Doktor Pilka si kope hrob - humoristická kratochvíle Petra Motýla

Tomáš Weiss

Mohlo by to býti k vzteku, ale je to komické. Obklopující realita někdy dělá ramena a hrozí, že se z ní zblázníme. Jako obklad lze tu a tam přiložit humor, ironii, vtip. Petr Motýl nabízí takovou kratochvíli. Jenže jak známo - za srandičkami a prdelkami možno tu a tam zahlédnout naše posvátné krávy a telata v negližé.

VEČEŘE

Jídelna zámku Kastély byla jídelnou stylového prostředí. Na zdech barokní fresky s antickými náměty, Paridův soud, bůh Apollón a jemu příbuzné figury, luzná perspektiva a sluneční zář. U stěn pár originálních barokních štelářů, kredencí a truhliček. Pseudo-barokní stoly, jejichž pseudobaroknost skrytou pod skvěle žlutými a červenými ubrusy dokázal na první pohled rozpoznat jen opravdový znalec. Vešlo se sem sedmdesát hostů a čtyřicet šest jich na pseudobarokních židlích skutečně sedělo. Doktor Pilka zamířil ke stolu, za kterým trůnil vyžraný Zápaďák, evidentní Bavorák nebo Vlám. Nabízející se erotické příležitosti vyplývající z množství volných míst v těsném kontaktu s očima, vlasy a těly osamělých žen nechávaly doktora Pilku naprosto chladným. V takovýchto dobrodružstvích se vyžíval po celý školní rok a navíc na tradiční Šrámkově Sobotce.

„Nazdar chlapče, jen se posaď,“ reagoval halasně evidentní Bavorák či Vlám na Pilkův němý pohled dříve, než se doktor stačil optat na volný sic.„Já jsem Johny Ellis, Springfield, Ohio, USA výroba nýtů,“ pokračoval zemitý muž čistou američtinou ze Středozápadu.

Doktor Pilka složil dlouhé kosti na židli.„Tak s čím tu jsi, chlapče? Já s fagocytózou.“

„Já s revmatismem,“ odpověděl anglicky mluvící Čech. A opravdu ho občas pobolíval tu malíček na levé ruce, tu celé pravé koleno.

„Já s fagocytózou. Vzbouřily se ve mně fagocyty a diktují mi, co mám dělat. Tentokrát chtěly do lázní Bük.“

„Zdejší lázně jsou vynikající.“

„Vynikající nebo ne, já jsem jet musel. Když je neposlechnu, nepřej si cítit tu bolest. Příšerné. Poslední rok jsem pořád na cestách. Fagocyty chtějí poznávat Evropu, co můžu dělat, poznávají. To víš, já bych nejradši zůstal ve Springfieldu, co ti mám povídat. Nejkrásnější místo na světě, to si piš. Ale musím jezdit. A teď si musím dát švestkovou polévku a švestkovou omáčku. Fagocyty to chtějí a já musím, jak se říká, držet hubu a krok.“

Malý nenápadný číšník v ten okamžik skutečně pokládal před Amerikána švestkovou polévku.

„Prosím,“ řekl anglicky s maďarským přízvukem.

„Švestková polévka, chlapče,“ nevšímal si továrník nýtů obsluhy a uchopil lžíci.

„Mně sele. Celé,“ řekl doktor Pilka, který si během rozhovoru s kapitalistou podnikajícím v kovech stačil pozorně prohlédnout jídelní lístek. Pingl, který byl zvyklý na téměř jakýkoli rozmar zazobanců povalujících se po zámku Kastély jako jinde mrtvé mouchy po podlaze, ani nemrknul.

„A jaký je tvůj byznys, chlapče?“ optal se zemitý starší chlap z USA.

„Lipová semena.“

„A nese to?“

„Nese. Nese to dost.“

„Vidíš, chlapče. Škoda, že mě nemůžeš navštívit ve Springfieldu v Ohiu. Ukázal bych ti továrnu na nýty. Jenže musím cestovat. A zítra se se mnou moje fagocyty chtějí nechat vyfotit. Doktor říkal, že to půjde, ale musí mi zavést psychosondu. Dobře, já vydržím hodně. Když sním švestkovou polévku, zvládnu i psychosondu. To je zdejší specialita?“

„Zřejmě,“ pohlédl doktor Pilka na prázdný hluboký talíř, který Středozápaďan s odporem, ale zručně zfutroval.

Ke stolu se opět přiblížil malý nenápadný číšník, na ruce talíř se švestkovou omáčkou, následován pomocníkem, který před sebou na vozíčku tlačil malé pečené sele. Obsluha v jídelně zámku Kastély byla skutečně blesková. Doktor Pilka, velmi potěšen, během půlhodinky skvěle propečené sele snědl. Na jeho mladicky štíhlé postavě nezanechávala nadměrná konzumace tuků žádné viditelné stopy.

30.8.2017