Filla surrealistický
Karel Srp
Do 11. února 2018 potrvá v pražském Museu Kampa výstava jednoho ze zakladatelů českého moderního umění Emila Filly (1882 - 1953). Tentokrát jde o jeho práce ze 30. let minulého století, kdy se inspiroval surrealismem. K výstavě vychází i kniha - katalog Muž s hořící hřívou, kterou, stejně jako celou výstavu, připravil kunsthistorik Karel Srp.
Snad se nemohly v prvé polovině dvacátého stole objevit protikladnější umělecké směry než byl kubismus a surrealismus, které přežívaly dlouho do konce dvacátého století a dokonce se jejich stopy projevují stále i v umění současném. Přestože kubismus vznikl již před prvou světovou válkou a surrealismus zaznamenal prudký rozvoj ve dvacátých letech, podtržený jeho širokým mezinárodním vlivem o desetiletí později, k němuž podstatně přispělo i české prostředí, nestáli kubismus a surrealismus proti sobě jako nesmiřitelní rivalové, ale naopak příslušníci mladší surrealistické generace se ke kubistům hlásili jako ke svým předchůdcům.
Bylo to patrné na vstřícném přijetí Pabla Picassa André Bretonem v Paříži již ve dvacátých letech a na souhlasném vstřebání Emila Filly členy Skupiny surrealistů v ČSR, probíhajícím od konce dvacátých let, aby ve třicátých letech došlo k jejich vzájemné spolupráci na některých společných výstavních a vydavatelských projektech. Surrealisté vrhli na kubismus nové světlo, dokázali jej číst novým neotřelým způsobem než zprostředkoval přežívající výklad o rozkladu předmětů a pohledu na ně z různých úhlů, aby naopak kubisté svoji tvorbu obrodili zájmem o uvolněnou představivost a nevědomí, jež si nepřenesli do symbolů, ale zejména do figurálního tvarosloví, nevážícího se již na anatomii. Hlavním vzorem v tomto úsilí se stalo Picassovo období Dinard, jehož ukázky byly bezprostředně zařazovány v rámci zastoupení na různých kolektivních pražských výstavách.
Kladné přijetí kubismu u surrealistů bylo vyvolané rovněž tím, že někteří jeho pařížští představitelé a většina jeho pražských zástupců prošli v počátcích své tvorby vlivem kubismu, že se k němu hlásili jako k vůbec prvému modernímu uměleckému směru, s nímž se v životě setkali, a od nějž vlastně začínali svou vlastní uměleckou dráhu. Kubismus jim znamenal jedno z podnětných východisek, jímž během dvacátých let procházeli.
K citelnému obratu došlo na počátku třicátých let. Souvisel s oslavami padesátin Picassa v roce 1931, a padesátin Filly v roce 1932, obou čelních zástupců moderního umění v Paříži a v Praze, k nimž byly uspořádané rozsáhlé, shrnující retrospektivy. Fillova proběhla v Mánesu na jaře 1932. Náležela v té době k jedné z nejrozsáhlejších monografických výstav, jež si připravil žijící umělec, avšak od ledna téhož roku se na schůzích SVU Mánes probírala jiná mezinárodně koncipovaná výstava, označovaná v diskusích jako „surrealistická“, jež se uskutečnila pod názvem Poesie 1932 na podzim, na níž byl Filla k překvapení některých kritiků rovněž přítomen, čímž vyvolal vlekoucí se otázky, zda jeho nová práce patří ještě do kubismu, nebo již je surrealistické.
Od začátku třicátých let Filla cítil, že je třeba obrodit vlastní malířský projev, přehodnotit svůj vztah k syntetickému kubismu, a dát celému spolku SVU Mánes, jenž se ve druhé polovině dvacátých let utápěl ve stereotypních výstavách, nový, soudobější střih, k čemuž mu přispělo přátelství s autory, kteří byli o více než jednu generaci mladší (Filla se narodil v roce 1882, malíři, jimž dal důvěru kolem roku 1900), jejichž uměleckou orientaci, po té co během dvacátých let prošli kubismem, primitivismem, civilismem, artificielismem, podstatně usměrnil surrealismus. Projevilo se to již v druhém, prosincovém čísle Zvěrokruhu z roku 1930, redigovaného Vítězslavem Nezvalem, v němž vyšel překlad Bretonova druhého manifestu surrealismu.
Od počátku třicátých let jsou doložené styky Filly s Nezvalem, Štyrský, Toyen, Broukem, Makovským, tedy hlavními členy Skupiny surrealistů v ČSR, kterým Filla nejen umožnil, aby své práce mohli vystavovat v SVU Mánes, kde počátkem roku 1935 proběhla prvá výstava Skupiny surrealistů v ČSR, ale usnadnil těmto autorům, aby se přímo stali členy tohoto spolku, a tím mohli reprodukovat své práce ve Volných směrech a vydávat knihy v oblíbené Knižnici Mánesa. V redakční radě Volných směrů se tak na několik let objevil i Jindřich Štyrský. Souběžně surrealistické podněty vstřebali i malíři, kteří již byli členy SVU Mánes jako František Janoušek, František Muzika, Alois Wachsman, František Vobecký či Vladimír Sychra. Své stanovisko vůči Fillovi počátkem třicátých let změnil i Karel Teige, jenž jej během dvacátých let ostře kritizoval, aby jej následně po roce 1933 dával surrealistům jako vzor čistě malířského úsilí.
Karel Srp, ukázka z delšího textu pro Revue Art
15.11.2017