Vyjde rozhovor s Tajným náčelníkem - průkopníkem psychedelické terapie
Ann Shulginová
Zákonem byly terapie lidské psychiky pomocí psychedelik v USA zakázány v polovině 60 .let minulého století. S vědomím porušování zákonů v nich někteří terapueti - jako byl Tajný náčelník alias Jakob - pokračovali. Tento knižní rozhovor přináší shrnutí jeho zásadních dlouholetých zkušeností s přípravou a vedením individuálních i skupinových psychedelických sezení a rovněž jasně ukazuje další možnosti osobnostního rozvoje člověka.
Kniha Tajný náčelník vychází spolu s knihou Terapie se substancí u příležitosti mimořádné akce - 18. ročníku Mezinárodní transpersonální konference, Ta se po 25 letech vrací opět do České republiky. Proběhne 28.9. - 1.10. 2017 v Top Hotelu v Praze.
Konference představí bloky zaměřené na obecná témata transpersonální psychologie, psychedelických látek (jejich výzkumu, spirituálního dosahu a terapeutického potenciálu), nových poznatků vědy a kosmologie, mystické spirituality a náboženství, mluvit se bude i o šamanismu, o holotropním umění a změněných stavech vědomí a jejich užití, zaměříme se i na ekologii a problémy a poznatky spojené se sociálními změnami a globální krizí. A to není zdaleka všechno!
Těšit se můžete na přednášky transpersonálních průkopníků (Stanislav Grof, Paul Grof), psychedelických velikánů (Charles Grob, Rick Doblin, Janis Phelps), velkých myslitelů (Ervin Laszlo, Richard Tarnas, Peter Russell), psychologů, psychiatrů a parapsychologů (David a Christel Lukoff, Etzel Cardeña, Sandra Harner, Dean Radin, Jenny Wade, Luis Eduardo Luna), oceňovaných umělců (Alex & Allyson Grey) a spousty dalších kvalitních hostů, kterým spiritualita není cizí, a pro které vědomí není jen součástí mozku.
Veškeré informace k této akci, potvrzení přednášejících i plánované workshopy, budou postupně doplňovány na čerstvě spuštěných stránkách www.itcprague2017.org.
Pocta Jákobovi
Jákoba, muže, jenž je ústřední postavou Tajného náčelníka a jemuž jsem v knize PIHKAL dala jméno Adam Fisher – jsem poznala počátkem roku 1980, krátce po svém seznámení se Sašou Shulginem. Saša mi vyprávěl o pozoruhodném psychologovi, který dlouhá léta provází pečlivě zvolené klienty psychedelickým sezením. Na počátku 70. let se tento postarší muž rozhodl zanechat klinické praxe. Jedna chemička, Sašova blízká přítelkyně, v té době právě objevila látku, která ležela takříkajíc v šuplíku jedné německé chemické společnosti od své syntézy v roce 1912. Vyzkoušela ji a popsala její zajímavé účinky Sašovi, jenž se zavřel do vlastní laboratoře, vyrobil tuto látku – byl to 3,4-methylendioxymetamfetamin neboli MDMA – a vyzkoušel její účinky na sobě. Zavolal Jákobovi a pověděl mu o nové substanci, která by ho mohla zajímat, a zanedlouho ji přinesl do malého Jákobova bytu.
Zbytek už je, jak se říká, historie. Jákobovi učarovaly účinky MDMA na sobě a jeho pacientech natolik, že se rozhodl odložit odchod do důchodu. Několik let pak jezdil po Spojených státech a v tichosti seznamoval skupiny psychoterapeutů s použitím MDMA v psychoterapii. Čas od času se vypravil do Evropy, aby v této práci pokračoval i mezi evropskými psychology a psychiatry. Vždy trval na tom, aby každý terapeut tuto magickou substanci vyzkoušel nejprve sám na sobě, než ji bude používat ve své praxi. To se stalo pravidlem, kdykoliv chtějí léčitelé používat MDMA (což mimochodem není psychedelická látka) nebo kterékoliv skutečné psychedelikum. Terapeuti musí poznat účinky takových substancí sami na sobě, než je podají někomu jinému.
U Jákobova hrobu jsem se zeptala jedné jeho dávné přítelkyně, zda tuší, kolik lidí mohl za ta léta zasvětit do používání psychedelik. „Tipnula bych si tak kolem čtyř tisíc,“ zněla její odpověď. Na sedmdesátiletého muže to je pozoruhodné.
