jeho doba přišla jako nazavolanou. Vyšla ve chvíli, kdy mnoho lidí malomyslní, protože není těžké rozhlédnout se kolem sebe a leknout se. Jenže pak čte člověk tuhle knihu, kde se kromě jiného píše o statečnosti, o nepředpodělání se, o radosti ze života a o otevřeném pohrdání těmi, kteří pohradají vámi. Jak říkal Jirous Havlovi - ty se s nima chceš dohodnout, ale já na ně seru. Použitelné i dnes. Rozhovor s Markem Švehlou připravil slovenský novinář Šaňo Balogh.
Jirous vás zaujal především jako objekt v politicko-společenském kontextu, nebo je to úplně jinak?
Ty důvody byly dva. Mě zaujal jeho příběh, samozřejmě že v kontextu doby. Příběh Jirouse jako člověka, příběh dramatický. To byl jeden důvod. Ten druhý je velmi osobní. Na konci 80. let jsem se vyskytoval v prostředí undergroundu, a přestože jsem tehdy Jirouse osobně neznal, dá se říct, že ovlivnil můj život. Stejně tak i v posledních dvaceti letech, když už fungoval úplně jinak, když už se tak veřejně neangažoval. Napsáním knihy jsem se o něm chtěl dozvědět víc, porozumět některým věcem z jeho života, ktereé jsem znal jen okrajově.
Co vás přivedlo k undergroundu?
Především hudba. Underground byl soustředěný kolem Jirouse, skupiny Plastic /People of the Universe a několika jiných klíčových skupin. Ano, vznikaly i jiné party, které na ně navazovaly, a já jsem se s některými z nich seznámil. Byli to lidé ze Žatce a z Ústí nad Labem, ale taky z Olomouce nebo z Chrudimi.
V té době nastoupila na undergroundovou scénu generace bratří Topolů, Krchovského, Karlíka a dalších. Tehdy vznikl i významný undergroundový časopis Revolver Revue. Byl jste s nimi v kontaktu?
Chodil jsem v Praze do hospody Na Klamovce, kde se scházeli, ale neznal jsem se s nimi, do osobního kotaktu s lidmi z RR jsem se nikdy nedostal. Prostě nedošlo k tomu, že by nás někdo dal dohromady.
Kdy jste začal přemýšlet o knize?
Když v roce 2004 oslavoval Jiros šedesátku, napsal jsem o něm dlouhý článek do Respektu. Obratem se mi ozval šéf nakladatelství Torst, které vydávalo Jirousovo dílo, jestli bych o něm nechtěl napsat knihu. Nejdřív jsem nad tím mávnul rukou, že je to nesmysl, že nemám čas a ani se na to necítím. Svoji roli sehrálo i to, že jsem ho vlastně pořádně neznal. Mluvil jsem s ním jen při přípravě článku o něm. Ale myšlenka byla na světě a po čase jsem si řekl, že bych to vlastně mohl zkusit. V roce 2011 jsem tedy Jirouse oslovil, jestli by se mnou na knize spolupracoval, ale odmítnul. Zemřel necelý týden po mé žádosti o spolupráci. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, že knihu napíšu.
Jaký typ biografie jste se rozhodl napsat?
Nechtěl jsem napsat biografii tak, jak se u nás běžně píše. Jednak nezačínám jeho narozením, ale smrtí, tedy reportážním líčením posledních měsíců jeho života. A pak – nesnažil jsem se psát jen o Jirousovi, ale také o době, ve které žil, o lidech, kteří ho ovlivnili a které naopak ovlivnil on, takže jsou tam občas odbočky i k jiným příběhům. Osu ale samozřejmě tvoří Jirous, jeho životní příběh, o kterém jsem chtěl zjistit co nejvíc. Mluvil jsem s víc jak osmdesáti lidmi z jeho okolí a přečetl všechny knihy o undergroundu, které u nás vyšly. Prostudoval jsem Jirousovu pozůstalost, četl jsem spisy, které vedla StB na jeho přátele a lidi z blízkého okolí. Ten jeho se, bohužel nedochoval.
Jirous byl známý tím, že se nebál jít do prudkých konfliktů s režimem...
Samozřejmě, jeho odvaha byla obrovská. On se v prostředí režimu, který byl založen na tom, že nutí lidem svoje pravidla, velmi důsledně je vymáhá a kontroluje jejich dodržování, snažil ta pravidla ingnorovat. Měl svoje pravidla. Bylo pro mě překvapením, jak byl schopný v tom prostředí přísnosti a kontroly najít cesty, o kterých jsem si myslel, že nebyly možné. Prosazoval svoje pojetí tzv. druhé kultury, odmítnul jít na vojnu nebo se zaměstnat. Dařilo se mu nachytat režim nepřipravený a jít až na hranu únosnosti. Z případných konfliktů neuhnul. Je pravda, že to odnesl víc jak osmi lety kriminálu.
Traduje se, že tam byl pro spoluvězně autorita...
Je těžké to potvrdit, mluvil jsem s jeho spoluvězni, jednoho jsem znal velmi dobře, ten to potvrzuje, ale nakolik si to Jirous přikrášlil nebo ne, to nedokážu říct. Jisté je, že v tom kriminále dokázal žít. On sám říkal, že „člověk buď umí sedět, nebo neumí“. O sobě tvrdil, že to umí. Přizpůsobil se prostředí, zvykl si na vězeňský režim, v rámci možností i na lidi a projevoval jim jistou elementární úctu, nepovyšoval se. Vyznačoval se obrovskou sociální inteligencí a lidi na okraji měl rád.
část z rozhovoru, který pro slovenský Denník N vedl Alexander Balogh (překlad tw) foto Milan Jaroš- facebook Respektu
20.11.2017