Je pozdně letní noc roku 1899...
nakladatelství Cattacan
Samuela Portena čeká řada zvratů a úspěchů, a také se musí vypořádat se ztrátami v osobním životě. Nicméně za pomoci svých blízkých se ze všeho vzpamatuje a najde cestu k novému životu. Ukázka z knihy Samuel Porten Mojmíra Čermáka.
Začínám vyprávět svůj příběh právě zde, v této chvíli a na tomto místě. I když jsem byl ve stavu, kdy není běžné, že člověk dokáže vnímat své okolí, a vše splývá v jedno, přesto si dovedu zcela zřetelně vybavit jednotlivé okamžiky, neboť úzce souvisejí s momentem, který dokáže změnit celý život a určit jeho další směřování. Nebýt totiž onoho delirantního zjevení a následného reálného obrazu, jenž mě zasáhl svou symbolikou, nebýt onoho kontaktu s mocnostmi, které ovládají naše životy, toho propojení mezi dvěma světy, bylo by zcela jistě všechno jinak.
Je to již potřetí za poslední rok, kdy se znovu ocitám na této dlouhé, spoře osvětlené chodbě. Sedím na nemocniční sedačce a projíždím chodbou, jejíž atmosféra je nasycena děsivými příběhy těch, kteří tudy už prošli. Naštěstí je pryč doba, kdy jste museli být stateční, abyste mohli být šílení. Prý jsem šílený, neboť jsem se rozhodl nechat se dobrovolně unášet v náručí alkoholu za hranice lidského poznání, což ale není v Londýně a v této puritánské a pokrytecké době konce 19. století nic mimořádného. Nevázané opilství a sex se provozuje ve velkém – skrytě a všude. Mé tělo, můj mozek jsou plny zmatku, kterého se nedokážu zbavit; vytěsňuje všechno lidské, žije se mnou, stal se mou součástí a doprovází mě po celý dosavadní život. Jemu vděčím také za to, že mohu poznat tato nehostinná, pramálo optimistická místa.
Agonie navozená dlouholetou a nevázanou konzumací alkoholu způsobila, že nemám příliš ponětí o čase, ale vím jistě, že je pozdně letní noc roku 1899, kdy Monet pobývá v Londýně… Miluji impresionisty.
Nejsem ve stavu, kdy bych byl schopen příliš vnímat okolí. Lhostejný ke všemu, co se kolem děje. Bez špetky emocí sedím na sedačce, kterou tlačí dva nepříliš hovorní zřízenci. Jsem oděn jen do dlouhé bílé košile, hůl mrzáka ovázaná motouzem a zavěšená kolem krku převažuje mé vrávorající, slabé tělo k jedné straně vozíku. Na klíně se snažím udržet otlučený dětský kufřík.
Mé mastné, potem a zvratky slepené vlasy přepadají do neholené, zanedbané tváře, takže ani nepostřehnu, že vjíždíme do tmavého pokoje – spíše cely, kterou už dobře znám –, kam proniká jen tlumené světlo z chodby. Jeden z mužů mi energicky bere kufřík, který držím stále na klíně, takže nestačím ani protestovat, a položí jej na menší čtvercový stůl v koutě místnosti.
10.11.2017