Co tohle je? Jen Pynchonovy paranoie?
Josef Rauvolf
Americký prozaik Thomas Pynchon vykresluje ve svém posledním románu Výkřik techniky ne zrovna optimistický obraz současnosti, nemluvě o budoucnosti. A to vše propletené všemožnými spiknutími a zákulisními hrami. Takový ovšem byl Pynchon vždy, pouze zrál.
Dalo by se také říct, že celý román – popisující Ameriku přibližně půl roku před 11. zářím 2001 a nějakou dobu poté – je zkrátka jedna velká magořina, navíc paranoidní. A nebylo by to vlastně tak daleko od pravdy. Ale na druhou stranu, co magořina není, že. Pynchonův román (údajně jeho poslední) lze vnímat jako velice čtivý dobrodružný thriller o boji s neznámým nepřítelem, i trocha erotiky by se našla, lze jej ale také číst jako pochmurný obraz dnešního světa, odraz znepokojivý, protože – a to jsme opět u paranoie – možný. Ne-li přímo skutečný…
Konspirují všichni
Základní linka příběhu není tak složitá: hlavní hrdinka Maxine, živící se finančními audity a pátráním po podvodech, je postupně vtahována do stále spletitějších sítí konspirací, tajemných manipulátorů a neznámých sil, připravujících cosi nejen krajně nekalého, ale také hrozivého.
Čtenář poučený historií ví, že jde o známý teroristický útok na New York, ve hře je ale daleko víc, hrozba trvá, a to i přesto, že si Maxine i její přátelé mohou připsat momentální vítězství. Ovšem pouze momentální. Zvláště jsou-li ve hře různé tajné služby (americké i blízkovýchodní) a jejich agenti, mafiáni ruští i domácí, teroristé, geniální hackeři a internetoví mogulové. A také již zmíněná paranoia.
Ovšem při bližším pohledu vidíme, že pokud jde o paranoiu, je na místě obezřetnost, protože mezi diagnostikovaným paranoikem a operativcem tajné služby není žádný velký rozdíl, oba jsou vlastně pouhými zrcadlovými obrazy, a to nejen proto, že oba vymýšlejí šílené scénáře (o jejichž reálnosti a realizovatelnosti raději nespekulovat). Možná se nakonec liší jen tím, že jeden je za ně placen, druhý za to platí.
Na ostří
Jsou tedy věci, o nichž Pynchon píše, tak nereálné? Tak paranoidní? Tvrdí se, že jde o kyberpunkový román – proč ne, všechny propriety jsou na místě: hackeři, počítačová komunita i hantýrka, spiknutí a tajemní nepřátelé, proti nimž bojují „lidé z ulice“, drogy. Na rozdíl od takového Williama Gibsona ovšem Pynchon píše jazykem víceméně konvenčním (byť jeho skvělé „newyorské“ dialogy by se jistě líbily i autorům drsné školy).
Základní charakteristiku kyberpunku, tedy prorocký výhled v technologiích, u Pynchona nenajdeme. On pouze konstatuje, nepředjímá, a „progres“ se zde projevuje spíše v práci s reáliemi, s tím, co z daného „souboru dat“ vyvozuje. Na druhou stranu jeho román není primárně o technologiích, byť se tak jmenuje. Ovšem, slovo edge z orginálního názvu Bleeding Edge znamená i ostří… Takže!
Nelze také pominout vše, co se ve Výkřiku techniky píše o tajemné, zcela bezskrupulózní internetové firmě hashslingrz, snažící se postupně okupovat veškerý virtuální prostor, a to se všemi důsledky. Pynchon tím totiž přesně popsal realitu, již nám chystá „fejsbuk“ a všechny ty vymoženosti, ony cesty do pekel, které jsme si tak oblíbili a nemůžeme bez nich být. Inu, dobře nám tak! I o tom Pynchon (prorocky) ve výtečně přeloženém textu píše.
Josef Rauvolf, překladatel a literární publicista, zdroj: web ČT 24 - kultura
3.8.2017
