Vladimíre Mišíku, furt jsi dobrej!

Ondřej Bezr

Český rockový zpěvák, skladatel, textař, svými spoluhráči a přáteli už léta mírně ironicky, avšak právem přezdívaný „Legenda“. Vladimír Mišík ve třetím aktualizovaném vydání knižních rozhovorů Byl jsem dobrej.

Na albu Ztracený podzim je také tvůj text 1984, který je vlastně politický...

Já myslím, že zas tak moc politický není.

Opravdu?

Hele, je to blues, ne? Takže vyjádření nějakého pocitu. Třeba jsi večer trošku unavený a hlavou se ti honí různé myšlenky. Mně se to stává většinou nad ránem, v takovém lehkém polospánku. Pro tyhle případy si vědomě dávám k posteli sešitek a tužku, abych si ty myšlenky mohl zaznamenat a v klidu zase usnout. A tohle bylo přesně ono. Samozřejmě, ten text je inspirován postojem jednoho našeho… no, v podstatě kamaráda. On se nedokázal postavit k jisté věci ze své minulosti, pořád to zahrával do outu, a mě to hrozně mrzelo. Protože kdyby o tom dokázal normálně mluvit, nikdo z normálních lidí by mu to samozřejmě neměl za zlé. Takže téhle situace já se v tom textu dotýkám, ale myslím, že opravdu jenom lehce.

Jak tě napadlo to propojit s Orwellem?

Jeho 1984 pro mě samozřejmě byla v potemnělých dobách zásadní kniha. A jak mám vedle postele tu knihovnu, občas do ní jen tak „na blind“ sáhnu a přečtu si pár stránek. No a zrovna v době, kdy jsem o tom člověku, o němž byla řeč, přemýšlel, jsem si takhle náhodně vytáhl 1984 a dokonale jsem se dostal do atmosféry toho stresu v diktatuře. A nějak se mi to všechno spojilo. Nejdřív jsem si ten text napsal jen pro sebe, vůbec jsem ho neplánoval na desku. Ale nedalo mi to, časem jsem si k němu sedl s kytarou, a když jsme dávali dohromady materiál na desku, povídám klukům, že mám ještě jedno takový blues… No a jim se to nějak zalíbilo, takže jsme to takovým lehce industriálním způsobem natočili a zařadili to až na konec alba. Respektive téměř na konec – před Kainarovy Ďáblíky. Takže takhle to bylo. Je to blues a myslím, že k tomu není třeba víc dodávat. Není to politická písnička.

Stejně mi nevymluvíš, že téma donášení „soudruhům“ a vůbec vyrovnání se s minulostí je politikum.

Ne, je to moje vyjádření se k nějakým postojům. Já se v textech nemíchám do politiky, když už to slovo říkáš. Chápu komplikovanost a složitost života jako takového, i díky své dvouleté zkušenosti v České národní radě. Lidi jsou prostě omylní. A to donášení? Jak víš, já jsem sám byl StB nucen ke spolupráci a nepodepsal jsem to. Ale dobře vím, jak staženou prdel jsem u toho měl, když jsem to odmítal, víš? Odmítl jsem, pak jsem měl dva roky zákaz, který ze začátku vypadal mnohem dramatičtěji, ale pak se to vyvrbilo jenom takhle. Tím chci říct, že mám tuhle osobní zkušenost, takže nesoudím lidi, kteří podlehli.

Zanedlouho to bude třicet let od změny totality v demokracii. Myslíš, že jsme se dostatečně „vypořádali s minulostí“, jak se říká?

Tohle jsou otázky, na které já neumím odpovědět. Co to znamená „jsme se vypořádali“? Jak kdo. Za sebe můžu říct, že jsem se s minulostí vypořádal. A že jsem rád, že žiju v době, kdy máme demokracii. Demokracie je vachrlatá kocábka, která se na rozbouřeném moři jakžtakž drží nad vodou, je to složitější než složité, ale zaplaťpánbu za to. Když jezdíme po republice, vidíme všechny ty vesnice a městečka. Dřív to byla ponurost sama, ale teď na první pohled vidíš, jak to najednou rozkvetlo. Samozřejmě, že si uvědomuju zoufalost některých lidí. I v mém blízkém okruhu je několik takových, kteří se takzvaně nechytili, nemají peníze, žijí v marasmu anebo dokonce skončili na ulici. Takhle ovšem lidstvo funguje odjakživa a asi se s tím nedá nic dělat. Pořád je ale demokracie, tedy právo většiny, volba většiny. Jenom by mě děsilo, kdyby ta většina byla čím dál tím méně, abych tak řekl, fundovaná. Čímž nemám na mysli její vzdělanost, ale spíš to, čemu se říká selský rozum. Vybrat si lidi, kteří by nás měli zastupovat, je samozřejmě čím dál složitější. Ale važme si toho, že tu možnost máme, protože komunisti nám nic takového nedali. A to je to moje vyrovnání s minulostí. Že ve svých sedmdesáti letech můžu říct, že jsem rád, že je situace taková, jaká je. I když se občas taky rozčílím, ale to je normální.

