Budiž voda, řekl Izrael, a stalo se

Tomáš Weiss

Druhého vydání se dočkala kniha izraelského autora Setha M. Siegela Budiž voda. Když ji čtete uprostřed dost ostrého českého letního vedra, má možná dvojnásobný účinek. Podtitul zní: izraelská inspirace pro svět ohrožený nedostatkem vody.

Autor vedl o vodním hospodářství Izraele rozhovory s 220 lidmi, s některými z nich opakovaně. Výsledkem je kniha, která na vás působí jako dobrodružná verneovka, jen s tím rozdílem, že tady nejde o autorovu fantazii, ale o věci, které se právě v téhle chvíli už dějí a zajišťují to, co kdysi deklaroval první izraelský premiér Ben Gurion: Přinutíme poušť, aby se zazelenala.

60% poušť, zbytek polopoušť – to je od začátku geografická definice státu Izrael. Od vzniku v roce 1948 bylo všem jeho správcům jasné, že voda bude strategickou surovinou číslo jedna. Ten úhor, kde pořádně neprší už od Mojžíše, měl přijmout množství lidí a zajistit jim každodenní přístup k vodě pro osobní spotřebu i pro zemědělství, ať už znělo zpočátku spojení poušť – zemědělství jakkoliv šíleně.

Jen od roku 1948 do roku 1952 se počet obyvatel, žijících na území státu Izrael zdvojnásobil. Bylo třeba okamžitě začít s budováním obrovského potrubního systému (Národní rozvaděč vody), které dovedl vodu ze severu území do pouští na jihu. Dostatek vody se stal státním zájmem, kolektivním cílem, který byl nadřazen zájmům jednotlivců, byznysu i politických stran.

Obrovské úsilí zajistit Izraeli vodní soběstačnost trvalo 60 let a z vyschlé země vznikla díky němu hydrologická velmoc, která dokonce nedávno mohla vyhlásit, že území Izraele je, co se vody týká, nezávislé na klimatických podmínkách. Tedy ještě jednou – i kdyby za celých 365 dnů v roce ani jednou nezapršelo, bude dost vody nejen pro obyvatele, farmáře a průmysl, ale bude možné vodu dodávat i do sousedních zemí, což už se mnoho let děje. Jak je to možné? Izrael musel pro tento kýžený výsledek zkombinovat několik přístupů. Tady jsou:

čerpá a upravuje vodu ze zvodní (podzemní obnovitelné zdroje vody), studní, řek a Galilejského jezera
odsoluje mořskou vodu (v knize je detailně popsán fascinující vývoj téhle disciplíny, která by mohla v nejbližších letech být klíčovou třeba pro vysychající Přední Východ nebo Afriku)
hloubkovými vrty se dostává k zásobám brakické vody (tedy k vodě, která, podobně jako ropa leží v jakýchsi obrovských kapsách v podzemí, a je stejně jako ropa neobnovitelná)
šlechtí rostliny, jimž prospívá voda s větším obsahem soli (tedy dá se zalévat i vodou, která není dokonale odsolená)
čistí skoro veškeré splašky s výslednou velmi kvalitní vodou, která se používá na zalévání
zachytává a využívá dešťovou vodu (pokud tedy nějaká spadne)
uměle dokáže dokonce ovlivnit srážky pomocí cloud seedingu (osévání mraků – tedy snaha přinutit lidskou činností mraky, aby se v nich vysrážela voda a vytvořila se srážková činnost
pravidelně investuje do preventivních oprav vodohospodářské infrastruktury, aby nedocházelo k únikům vody - a znovu až neuvěřitelný příběh sofistikovaného dohledu nad celým rozvodným systémem – zatímco některá izraelská města docilují úniků kolem 7%, běžné je, že se v evropských městských sítích ztrácí mezi výrobcem a spotřebitelem 25% (nedávné info o ztrátách v Římě – 44% - pak zní téměř jako hloupý vtip)
již od základní školy jsou občané vedeni k šetření vodou
voda se účtuje za reálnou cenu, tedy žádné dotování, cena se v Izraeli ukázala jako důležitý zdroj šetření a inovací
vypisují se granty na podporu technologií, šetřících vodu a stát finančně podporuje jejich zavádění
na většině zavlažovaných ploch se používá tzv. kapénková závlaha (voda se k rostlinám dopravuje závlahovým zařízením, které přikapává vodu k jednotlivé rostlině – šetří se tak až 60% vody, šetří se tak hnojiva, šetří se tak životní prostředí, výnosy jsou až třikrát vyšší než u klasického zalívání stříkáním…

Již několik let se vědci shodují, že nejpozději v roce 2025 bude s vodou na mnoha místech planety skutečně zle, pokud se něco zásadního nepodnikne. Nebylo by od věci využít alespoň některých izraelských vědomostí v souboji s jejím nedostatkem. Dá se plánovat, dá se šetřit, dá se odsolovat, dá se dobře čistit a dál používat, dá se o tom všem od malička vzdělávat. Protože voda je nad zlato, i když se na to dá v oblastech, kde zatím stačí otočit kohoutkem a třikrát denně se osprchovat, někdy zapomenout. Je správné, že se o vodním problému mluví čím dál hlasitěji. V téhle knize jsou zcela konkrétní příklady toho, jak o ní pečovat a dostat ji k lidem, rostlinám i zvířatům. V dnešní době plné špatných zpráv je kniha Budiž voda jednou z mála, kde se píše o tom, že poušť může i rozkvést.

8.8.2018