Autor vedl o vodním hospodářství Izraele rozhovory s 220 lidmi, s některými z nich opakovaně. Výsledkem je kniha, která na vás působí jako dobrodružná verneovka, jen s tím rozdílem, že tady nejde o autorovu fantazii, ale o věci, které se právě v téhle chvíli už dějí a zajišťují to, co kdysi deklaroval první izraelský premiér Ben Gurion: Přinutíme poušť, aby se zazelenala.
60% poušť, zbytek polopoušť – to je od začátku geografická definice státu Izrael. Od vzniku v roce 1948 bylo všem jeho správcům jasné, že voda bude strategickou surovinou číslo jedna. Ten úhor, kde pořádně neprší už od Mojžíše, měl přijmout množství lidí a zajistit jim každodenní přístup k vodě pro osobní spotřebu i pro zemědělství, ať už znělo zpočátku spojení poušť – zemědělství jakkoliv šíleně.
Jen od roku 1948 do roku 1952 se počet obyvatel, žijících na území státu Izrael zdvojnásobil. Bylo třeba okamžitě začít s budováním obrovského potrubního systému (Národní rozvaděč vody), které dovedl vodu ze severu území do pouští na jihu. Dostatek vody se stal státním zájmem, kolektivním cílem, který byl nadřazen zájmům jednotlivců, byznysu i politických stran.
Obrovské úsilí zajistit Izraeli vodní soběstačnost trvalo 60 let a z vyschlé země vznikla díky němu hydrologická velmoc, která dokonce nedávno mohla vyhlásit, že území Izraele je, co se vody týká, nezávislé na klimatických podmínkách. Tedy ještě jednou – i kdyby za celých 365 dnů v roce ani jednou nezapršelo, bude dost vody nejen pro obyvatele, farmáře a průmysl, ale bude možné vodu dodávat i do sousedních zemí, což už se mnoho let děje. Jak je to možné? Izrael musel pro tento kýžený výsledek zkombinovat několik přístupů. Tady jsou:
Již několik let se vědci shodují, že nejpozději v roce 2025 bude s vodou na mnoha místech planety skutečně zle, pokud se něco zásadního nepodnikne. Nebylo by od věci využít alespoň některých izraelských vědomostí v souboji s jejím nedostatkem. Dá se plánovat, dá se šetřit, dá se odsolovat, dá se dobře čistit a dál používat, dá se o tom všem od malička vzdělávat. Protože voda je nad zlato, i když se na to dá v oblastech, kde zatím stačí otočit kohoutkem a třikrát denně se osprchovat, někdy zapomenout. Je správné, že se o vodním problému mluví čím dál hlasitěji. V téhle knize jsou zcela konkrétní příklady toho, jak o ní pečovat a dostat ji k lidem, rostlinám i zvířatům. V dnešní době plné špatných zpráv je kniha Budiž voda jednou z mála, kde se píše o tom, že poušť může i rozkvést.
8.8.2018