Když už mluvíme o politice, byl jsi příznivcem přímé volby prezidenta?

No, člověk vždycky nedokáže úplně přesně odhadnout, co se stane, když přijde něco, s čím nemá žádnou zkušenost. Já byl příznivec téměř přímé demokracie a tudíž mi připadalo, že by byla vhodná i přímá volba prezidenta. Ale to jsem, abych to řekl elegantně, nedomyslel sílu toho, že jeden z kandidátů bude zákeřný. Myslel jsem, že se po všech těch změnách vrátí do politiky nějaká primární slušnost, že už se na vrcholu nebudou objevovat stejní gauneři jako byli ti komunisti. „Nebudeme jako oni,“ tomu heslu jsem naivně uvěřil... Ale vůbec se za to nestydím, protože čemu jinému by člověk měl věřit nebo v co doufat? Jenže to dopadlo, jak to dopadlo. A v podstatě už to nekomentuju. Protože když si většina, která měla možnost svobodné volby, zvolila pana prezidenta, jakého si zvolila, tak ho má zkrátka takového, jaká je sama. Tak nějak se to říká, že?

Ty samozřejmě tušíš, že ta otázka byla jakousi předehrou k tomu, o čem chci mluvit teď. Totiž o tvém odmítnutí státního vyznamenání z rukou Miloše Zemana v říjnu 2013. Byla chvíle, kdy jsi byl rozhodnut si pro něj na Hrad jít?

Ano, byla. Já jsem byl rozhodnutý tam jít, a to z jednoho prostého důvodu, což jsem musel vysvětlovat i mnoha svým kamarádům, kteří to nemohli pochopit: je to prezident zvolený demokratickou přímou volbou. Přestože je mi pan Zeman krajně nesympatický už od doby opoziční smlouvy a časů, kdy byl předsedou vlády. Dokonce se musím přiznat, že vůči němu cítím takovou tu antipatii, která vlastně nemá logiku. Jako když vejdeš někam do společnosti a dva lidi tě tam prostě serou, aniž bys je znal nebo ti zavdali důvod. Prostě to tak je a nedá se s tím nic dělat. Takže přes tohle přese všecko jsem tam chtěl jít. Pak mi volal šéf hradního protokolu pan Forejt a oficiálně mi to oznámil. Já mu říkal, že vím o sněmovním návrhu kandidátů, který sestavila parta kolem ODS, ve kterém byl kromě mě myslím i Radim Hladík, a že z toho mám radost. Ale on na to, že ten sněmovní návrh nehrál vůbec žádnou roli, že o vyznamenaných rozhoduje jen pan prezident a jedině pan prezident. A řekl to takovým tónem, že mě to tak podráždilo, až jsem z toho celou noc nespal. Bylo to pro mě dilema mezi rozumem a citem. Nakonec rozhodla emoce. Došlo mi, že tam budou lidi, se kterými se vůbec nechci setkat. A napadlo mě, že vlastně možná mám být jen taková úlitba nějakému okruhu lidí. Aby proti nim nikdo nemohl vystupovat, když už vyznamenání „dali i Mišíkovi“. Že jsem jen taková figurka na jejich šachovnici.

Říká se tomu užitečný idiot.

To říkáš ty… Ale asi tak nějak. No, a najednou se to ve mně převrátilo a došlo mi, že tam prostě jít v žádném případě nemůžu. Ten šutr, co mi spadl ze srdce, museli slyšet i sousedi pod námi… A tak jsem tam druhý den dopoledne zatelefonoval, omluvil se, pak jsem to celé zveřejnil včetně textu mailu, co jsem poslal na Hrad, protože jsem si říkal, že by to mohli zkusit nějak „uhrát“ ve svůj prospěch, a pak jsem strávil krásný večer v podhradí v lokále. S kamarády jsme si uspořádali na Malé Straně večeři, vypili pár piv a bylo nám dobře. Oslavili jsme 28. říjen po svém, vzpomenuli Masaryka a mně bylo dobře, protože jsem nemusel být na párty s lidmi, se kterými jsem být nechtěl. Zároveň ale musím upozornit, že vůbec nezpochybňuju lidi, kteří to vyznamenání přijali, jako třeba pan Suchý. Toho si samozřejmě hluboce vážím a s mým osobním rozhodnutím to vůbec nesouvisí. Konečně, jsem rocker, tak si celkem můžu dělat, co chci…

26.10.2017