A bohové čekají.....

Neil Gaiman

"Když jsem tu knihu psal, neholil jsem se a nestříhal jsem si vlasy a spousta lidí si myslela, že jsem trochu divný. Vousy jsem si oholil až na konci prvního konceptu a krátce poté jsem se zbavil i nemožně dlouhých vlasů." To napsal ve svém úvodu k novému vydání Amerických bohů autor Neil Gaiman.

Úvod k vydání k desátému výročí

Nevím, jaké to je číst tuto knihu. Já vím jenom, jaké to bylo žít jejím psaním.

V roce 1992 jsem se přestěhoval do Ameriky. Někde vzadu v mé hlavě se tehdy něco zrodilo. Syrové myšlenky, o kterých jsem věděl, že jsou důležité, ale neviděl jsem mezi nimi žádné spojení: dva muži se setkají v letadle; auto na ledě; význam triků s mincemi; a především, Amerika – ta podivná, velká země, kde jsem najednou žil a o které jsem věděl jen to, že jí nerozumím. Ale chtěl jsem jí porozumět. Víc než to, chtěl jsem ji popsat.

A pak, během zastávky na Islandu, jsem uviděl turistické diorama cest Leifa Ericksona a rázem to všechno zapadlo do sebe. Napsal jsem dopis svému agentovi a vydavatelce a vysvětlil jsem jim, co to bude za knihu. Dopis jsem nadepsal ‚Američtí bohové‘, ale počítal jsem s tím, že později vymyslím lepší název.

O několik týdnů později mi moje vydavatelka poslala návrh knižní obálky. Byla na něm cesta, blesk sjíždějící do země a nahoře nápis ‚Američtí bohové‘. Vypadalo to, že je to obálka knihy, kterou plánuji napsat.

Mít obálku dřív než samotnou knihu mi připadalo nepřípadné i zábavné zároveň. Pověsil jsem si ji na stěnu a díval se na ni a veškeré myšlenky na to, že bych mohl někdy vymyslet jiný název, zmizely navždy. Tohle byla obálka té knihy. Tohle byla ta kniha.

Teď ji už jenom musím napsat.

První kapitolu jsem napsal ve vlaku cestou z Chicaga do San Diega. A pak jsem dál cestoval a dál jsem psal. Jel jsem z Minneapolis na Floridu vedlejšími cestami, tak jak jsem si myslel, že by to udělal Stín v mé knize. Psal jsem, a když jsem se občas zasekl, vyrazil jsem na další cestu. Jedl jsem pirožky na horním poloostrově a tišil štěňata v Cairu. Poctivě jsem se snažil nepsat o žádném místě, které jsem nenavštívil.

Psal jsem svou knihu na mnoha místech – v domech na Floridě, v chatě na Wisconsinském jezeře a v hotelových pokojích v Las Vegas.

Sledoval jsem Stína na jeho cestě, a když jsem nevěděl, co se stane Stínovi dál, napsal jsem příběh Příchodu do Ameriky, a než jsem se dostal na jeho konec, už jsem věděl, co teď Stín podnikne, a mohl jsem se k němu vrátit. Chtěl jsem psát dva tisíce slov denně, ale byl jsem šťastný, když jsem jich napsal tisíc.

Vzpomínám si, že když jsem měl hotový první koncept, řekl jsem Genu Wolfovi, který je nejmoudřejší spisovatel, kterého znám, a napsal víc skvělých románů než kdokoliv jiný, s kým jsem se kdy setkal, že si myslím, že jsem se už naučil, jak napsat román. Gene se na mne podíval a vlídně se pousmál. „Nikdy se nenaučíš, jak psát román,“ řekl mi. „Naučíš se jen napsat román, na kterém právě děláš.“

Měl pravdu. Naučil jsem se, jak napsat román, který jsem právě psal, a nic víc. Ale stejně to byl skvělý, zvláštní román, co jsem se naučil napsat. Byl jsem si samozřejmě dobře vědom, jak nedokonalý je proti té půvabné, lesklé zlaté knize, kterou jsem měl v hlavě, ale stejně jsem byl šťastný.

Když jsem tu knihu psal, neholil jsem se a nestříhal jsem si vlasy a spousta lidí si myslela, že jsem trochu divný (i když Švédové ne, ti mi to schvalovali. Řekli mi, že jeden jejich král udělal něco velice podobného, i když ne s románem). Vousy jsem si oholil až na konci prvního konceptu a krátce poté jsem se zbavil i nemožně dlouhých vlasů.

Pak následoval proces vytěžování a protřizování. Úseky, které bylo třeba rozvinout, byly rozvinuty, a ty, které bylo třeba zkrátit, byly přistřiženy.

Chtěl jsem toho od té knihy opravdu hodně. Chtěl jsem napsat knihu, která bude dlouhá, zvláštní a spletitá, a napsal jsem ji a byla. Chtěl jsem napsat knihu, která bude obsahovat všechna místa v Americe, která mne upoutala a potěšila, což byla zrovna ta, která nikdy neuvidíte ve filmech a televizních show.

Nakonec jsem ji dokončil a odevzdal jsem ji a čerpal jsem jistou útěchu ze starého rčení, že román je dlouhá próza, se kterou je něco v nepořádku. A byl jsem si docela jistý, že právě to jsem napsal.

Má vydavatelka se obávala, že kniha, kterou jsem jí poslal, je až trochu moc dlouhá a trochu moc spletitá (že je příliš divná jí nevadilo), a chtěla, abych ji trochu zkrátil a učesal. Udělal jsem to. Její instinkt byl nejspíš správný, protože kniha byla nakonec úspěšná – šla skvěle na odbyt a získala řadu ocenění, včetně Nebuly a Huga (jako SF), cenu Brama Stokera (jako horor) a Locus (jako fantasy), což ukazovalo, že je to skutečně neobyčejný román a že i přesto, že je tak populární, není si nikdo tak docela jistý, do které škatulky jej zařadit.

Ale to předbíhám: nejprve bylo třeba knihu vydat. Proces vydávání mne fascinoval a podrobně jsem ho popisoval na webu, v blogu, který jsem za tím účelem založil (ale který pokračuje dodnes). Když kniha vyšla, vyrazil jsem na podpisové turné po Spojených státech, pak po Velké Británii, pak po Kanadě a nakonec domů. První knihu jsem podepsal v červnu 2001 v knihkupectví Borders Books, ve Světovém obchodním centru. Několik dní poté, co jsem se vrátil domů, 11. září 2001, už ani to knihkupectví, ani Světové obchodní centrum neexistovaly.

Přijetí, kterého se knize dostalo, mne překvapilo.

Byl jsem zvyklý vyprávět příběhy, jaké se lidem líbí, jinak by je nečetli. Nikdy jsem nenapsal nic kontroverzního. Ale tuhle knihu lidé buď milovali, nebo nenáviděli. Ti, kteří ji nenáviděli, přestože se jim moje předchozí knihy líbily, ji doopravdy nenáviděli. Někteří si stěžovali, že není dost americká, jiní, že je americká příliš, že Stín je nesympatický, že nepochopil, že skutečným náboženstvím Američanů je sport, a tak podobně. To všechno byla bezpochyby oprávněná kritika. Ale nakonec si kniha svoje čtenáře našla. Myslím, že mohu klidně říct, že většině lidí se líbila a líbí se jim pořád.

Doufám, že se jednoho dne k tomu příběhu vrátím. Stín je teď koneckonců o deset let starší. Stejně tak Amerika. A Bohové čekají.

 

Neil Gaiman, září 2010

3.11.2017