Deník Rivky Lipszycové
Tomáš Weiss
Červen 1945. Lékařka Zinajda Berezovská, dobrovolnice Rudé armády, si po skončení války, přijíždí prohlédnout vyhlazovací tábor Osvětim-Birkenau. Prochází kolem plynových komor a zničených krematorií. Co je to, tam u třetího krematoria, nějaké papíry nebo...? Ten zaprášený sešit je deník. Odváží si jej do Omska, kde jej uchovává až do roku 1983, kdy umírá...To, co Berezovská tenkrát našla, byly zápisky židovské dívky, která přijela do Osvětimi z lodžského ghetta.
Rivka, která se narodila 15. září 1929, byla nejstarší ze čtyř dětí Jankela a Miriam Sary Lipszycových. V roce 1932 se jim narodil ještě syn Abram, jemuž přezdívali Abramek, a o rok později následovala dcera Cypora čili Cipka. Nejmladší dcera Estera, které říkali Tamarcia, se narodila v roce 1937. Oba Rivčini rodiče pocházeli z polské Lodže. Rivčiny zápisky sledují
události, jež se v ghettu staly od října 1943 do dubna 1944, a pokrývají tak období, které nezaznamenává žádný jiný ze známých lodžských deníků. Rivčin deník ovšem není výjimečný jen kvůli časovému období, z něhož pochází, ale také proto, že ho napsala ortodoxní Židovka. Všichni autoři deníků z lodžského ghetta řešili základní existenciální otázky, jenže většinou jen ze světské perspektivy. Naproti tomu Rivčino vidění světa je povýtce náboženské– pevně věřila v Boží milosrdenství a ze všech sil se snažila žít podle židovského učení a etických principů. Zároveň ale Rivka vystupovala jako inteligentní a ambiciózní moderní mladá žena, která se zajímá o svět kolem sebe a svoje místo v něm, a jako silná osobnost, která naštěstí (nebo možná naneštěstí) nedokáže ignorovat útlak a ponížení. Naopak, Rivka si dobře uvědomovala, že pokud je potřeba, musí se umět postavit na odpor, bránit samu sebe a trvat si na svém.Při pozorném čtení deník poskytuje nový a neotřelý pohled na každodenní život a přežívání v lodžském ghettu.
