Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Když prázdniny překulují se zvolna do poslední čtvrtiny, vrátíme se s Knižním pólem na jejich začátek, kdy byl odvysílán na Českém rozhlasu 3 - Vltava tento díl, poslední před pauzou, která bude přerušena až začátkem září.
Knižní pól 17. 6. 2017
Dnešní rychlá média a sebepotvrzující, do sebe zahleděný charakter informací a názorů na sociálních sítích razantně zatahují oponu nad dějinami. A tak minulé chyby i tragédie mají mnohem větší sklon k opakování, jejich důsledky pak ovšem v přímých přenosech. Tohle mě napadalo nad vynikající knihou Katastrofa křesťanů s podtitulem Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914–1923. Je to mimořádně objevné vyprávění o tom, co se dělo před sto lety na Blízkém východě, které nemilosrdně odkrývá podobné omyly a pokrytectví dnešních evropských politiků.
Politici turečtí celou dobu po dnešek ostře protestují, když tehdejší počínání Turků kdokoli označí za genocidu. Fakta jsou ale neoblomná. Katastrofa křesťanů je důkladným, čtenářsky strhujícím svědectvím o tom, že v Malé Asii se před sto lety odehrál předchůdce holocaustu. A že politické, ekonomické a náboženské pozadí mělo vyvražďování ne-Turků a nemuslimů téměř shodné rysy s budoucím nacistickým konečným řešením židovské otázky. Souvislost tragédie Arménů, Asyřanů a Řeků v tureckém prostoru s Německem je mnohem závažnější, než se obecně ví. V knize Katastrofa křesťanů se dočtete, že císařské Německo prokazatelně drželo nad tureckým vražděním patronát. Němci svému tehdejšímu spojenci pomáhali hlavně s armádou nejen logisticky. Zastávali velitelské funkce a například německý generál Liman von Sanders organizoval druhou vlnu vysídlování Řeků z pobřeží Egejského moře. Nebo taková personální shoda: příští protektor v Čechách a na Moravě von Neurath sledoval jako diplomat-pozorovatel operace proti Arménům. Pozdější velitel Osvětimi Höss se už jako šestnáctiletý v Anatolii a jinde účastnil bojů.
Příběh turecké genocidy nejen Arménů, ale i Asyřanů a Řeků, je pozoruhodným dokladem štafety zla. Jednou založené žije jako špatně uhašený lesní požár, vyšlehne znovu, nečekaně hlavně pro ty, kdo na předchozí plameny zapomněli.
Podle očitých svědectví se zabavené kovy z arménských domácností a obcí vozily za 1. světové války do Německa na výrobu zbraní. Asi nejotřesnějším zjištěním je postoj křesťanského Německa, ale potažmo celé tehdejší Evropy: křesťany v Turecku hodili tehdejší politici přes palubu. Jak si na to nevzpomenout v souvislosti s nedávnými postoji k Srbům v Kosovu, ale i při ostrých výrocích některých dnešních západoevropských činitelů na adresu středoevropských vlád, které upozorňují na rizika administrativního přístupu k uprchlické vlně a odmítají se podílet na migračním sociálním inženýrství. Stará poučka zní: Kdo se nepoučil z minulosti, je odsouzen chyby opakovat.
Mimořádnou knihu Katastrofa křesťanů s podtitulem Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914–1923 napsali Michal Řoutil, Petra Košťálová a Petr Novák, vydalo ji nakladatelství Pavel Mervart.
Americký historik Timothy Snyder napsal o potřebě učit se z dějin dokonce knížku. Jmenuje se Tyranie s podtitulem 20 lekcí z 20. století. Je to výtečná, intelektuálně jiskřivá a srozumitelná příručka, jak se nenechat oblbnout, jak se vyhýbat lžím, zachovat si svobodný rozum i vůli, jak uvažovat samostatně, co pro to dělat. Vy, já, každý. Nestojíme na konci, ale na začátku, píše Snyder. Jeho inspirativní, vzdor názvu povzbudivou knížku Tyranie vydala společně nakladatelství Prostor a Paseka v překladu Martina Pokorného.
Richard Erml nepatří mezi mediálně protežované české spisovatele. Pro některé literární komentátory jako kdyby ani neexistoval. Přitom mu teď v nakladatelství Druhé město vyšla už šestá kniha, novela Můj muž, má žena. A o té si dovoluji tvrdit, že patří do pomyslné první ligy současné české prózy.
Proč: Přestože je to komorní příběh stárnoucí dvojice na výletě do indického Ladaku, vyznačuje se účinnou dramatickou linkou. Erml střídá jeho a její vyprávění, jednu situaci komentují na střídačku oba a stylisticky je autor velmi důsledně drží v jejich slovníku i postojích. Dobrý autor se kromě jiného pozná podle neotřelých přívlastků a přirovnání. V tom je Erml také na současné české poměry výjimečně zdatný.
Knížku Richarda Ermla Můj muž, má žena doporučuju jako výtečnou četbu na letní volno kdekoli. Když na ni totiž budete mít víc času, myslím na takové to lenošivé čtení, Ermlovo přirozené, přitom ale zároveň nenápadně rafinovaně konstruované vyprávění vás odmění nečekanými vůněmi a chutěmi podobně, jako když nespěcháte a zajdete si do nějaké neokázalé indické restaurace, třeba v Piaristické ulici v Českých Budějovicích.
Příběh o pokusu najít, oživit nebo naopak ukončit zevšednělý vztah můžete číst jako bilanční generační román, jako knihu osobní – i když to samozřejmě není žádná autobiografie – nejen jako knihu o dlouholetém manželství, ale také jako důvtipnou metaforu civilizace na sklonku vyměřené éry. Z Ermlovy knihy Můj muž, má žena jsem měl pocit asi jako plavec uprostřed moře, když se po dlouhém bezvětří najednou pohne plachtoví.
14.8.2017