Jákob byl ztělesněním toho, jak si člověk představuje dědečka. Měl řídnoucí, stříbřitě vlasy. V jeho mírně kulatém obličeji ta léta zanechala nesmazatelný důkaz o jeho laskavosti a humoru. Stačil jediný pohled, abyste se přesvědčili o jeho schopnosti naslouchat a vcítit se do druhého. Byl schopen se rozhněvat a použít tvrdá slova, ale ta byla určena jenom několika málo lidem. Zloba ho asi jako většinu z nás zneklidňovala, ale když jsem ho poprvé a naposledy slyšela hovořit s naprostým znechucením, mluvil o lidech s hraniční poruchou osobností. Domnívám se, že měl během práce klinického psychologa špatnou zkušenost alespoň s jedním takovým člověkem.
Když jsem jako mladé děvče poprvé slyšela a četla o psychologii, nejhorší možnou diagnózou bývalo cosi, čemu se říkalo „zaostalá osobnost“. Řada z nás by dala raději přednost paranoidní schizofrenii! Paranoia a/nebo schizofrenie mohla mít alespoň nádech tragédie, ale „zaostalá osobnost“? Naprostá hrůza. Dnes je nejobávanější diagnózou (hovoříme-li o pacientech, kteří nejsou násilní a psychotičtí) právě „hraniční osobnost“. Podle Jákoba se takoví pacienti obvykle snaží vtáhnout terapeuta do svého světa místo toho, aby využili jakékoliv pomoci, kterou jim terapeut nabízí. Netouží po vyléčení, ale snaží se přimět terapeuta, aby jim dělal společnost, jakmile se necítí dobře. Jsou nesmírně manipulativní a jsou-li konfrontováni přímo, mohou se chovat pomstychtivě a destruktivně. Když jsem Jákoba poznala, ještě jsem se nevěnovala psychedelické terapii a nechápala jsem úplně, jaké pacienty má na mysli. Oficiální definice takové nešťastné duše by zněla nejspíš „reptal odmítající pomoc“. Když jsem se několik let poté začala učit, jak provádět terapii s MDMA a psychedeliky, narazila jsem na dva případy toho, před čím mě Jákob varoval. Nakonec jsem pochopila alergii mého drahého přítele na takové lidi, ačkoliv jsem se nikdy nespálila natolik, abych vůči nim pociťovala takovou nevraživost jako Jákob.
Jákob nebyl žádný génius, ale patřil k lidem, od nichž jsem se naučila nejvíc o tom, čemu se říká „moudrost“, protože ji měl. Ze situace, která by v komkoliv jiném za normálních okolností vyvolala zoufalství a úzkost, dokázal vytvořit neobyčejně příjemnou duchovní lekci, kořeněnou velkým smyslem pro humor a radostí.
Pokud jste položili Jákobovi nějakou smysluplnou otázku, obvykle vám poskytl co možná nejvíc informací co nejméně slovy. Naučil se neomlouvat se za to, že dělá chyby. Vlastně jsem nezažila, že by se někdy omlouval za to, jaký je; byl se sebou spokojen a smířen, což je bezpochyby jedna z vlastností dobrého léčitele.
V knize PIHKAL jsem popsala, jak mi Jákob před lety pomohl projít zvláštním a mimořádným týdnem změny vědomí. „Procházíš procesem,“ řekl mi tehdy. „Hlavně se tomu nebraň.“ Jeho slova mi pomohla nalézt své místo a umožnila mi vnímat celou zkušenost jako příležitost k učení a růstu.
Mnoha z nás přišla nepochopitelná skutečnost, že Jákob byl jako mladý muž v armádě a miloval ji. S pobavením vnímal údiv mnoha svých přátel, kteří nedokázali pochopit, jak mohl hluboce přesvědčený psychedelický průvodce a terapeut považovat svoji vojenskou službu za přínosnou a radostnou zkušenost. Většina z nás si nakonec uvědomila, že problém spočívá v našich předsudcích a projekcích, nikoliv v Jákobově přijetí obou světů. Jednou jsem se ho zeptala, zda má podle jeho názoru náš druh nějakou naději na přežití, vezmeme-li v úvahu zjevné rozhodnutí mnoha z nás otrávit životní prostředí a zničit jeden druhého. „Myslím, že přežijeme,“ odpověděl s úsměvem. „Lidstvo má zvláštní schopnost zmobilizovat všechny síly, když jde do tuhého. Možná nepřežijeme všichni, ale ani v nejmenším nepochybuji o tom, že jako druh přežijeme. Už se to stalo tolikrát a stane se to znovu.“
Jákob nám chybí. Otřepaná fráze „Je to pro mě čest, že jsem ho znala“ v jeho případě platí pro Sašu, pro mě a všechny jeho přátele. Nemohu mu odpustit jenom to, že jsem se nedověděla včas, když odcházel z této úrovně, z této reality, kterou s námi sdílel. Nebyla jsem u jeho lůžka, a kdykoliv na to pomyslím, přepadne mě smutek. Jednou budu schopná dát mu svolení – ze svého srdce – odejít, ale zatím to nedokážu.
Ann Shulginová
Lafayette, Kalifornie
