Slovenské nakladatelství Absynt začíná vydávat knižní reportáže česky

Tomáš Weiss

Nakladatelství Absynt založili před necelými třemi lety Juraj Koudela a Filip Ostrowski. Záměr byl jasný - přinést do knihkupectví soustředěný výběr z toho, co ve světě vzniká v žánru knižní reportáže. Jejich slovenské knihy jsou k vidění i v českých knihkupectvích, teď se rozhodli i pro knihy v češtině.

 

Proč jste se rozhodli po českou řadu vašich reportážních knih, které zatím vycházejí s úspěchem jen slovensky?

Za poměrně krátký čas našeho působení na Slovensku se okolo Absyntu vytvořila silná skupina loajálních čtenářů, která nám fandí a čte naše knihy. Cítíme, že jsou to velmi zvídaví lidé, kteří dokáží kriticky myslet – a to nás mimořádně těší. Zaregistrovaly nás i slovenská  média a okolo několika knih vznikla velmi zajímavá veřejná diskuze. Tak se o Absyntu dozvěděli i někteří čtenáři z Česka a stávalo se nám, že jsme na sociálních sítích dostávali otázky, kde začneme vydávat knihy také česky, protože jim chybí vydavatelství, které se specializuje výlučně na reportážní literaturu a tak trochu svým slovenským kamarádům závidí knihy, které jsme vydali. I když se nám představa vydávání českých překladů zdála ze začátku nereálná, nakonec jsme si řekli, že do toho půjdeme. Bylo to spontánní rozhodnutí. Přesto k české odnoži Absyntu přistupujeme s velkou pokorou, opatrně a bez velkých očí.

Jak tedy bude teď vaše vydávání vypadat? Každý titul v obou jazycích, nebo vždy jen česky nebo jen slovensky?

Tuhle otázku dostáváme v posledních dnech často, hlavně od slovenských čtenářů. V zásadě by mělo většinou jít o jiné tituly. Knihy chceme vydávat v jiné zemi, podle toho se taky musíme rozhodovat. Samozřejmě, že v případě některých klíčových titulů se stane, že je vydáme v obou jazycích. Už teď můžeme například prozradit, že to tak bude v případě kultovních knih otce polské reportážní školy Ryszarda Kapucscinského nebo knih norské reportérky Ásme Seiserstadové.

Jaké budou první česky přeložené tituly, proč  zrovna ty a kdy vyjdou?

Rozhodli jsme se začít nejmladší generací reportérů polské školy. Jsou to velmi talentovaní a otevření lidé, které zajímají témata a problémy daleko přesahující hranice Polska. Právě jsme vydali první knihu. Jsou to reportáže z Japonska pod názvem Gambare! Workshopy smrti od mladé autorky Katarzyny Boni. Reportér Mariusz Szczygieł, který je v Česku velmi populární, o knize řekl, že je to „jeden z nejlepších a nejvýrazněších polských kknižních debutů posledních let. A nejenom v žánru non-fiction, ale v literatuře obecně. Na Japonsko se dívá jako na zemi výrazně poznamenanou jadernou katastrofou ve Fukušimě a ve své reportážní knize zkoumá, jaké následky zanechaly tyto události na obyčejných lidech.  Pozoruhodná bude i reportáž Filipa Springera o zaniklé polské obci Miedzianka nedaleko českých hranic. Miedzianka. Příběh zániku je mimořádná kniha o hornickém městečku, které se doslova propadlo pod zem. Je to příběh o mizení, ale i o tom, jak se velké, hrnoucí se dějiny, dotýkají běžného života nic netušících lidí. První knížka už je v prodeji, ostatní vyjdou na na začátku podzimu.

Jak se vám zatím daří na Slovensku, kde existujete cca 3 roky? Kolik knih? Jaká zatím nejúspěšnější?

Pokud máme brát naší existenci od vydání první knihy, je to jen asi dva a půl roku. Předtím jsme ale náš vstup do knižního světa dlouho a intenzivně připravovali. Vznikal design edice Prekliati reportéri, vymýšleli jsme hrubé rysy edičního plánu. Jsme velmi šťastní, že témata našich knih mezi čtenáři rezonují a že otvírají společenskou diskuzi. Ale přesto přistupujeme k projektu nakladatelství Absynt střízlivě a víme, že o tom, která kniha byla nebo nebyla úspěšná se budeme moct bavit až tak za deset let. Za tu cvíli, co jsme na trhu, byla naši nejúspěšnější knihou Vojna nemá ženskú tvár od Světlany Alexijevičové. V tomhle případě jsme měli štěstí, že jsme práva na její knihy koupili ještě před udělením  Nobelovy ceny za literaturu a první překlad se nám podařilo vydat bezprostředně po vyhlášení výsledků. Ta „nobelovka 2015“ byla pro nás silným impulsem, který nám mimo jiné utvrdil v tom, že reportáže právem patří do rodiny krásné literatury.

Jak hledáte autory a témata? Sledujete hlavně, co vychází v Polsku, kde je tradice knižní reportáže silná a inspirující nebo se rozhlížíte víc po světě?

Sledujeme několik hlavních kritérií, které společně vytvářejí jakýsi algoritmus, na jehož základě se pak rozhodujeme. Za prvé se nám musí kniha líbit a musí mít velkou poznávací hodnotu. Za druhé zvažujeme, zda je dostatečně zajímavá pro slovenské (a teď už i pro české) čtenáře. Za třetí – přihlížíme k tomu, jestli je téma aktuální, respektive nadčasová. Ale samozřejmě nejsme stroje a některá vydavatelská rozhodnutí děláme pod vlivem vlastních čtenářských emocí. Tehdy si řekneme, že to tak musí být – a hotovo. Netajíme setím, že sledujeme hlavně to, co se okolo reportážní literatury děje v Polsku, kde je tradice a zkušenost. Polsko je takové reportážní Eldorádo.

Proč myslíte, že člověk rád sáhá po reportážní knize?

Člověk je zvědavý. A každý kriticky myslící čtenář vždycky rychle zjistí, že munestačí jen číst noviny, nemluvě o světě povrchních twiterových zpráv, ve kterých se lehnce ztratí a neví, čemu má a čemu nemá věřit. Reportážní knihy jsou obvykle psané s jistým časovým odstupem, a tak nabízejí komplexní pohled na komplikovaná témata. Tak jako u dobrého románu, tak zřejmě i u reportážní knihy láká čtenáře především příběh. A zážitek z reportáže je možná o něco intenzivnější, jelikož je to v podstatě román, který se doopravdy stal.

Jaké kvality má mít dobrá reportážní kniha?

Já osobně mám rád, když mě autor vnímá jako svého rovnocenného partnera a nepokouší se mě přesvědčit o jedné jediné (vlastní) pravdě a nevnucuje mi svůj pohled na svět. Mám rád, když je autor nezaujatý a nechá mě, abych si po přečtení vytvořil svůj vlastní názor. Důležité je samozřejmě i to, aby autor hledal fakta a aby se jich při psaní také přidržel. No a v neposlední řadě, musí i reportážní literatura být kvalitní čtenářský zážitek. Tak jako dobrý román.

8.9.2017