Petr Šabach - muž s talentem dopsat historky ze života
Tomáš Weiss
V 66 letech zemřel Petr Šabach. Asi málokterý český spisovatel by s ním mohl soupeřit v disciplíně, kterou bychom mohli nazvat dejme tomu dopilované hospodské příběhy z vlastního života.
Taky se vám zdá divné, proč film místo Hovno hoří, tedy podle své knižní Sabachovy předlohy, pojmenovali Pelíšky? Škoda, no ale co už teď. Jisté je, že film autorovým knihám k velkolepé popularitě pomohl. Filmů, za nimiž stáli režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský vznikla celá šabachovská série - např. Šakalí léta, Pupendo či U mě dobrý.
Šabachovým trademark se stala schopnost dostat hospodskou historku na papír bez přílišné ztráty energie. Komu se to zdá jako banalita, tedy že stačí sedět někde v kvelbu a poslouchat, zapisovat a pak to jen přepsat, pravděpodobně si to nikdy nezkusil. V 99% takových pokusů vznikne něco, co byste číst nechtěli. Ale Šabach na to měl talent.
Z rodiny lampasáka vystudovaný knihovník a kulturolog. Když čteme jeho knihy nebo sledujeme filmy, podle nich natočené, řekneme si: rodinné historky, kořeněné hospodským větrákem. Můžeme mít dokonce ten častý, ale často falešný pocit, že vlastně autora skrze jeho vyprávění známe. Jenže, víte jak je to s tou autobiografičností. Nikdo není tak docela tím, za koho se vydává. A žádný hospodská historka se nedá jen tak, bez vypointování, hodit na papír.
Zajímavé je, jak silně se šabachovské vyprávění a vzpomínání dostalo lidem pod kůži jako vlastně sumární zhodnocení českého světa, hlaně mezi roky 1968 - 1989. Mnohým leze tohle sladko-kyselé vzpomínání na normalizaci na nervy. Možná by stačilo jen si připustit, že Šabach pravděpodobně neměl žádné ambice objektivně zachycovat ten hnus fialovej, který ležel nad našimi každodenními tragikomediemi v pookupačním komunismu. On jen do palety svědectví o době, dodal ten tón, ke kterému měl talent.
18.9.2017
